ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.757.2004.1
sp. zn. 32 Odo 757/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce m. D., proti žalovaným 1) J. Š., 2) H. Š., 3) G. P. a.s., o zaplacení 115 960 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně, pod sp. zn. 8 C 13/99, o dovolání žalobce a žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. února 2004, č.j. 36 Co 535/2003 - 143, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. února 2004, č.j. 36 Co 535/2003 – 143, pokud jím byl výrokem I. změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. června 2003, č.j. 8 C 13/99-101 tak, že žaloba proti žalovaným 1) a 2) se zamítá, a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
III. Dovolání žalované 3) se odmítá.
IV. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 555 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. února 2004, č.j. 36 Co 535/2003 – 143 změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. června 2003, č.j. 8 C 13/99-101, kterým bylo žalovaným 1) až 4) uloženo zaplatit žalobci částku 115 960 Kč s 20 % úrokem z prodlení z částky 58 260 Kč za dobu od 1. 7. 1998 do 30. 6. 1999 a s 12 % úrokem z prodlení z částky 115 960 Kč od 1. 7. 1999 do zaplacení, a určeno, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění i povinnost ostatních žalovaných, tak, že žalobu proti žalovaným 1) a 2) zamítl; vůči žalované 3) výrok I. soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. uvedl, že ve výrocích II., III., IV. a VI. zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen, a výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze závěrů soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a žalovaným 1) a 2) byly uzavřeny dne 20. 1. 1995 a 24. 7. 1995 podle §663 a násl. obč. zák. platné nájemní smlouvy, na jejichž podkladě vznikla povinnost zaplatit (doplatit) nájemné ve výši 115 960 Kč za období od 1. 1. 1998 do data převodu předmětných pozemků do vlastnictví jiných subjektů, a že tito žalovaní prodali svůj podnik smlouvou o prodeji podniku ze dne 24. 11. 1999 podle §476 obch. zák. žalované 3). Odvolací soud dovodil, že podle §477 odst. 3 obch. zák. se žalovaní 1) a 2) sice stali ručiteli uvedeného závazku zaplatit dlužné nájemné, ale vzhledem k tomu, že 24. 11. 1999 došlo zároveň následující smlouvou o prodeji podniku mezi žalovanou 3) a dalším subjektem k prodeji části podniku – samostatné organizační složky A. R., s jehož prodejem závazek vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy souvisí, dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který vycházel z tzv. kumulace ručení všech prodávajících (žalovaných 1 až 3), k závěru, že ručitelkou dlužníka je pouze žalovaná 3), neboť ručitelský závazek je vázán jen na účastníky dané smlouvy o prodeji podniku, proto při dalším prodeji téhož podniku, eventuálně jeho části, ručitelský závazek, jakožto akcesorický závazek z původní smlouvy o prodeji podniku, zaniká a zároveň vzniká dalšímu prodávajícímu ve vztahu k následujícímu kupujícímu, v daném případě žalované 3). Odmítl námitku žalované 3) o nedostatku její pasivní legitimace s tím, že její ručitelský závazek nezanikl prodejem zbylé části podniku společnosti A. M., s. r. o., protože poukazovaný prodej se týkal jiného předmětu prodeje, netýkající se práva uplatňovaného danou žalobou.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce a žalovaná 3).
Žalobce ve svém dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. při interpretaci §477 odst. 3 obch. zák., z něhož odvolací soud mylně a v rozporu s dosavadní judikaturou dovodil neexistenci možnosti kumulace ručitelů, a nesprávně uzavřel, že ručitelský závazek je vázán jen na účastníky dané smlouvy o prodeji podniku a při dalším prodeji téhož podniku, eventuálně jeho části, původní ručitelský závazek zaniká. Dovoláním dále napadá nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, které podle něj vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, když soud zcela přehlédl, že žalobce podal ve věci vyjádření k odvolaní žalovaných 1) až 3), a poté nesprávně uzavřel, že žalobci náklady odvolacího řízení nevznikly. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku I. v části týkající se žalovaných 1) a 2) a ve výroku o nákladech řízení III. až VI. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) spatřuje přípustnost svého dovolání v nesprávně uplatněném procesním postupu odvolacího soudu, jestliže soud nepřihlédl k její námitce, že není ve věci pasivně legitimována, neboť dne 5. 6. 2000 došlo k prodeji jejího podniku a tím přešla na kupujícího veškerá práva a povinnosti související s prodávaným podnikem na jiný subjekt, přičemž tuto námitku odvolací soud posoudil jako nový důkaz a v odvolacím řízení k ní nepřihlédl. Domnívá se, že namítaný nedostatek pasivní legitimace v řízení se týká základních podmínek řízení a touto skutečností je povinen se odvolací soud i v systému neúplné apelace vypořádat. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku I. a III. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované 3) navrhl odmítnutí tohoto dovolání, neboť se domnívá, že dovolatelce nesvědčí dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí nemá z hlediska dovolacích námitek ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Má za to, že argumentace dovolatelky o tom, že není ve sporu pasivně legitimována s poukazem, že dne 5. 6. 2000 došlo k prodeji jejího podniku, je právní argumentací nepatřičnou a irelevantní s ohledem na správný výklad §477 odst. 3 obch. zák., jímž žalobce odůvodnil své dovolání, a podle něhož žalovaná 3) jako prodávající ručí za splnění převedených závazků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalobce a po zjištění, že jeho dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady řízení žalobce nenamítá a ani nebyly zjištěny.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §476 odst. 1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Podle §477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje a podle §477 odst. 3 obch. zák. k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Ze znění uvedeného ustanovení nelze dovodit závěr, že dalším prodejem podniku zaniká ručení za tyto závazky jeho původním vlastníkem. Ručení původního vlastníka za splnění převedených závazků trvá i v případě, kdy kupující prodá jeho podnik třetí osobě. Lze dovodit, že v takovém případě se každý další prodávající stává vedle původního vlastníka též ručitelem za převedené závazky. Jiný výklad by měl za následek ztížení nebo úplně znemožnění věřiteli domoci se uspokojení své pohledávky v důsledku několika (případně i zcela účelových) prodejů podniku a byl by v rozporu se smyslem právní úpravy zákonného ručení uvedené v citovaném ustanovení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 1 Ko 77/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2004, sešit 1-2, pod označením 17/2004).
Z výše uvedených důvodů tedy nebylo možno dospět k závěru, že žalobcem napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba proti žalovaným 1) a 2) se zamítá, správný, proto jej dovolací soud v tomto rozsahu zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) (§243b odst. 2 o. s. ř.), a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Napadá-li žalobce i výrok VI. odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože v části směřující proti výroku VI. usnesení odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce v této části bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž by se mohl zabývat uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž dovolatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky se dále zabýval dovoláním podaným žalovanou 3). Po zjištění, že její dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání žalované 3) přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uplatňovaném žalovanou 3) nemá v dané věci v tomto směru po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§476, §477 odst. 3 obch. zák.) a není v rozporu ani s dosavadní judikaturou (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 1 Ko 77/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rok 2004, sešit 1-2, pod označením 17/2004). Odvolací soud správně ve smyslu uvedených ustanovení a judikatury dospěl k závěru, že žalovaná 3) je ve smyslu §477 obch. zák. ručitelkou závazku - zaplatit žalobci nedoplatek nájemného - a je proto ve věci pasivně legitimována. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má, tudíž proti němu není dovolání žalované 3) podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 3) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu žalobce a žalované 3) bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce vůči žalované 3) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 5 480 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 5 555 Kč.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán výše uvedeným právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.) ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná žalovaná 3) co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný žalobce navrhnout výkon rozhodnutí.
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu