ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.823.2004.1
sp. zn. 32 Odo 823/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce Ing. P. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému L. M., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 44.697,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 465/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2002, č. j. 18 Co 399/2002 - 48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem pro uznání ze dne 16. července 2002, č. j. 7 C 465/2002 – 27, vyhověl žalobě, jíž se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení 44.697,80 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 47.697,80 Kč od 6. června 2001 do 12. listopadu 2001, 10% úrokem z prodlení ročně z částky 45.697,80 Kč od 13.11.2001 do 7.12.2001 a 10% úrokem z prodlení ročně z částky 44.697,80 Kč od 8.12.2001 do zaplacení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.listopadu 2002, č.j. 18 Co 399/2002 – 48, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud účastníky řízení v písemném vyhotovení rozsudku poučil tak, že proti jeho rozhodnutí „není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu ve Svitavách dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jelikož dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (ale současně převyšujícím 20.000,- Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.
Podle obsahu spisu bylo předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech týkajících se věci, zaplacení kupní ceny za stavební materiál, který podle ústní objednávky žalovanému dodal, a dále zaplacení ceny (nájemného) za pronájem strojního zařízení, jež žalovanému poskytl. Tyto žalobcem tvrzené závazkové vztahy účastníků jsou vzhledem k okolnostem jejich vzniku a povaze stran (oba účastníci jsou podnikatelé ve smyslu §2 odst. 2 obch. zák.) vztahy vzniklými při podnikatelské účastníků a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 44.697,80 Kč s příslušenstvím, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Dovolací soud se proto již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to připouští zákon (§236 o. s. ř.), přípustnost dovolání tedy nemohla být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o tom, že dovolání bude shledáno přípustným, pokud dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 51/2003).
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho potvrzujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i do jeho druhého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s . ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo, žalobci v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly, když podání právního zástupce žalobce ze dne 24. června 2004 a 3.července 2004 se netýkají věci samé a nejsou tedy úkonem právní služby ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (§18, odst. 1, věta druhá vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu