ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.778.2004.1
sp. zn. 32 Odo 778/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce P. G., zastoupeného, advokátem, proti žalované Č. k. p., o zaplacení částky 352.354,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 42/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2004, č. j. 13 Co 466/2003 - 88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. dubna 2003, č. j. 13 C 42/2000 – 66, zamítl žalobu (výrok I.), jíž se žalobce na žalované domáhal pojistného plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla žalobce (tovární značka P. B., státní poznávací značka …) ve výši 352.354,- Kč s příslušenstvím. Soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit státu náklady znalečného (výrok II.), a že za řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Podle odůvodnění rozsudku na základě zpracovaného znaleckého posudku dospěl soud k závěru, že žalobce způsobil předmětnou dopravní nehodu tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci (jízdě v noci za silného deště) a tím porušil ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. Protože žalobce byl řidičem motorového vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, nemá podle §5 vyhlášky č. 492/1991 Sb., která byla platná v době nehody, na pojistné plnění právo.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem z 7. ledna 2004, č.j. 13 Co 466/2003 – 88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a k odvolání žalované změnil rozsudek ve výroku o náhradě nákladů státu tak, že tuto náhradu uložil žalobci (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně o věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odůvodnil je ustanovením §241a, odst. 2, písm. a) i b) o. s. ř. Žalobce vytkl rozsudku odvolacího soudu (a rovněž rozsudku soudu prvního stupně), že jeho odůvodnění je vystaveno pouze na závěrech znaleckého posudku, proti kterému však žalobce podával námitky již v řízení před nalézacím soudem. Žalobce v dovolání zdůraznil, že nehodu nezavinil, na vznik nehody měl vliv stav vozovky v místě a navíc protijedoucí vozidlo mohlo nehodě zabránit. Soudy tak podle žalobce neobjasnily skutečnosti, které k dopravní nehodě vedly. Navíc soudy věc nesprávně právně zhodnotily, když ji nepodřadily předpisům vztahujícím se na provoz na pozemních komunikacích a ustanovením občanského zákoníku o náhradě škody.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné za předpokladu, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, o nějž lze dovolání opřít, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. nemůže být shledáno přípustným, pokud je založeno pouze na dovolacích důvodech uvedených v §241a, odst. 2, písm. a) o. s. ř. a nelze účinně uplatnit ani dovolací důvod opřený o §241a, odst. 3 o. s. ř.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolatel namítaje, že odůvodnění rozhodnutí je postaveno na znaleckém posudku a že soudy neobjasnily skutečnosti, které k dopravní nehodě vedly, dále že žalobce nehodu nezavinil a na vznik nehody měl vliv stav vozovky v místě, přičemž protijedoucí vozidlo mohlo nehodě zabránit, nevytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241 a, odst. 2, písm. b) o. s. ř., ale napadá soudem přijatá skutková zjištění. Pro výtky směřující do skutkových zjištění nelze otevřít přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř.
Již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že žalobce porušil ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, podle kterého „musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat.“ Odvolací soud se posléze s právními (i skutkovými) závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Právní zhodnocení okolností, které vedly ke vzniku nehody, podle zákonného předpisu stanovujícího pravidla provozu na pozemních komunikacích tedy rozsudky soudů obou stupňů obsahují a nelze souhlasit s dovolatelem, pokud absenci takového hodnocení rozsudku odvolacího soudu vytýká. Dovolací soud neshledává hodnotící úvahu odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem a nepřikládá jí judikatorní přesah.
Zhodnotit odpovědnost účastníků soudního řízení za vzniklou škodu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody pak není možné pro konstrukci žaloby v této konkrétní věci. Nelze přehlédnout, že žalobce se v řízení nedomáhal náhrady škody způsobené při střetu provozů motorových vozidel, ale pojistného plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla žalobce a to na žalovaném, kterým nebyla osoba účastná na předmětné dopravní nehodě. Předmětnou dovolací námitkou se žalobce domáhá právního zhodnocení jiného právního vztahu, než který předmětem žaloby sám učinil. Práva a povinnosti stran z žalobcem předestřeného právního vztahu neupravují ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, jejichž aplikaci dovolatel v rozsudku odvolacího soudu postrádal.
Lze uzavřít, že dovolatel, obrátiv své námitky proti skutkovým zjištěním soudů, neuvedl způsobilý důvod, který by mohl založit přípustnost dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. Výtku chybějícího právního posouzení věci neshledal Nejvyšší soud důvodnou a neseznal, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam . Z uvedeného rezultuje konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Zbývá dodat, že dovolání směřující do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů nalézacího řízení a změněn výrok o náhradě nákladů státu a do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tj. do rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142, odst. 1 o. s. ř. Protože žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žalovanému však v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proto dovolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu