ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.799.2004.1
sp. zn. 32 Odo 799/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně O. V. P., a.s., proti žalované T. – t. a o. t. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1.764.161,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 20/99 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2004, čj. 11 Cmo 308/2003 - 95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2000, čj. 21 Cm 20/99 – 24, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila cenu fakturovanou za dodané papírenské zboží ve výši 1.764.161,09 Kč s úroky z prodlení ve výši 17 % z částky 1.764.161,09 Kč od 29. května 1996 do zaplacení a nahradila žalobkyni náklady řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2002, čj. 11 Cmo 276/2000 – 40, zrušil uvedený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze (srov. ustanovení článku II. zákona č. 215/2000 Sb.) k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2003, čj. 21 Cm 20/99 – 63, znovu vyhověl žalobě o zaplacení 1.764.161,09 Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí vystavěl na zjištění, že žalovaná ve dnech 28. května 1996 a 30. června 1996 písemně uznala svůj závazek vůči žalobkyni a v řízení neprokázala, že by závazek zanikl, či platně nevznikl. Nebylo prokázáno, že pohledávku (odpovídající závazku žalované) žalobkyně postoupila třetímu subjektu, když se společností F., s.r.o. byla uzavřena toliko smlouva mandátní.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2004, čj. 11 Cmo 308/2003 – 95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalované, aby žalobkyni nahradila náklady odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud shledal, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a ztotožnil se s nimi. Doplnil, že žalobkyně je v řízení aktivně legitimována, byť nesprávně oznámila žalované postoupení pohledávky. Nebylo totiž prokázáno uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, ale pouze uzavření smlouvy mandátní a na tom nic nemění ani přípis společnosti F., s.r.o., kterým tato oznámila žalobkyni, že si rozhodla pohledávku za žalovanou ponechat. Při řešení otázky pasivní legitimace odvolací soud uzavřel, že smlouva o prodeji podniku žalovaného z 15. března 1996 je neplatná, neboť byla uzavřena s organizační složkou zahraničního podniku, která nemá právní subjektivitu. Soud dovodil, že právní subjektivitu má pouze zahraniční osoba a to M. p. “J.“ se sídlem V. 11, …, R., U. r. Žalovaná pro neplatnost smlouvy o prodeji podniku „odpovídá za závazek vůči žalobci z právního titulu uznání závazku“, protože domněnka plynoucí z uznání nebyla vyvrácena. Soud připustil i alternativní řešení pro případ platnosti smlouvy o prodeji podniku tak, že žalovaná (jako prodávající ze smlouvy o prodeji podniku) odpovídá za závazky vůči žalobkyni z titulu ručení podle §477, odst. 3 obchodního zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovodila z ustanovení §237, odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a které odůvodnila ustanovením §241a, odst. 2, písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka brojila proti rozhodnutí odvolacího soudu námitkou, podle níž v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou třetí osobě, což způsobilo nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v řízení. V této souvislosti zpochybnila závěr odvolacího soudu o tom, že obsah přípisu společnosti F., spol. s r.o., je bez právního významu. Dále dovolatelka vyjádřila názor, že po prodeji podniku nebyla pasivně legitimována v tomto sporu a to již od data zahájení řízení, když po uplynutí lhůty podle §478, odst. 1 obchodního zákoníku žalobkyně nebyla oprávněna nárok vůči žalované uplatnit. Odmítla závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. března 1996. Vyjádřila nesouhlas s konstatováním, že „námitka žalovaného, že nebyl proveden důkaz fakturami, je neopodstatněná“, zdůraznila, že takový návrh z její strany nebyl ani možný, protože faktury soudu nepředložila, když naopak trvala na provedení důkazu smlouvou o prodeji podniku. Uvedla, že z obsahu smlouvy o prodeji podniku vyplývá, že k datu uzavření smlouvy došlo k přechodu práv a závazků, na které se prodej vztahoval, na kupujícího s tím, že splatnost většiny předmětných faktur nastala až v období po prodeji podniku, což se mělo projevit ve výši žalobkyní uplatněného nároku. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozhodl-li soud prvního stupně v téže věci jinak než v dříve zrušeném rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. O takový případ však v této věci nešlo, poněvadž soud prvního stupně podvakrát žalobě zcela vyhověl. Přípustnost dovolání tedy přichází v úvahu pouze podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což je dáno zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaná písemně uznala závazek, který byl předmětem řízení, a nevyvrátila domněnku z uznání plynoucí, totiž, že uznaný závazek, není-li prokázán opak, trvá v době uznání (srov. §323 obchodního zákoníku a §133 o. s. ř.). Takto odvolací soud formuloval zásadní otázku pro své rozhodnutí a předesílá se, že ji v souladu s hmotným právem vyřešil.
Námitky dovolatelky napadající skutková zjištění plynoucí z oznámení třetí osoby (obchodní společnosti F., spol. s r.o.) o postoupení pohledávky, jakož i výklad dovolatelky k provedení důkazu fakturami, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť zpochybňují skutková zjištění soudů.
Námitka nedostatku pasivní věcné legitimace pro marné uplynutí lhůty podle §478, odst. 1 obchodního zákoníku, námitka nedostatku aktivní legitimace založená na přesvědčení dovolatelky o prokázaném postoupení pohledávky a nesouhlas dovolatelky se závěrem soudu o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku nesměřují do právního posouzení té otázky, která měla nejen z pohledu konkrétní projednávané věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec pro rozhodnutí o věci určující význam.
Zbývá posoudit, zda-li odvolací soud (se zřetelem k námitkám dovolatelky), řešil otázku uznání závazku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud při řešení otázky, která měla pro rozhodnutí určující význam, dospěl k závěru, že žalovaná nevyvrátila právní domněnku vyplývající z ustanovení §323 obchodního zákoníku ani svou argumentací poukazující na existenci smlouvy o prodeji podniku. Dovolací soud nemá za to, že by věc byla posouzena v rozporu s hmotným právem, neshledal, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že dovolání směřující do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů nalézacího řízení a do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, tj. do rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla při podání dovolání neúspěšná. Žalobkyně by proto měla právo na náhradu nákladů tohoto řízení, avšak v souvislosti s ním jí žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu