ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.815.2004.1
sp. zn. 32 Odo 815/2004-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců A) A., B) Ing. L. V., proti žalované K. Z., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 30/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. března 2004, č.j. 10 Co 216/2003-282, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. března 2004, č.j. 10 Co 216/2003-282 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. ledna 2003, č.j. 7 C 30/99-243, kterým byla žaloba o určení vlastnictví v žalobě specifikovaných pozemků zamítnuta; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobci uzavřeli s Fondem národního majetku České republiky ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. platnou smlouvu o prodeji podniku dne 15. ledna 1995, jejímž předmětem byl převod veškerého majetku privatizovaného podniku K. D., s.p., přičemž žádný z pozemků, k nimž se žalobci vznesenou žalobou dožadují přiznání vlastnických práv, nepatřil do majetkové podstaty tohoto privatizovaného podniku, nikdy k nim tento subjekt neměl právo hospodaření. Ztotožnil se zároveň se závěry soudu prvního stupně, který zjistil, že právo hospodaření k nemovitostem, o které se jedná v tomto řízení, bylo zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch L. České republiky, s.p. Námitku žalobců, že určité pozemky byly vyňaty z lesního půdního fondu, soud sice připustil za důvodnou, neboť některé parcely či části parcel pozemků uvedených v žalobě byly skutečně vyjmuty z lesního půdního fondu, avšak dovodil, že tato skutečnost neprokazuje, že by k těmto pozemkům či jejich částem svědčilo právo hospodaření K. D., s.p. Soud dále konstatoval, že nebylo ani prokázáno, že by podle §347 a násl. dříve platného hospodářského zákoníku došlo hospodářskou smlouvou k převodu práva hospodaření mezi L. České republiky, s.p. a K. D., s.p. (ani jeho právním předchůdcem). Poté za použití zákona č. 44/1988 Sb. (horní zákon) soud prvního stupně vyvrátil námitku žalobců, s čímž se odvolací soud ztotožnil, že ani provádění těžby a zpracování surovin K. D., s.p. na předmětných pozemcích nezakládá jeho právní vztah k těmto pozemkům. Soud dále vyšel ze zjištění, že části pozemků dotčených žalobou byly předmětem dohody o vydání pozemků mezi povinným K. D., s.p. a oprávněnou V. D., schválené Okresním pozemkovým úřadem Okresního úřadu v Litoměřicích dne 6. 8. 1992 a součástí dohod o vypořádání restitučních pohledávek v roce 1997 mezi povinnými L. České republiky, s.p. a oprávněnými F. B. a M. Z., jejichž platnost nebyla zpochybněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nesouhlasí s tím, jak oba soudy posoudily otázku, zda předmětné nemovitosti v době uzavření smlouvy o prodeji podniku náležely do majetkové podstaty K.D., s.p., či nikoliv. Domnívají se, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně v tomto směru hodnotil listinné důkazy a z provedeného dokazování oba soudy dospěly k nesprávným závěrům s tím, že žalobci neprokázali, že by K. D., s.p. svědčilo právo hospodaření k předmětným pozemkům. Namítli, že při posuzování věci odvolací soud pominul rozhodující skutečnost, že předmětné pozemky byly vyňaty z lesního půdního fondu a sloužily k těžbě nerostů, přičemž podle tehdy platné vyhlášky č. 119/1988 Sb. jejího §4 právo hospodaření příslušelo té organizaci, která byla pověřena úkoly, k jejichž plnění konkrétní národní majetek sloužil. Poukazují na příslušné listy vlastnictví, které uvádějí účelové určení pozemků jako ostatní plocha – těžba surovin. Nesouhlasí rovněž s tím, že soud prvního stupně zdůraznil požadavek písemných smluv o převodu práva hospodaření. Zpochybňují i závěr o platnosti dohod o vydání nemovitostí, kde povinnou osobu byly uvedeny L. České republiky, s.p., kterým podle názoru žalobců nesvědčilo právo s předmětnými pozemky disponovat, jestliže nevykonávaly jejich správu, přičemž poukazují, že touto námitkou se odvolací soud nezabýval, ačkoliv je podle žalobců podstatná pro řešení sporu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že v daném případě nejsou splněny podmínky předpokládané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, směřují-li dovolací námitky žalobců do skutkových zjištění soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobců bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že dovolatelé nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěl ohledně zjištění, že žádný z pozemků, k nimž se žalobci vznesenou žalobou dožadují přiznání vlastnických práv, nepatřil do majetkové podstaty privatizovaného podniku K. D., s.p. Dovolatelé současně vycházejí z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud tím, že činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění o tom, že pozemky uvedené v žalobě patřily do majetkové podstaty privatizovaného podniku K. D., s.p. Tím, že dovolatelé na svých odlišných skutkových zjištěních a závěrech budují odlišný právní názor na věc v tom směru, že považují svoji žalobu za důvodnou a že jim svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům, nezpochybňují ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, jímž odvolací soud potvrdil právní závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví, ale zpochybňují skutkové zjištění, že v žalobě uvedené pozemky nepatřily do majetkové podstaty K. D., s.p., které bylo pro právní posouzení určení vlastnictví rozhodující.
Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Pokud odvolací soud v posuzované věci přijal závěr, že v žalobě uvedené pozemky nepatřily do majetkové podstaty K. D., s.p., je tento závěr pro dovolací soud závazný.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobci uplatnili, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta ve výši 2 500 Kč [§5 písm. b), §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 2 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu