ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.830.2004.1
sp. zn. 32 Odo 830/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalované S. P., spol. s r.o., o zaplacení částky 2.479.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 42/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, čj. 1 Cmo 73/2003 - 89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004,č. j. 1 Cmo 73/2003 - 89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, čj. 47 Cm 42/99 – 62, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení doplatku kupní ceny (a úroků z prodlení) sjednané po veřejné obchodní soutěži smlouvou ze dne 1. března 1998 o prodeji movitého privatizovaného majetku podniku Ú. s. m. v P. (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II.). Soud zjistil, že dne 1. března 1997 (správně má být uvedeno 1. března 1998, jak vyplývá z listiny, která je součástí soudního spisu) podepsal žalobce (jako prodávající) a dne 20. ledna 1998 žalovaná (jako kupující) smlouvu č. Z050/98 o prodeji privatizovaného movitého majetku Ú. s. m. v P., podle rozhodnutí o privatizaci vydaného Ministerstvem financí ČR ze dne 9. prosince 1996, za kupní cenu 2.601.000,- Kč, z níž 122.000,- Kč bylo zaplaceno předem a zbývající část byla splatná do 90 dnů ode dne účinnosti smlouvy. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že na kupní cenu žalovaná uhradila pouze 122.000,- Kč, nikoli doplatek ve výši žalované částky 2.479.000,- Kč. Žalovaná se úhradě doplatku bránila námitkami, že byla uvedena v omyl o rozsahu nabývaného majetku, část dokladů, na něž smlouva odkazovala, nebyla součástí jejího návrhu a byla do smlouvy doplněna až po podpisu žalované a tak její návrh změněn bez dodatečné kontrasignace, teprve při fyzickém přebírání majetku žalovaná zjistila, že součástí koupě nebyla laboratoř (její vybavení a zaměstnanci), což způsobilo nemožnost dostát závazku zajistit komplexní zdravotní péči sportovcům zařazeným do předolympijské přípravy, a to vše vyústilo do písemného odstoupení od smlouvy ze dne 17. dubna 1998. Právně soud prvního stupně uzavřel, že byl převáděn a prodáván pouze movitý majetek (bez osobnostní složky tvořené zaměstnanci privatizovaného podniku), a proto je smlouvu třeba hodnotit podle §409 a násl. a nikoli podle §476 a násl. obchodního zákoníku. Smlouva je však absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 občanského zákoníku pro neurčitost projevu, neboť výčet převáděného majetku nebyl ve smlouvě určen způsobem požadovaným v §409 obchodního zákoníku, ani ve formě přílohy tvořící nedílnou součást smlouvy, která by obsahovala privatizační projekt a rozhodnutí o privatizaci, na něž smlouva odkazovala. I kdyby byl žalované rozsah privatizovaného majetku znám z jiných zdrojů, nebyla by smlouva platná, protože z jejího obsahu (výslovně z článku VI., bod 6 smlouvy) vyplývá vůle stran založit vzájemná práva a povinnosti písemnou smlouvou.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 1 Cmo 73/2003 - 89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že městský soud úplně a přesně zjistil skutkový stav a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Výslovně nad rámec právního posouzení soudem prvního stupně (srov. pátý odstavec na třetí straně rozsudku odvolacího soudu) doplnil, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku měla vstoupit v platnost dnem podpisu oběma stranami (a nikoli oznámením o přijetí soutěžního návrhu), doplnění textu smlouvy (o údaje týkající se některých podkladů pro uzavření smlouvy) učiněná současně s podpisem žalobce byla ve smyslu první věty §44, odst. 2 občanského zákoníku novým smluvním návrhem, u něhož žalovaná následně neprovedla akceptaci. Nedošlo ke vzniku smlouvy, a proto není dán právní důvod pro zaplacení žalované částky, tento závěr je konformní i s tím, co vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.6.2000, sp. zn. 32 Cdo 2354/99. Dále odvolací soud doplnil, že ani z údajů uvedených v privatizačním projektu nelze vymezit movité věci, které měly být předmětem prodeje, i proto shledal závěr soudu prvního stupně o neurčitosti smlouvy Z 050/98 správným, když na neurčitě stanovený rozsah prodávaných věcí nemohla mít vliv ani skutečnost, že žalobce privatizační projekt nezpracovával a nedostatek nebylo možno zhojit zápisem o předání majetku, který nemá smluvní povahu. Pokud se žalobce posléze v řízení domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, nebylo by možno pro ustanovení §216, odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení k nově formulovanému nároku přihlédnout ani v případě, kdy by občanský zákoníku v §458 nepreferoval naturální restituci.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do obou jeho výroků, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodnění opřel o ustanovení §241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř. Zdůraznil, že zásadní právní otázka, zda výslovné uvedení či doplnění identifikačních údajů, které tvoří podklady pro uzavření smlouvy, představuje odmítnutí návrhu a považuje se za nový návrh, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu s hmotným právem a zjištěným skutkovým stavem aplikoval ustanovení §44, odst. 2 občanského zákoníku, ač toto na právní vztahy upravené zákonem č. 92/1991 Sb. (o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) nedopadá. V dalším obsahu dovolatel namítl, že ve vztazích upravených zákonem č. 92/1991 Sb. byl vázán rozhodnutím o privatizaci a namítl neadekvátní aplikaci §409 obchodního zákoníku. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2000, sp. zn. 32 Cdo 2354/99, citoval, že „smlouva v obchodní veřejné soutěži vzniká již sdělením vyhlašovatele o přijetí návrhu“ a dovodil, že v předmětném případě takto vzniklá smlouva mohla zaniknout pouze v zákonem stanovených případech. Smlouva nemohla být neplatnou z důvodu, že mezi převáděnými věcmi nebylo zařízení laboratoře, neboť smlouvy obecně neobsahují negativní vymezení toho, co jejich předmětem není. Dovolatel rovněž napadl závěr odvolacího soudu, podle něhož je nárok z bezdůvodného obohacení v řízení novým nárokem a prohlásil jej pouze za doplnění oprávněnosti původního nároku a za jiný právní titul pro zaplacení téže žalované částky.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu jednak námitkou směřující do závěru o tom, že smlouva nebyla řádně uzavřena, když zejména neobstojí názor, že doplněním identifikačních údajů do podepsaného smluvního návrhu se tento stal návrhem novým, a jednak výtkou, že odvolací soud nepoměřil žalovaný nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení, jak žalobce v odvolacím řízení navrhl.
První okruh dovolatelem vznesených námitek (do závěru o novém smluvním návrhu) nečiní dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. přípustným.
Ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci samé na závěru, že smlouva č. Z050/98 je absolutně neplatná pro neurčitost (srov. §37 občanského zákoníku) rozsahu a výčtu prodávaného majetku, který nebyl určen ani vlastní smlouvou, ani formou přílohy ke smlouvě, přičemž z obsahu smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít ji v písemné formě. Odvolací soud dále shledal, že nedošlo ke vzniku smlouvy, protože doplňky vpravené do smluvního textu při akceptaci původního návrhu způsobily, že se na listinu hledí jako na nový návrh (srov. §44, odst. 2 občanského zákoníku), s nímž žalovaná neprojevila písemný souhlas. Dovolatel se v dovolání soustředil pouze na kritiku názoru odvolacího soudu o povaze doplnění smluvního textu, nijak nenapadal závěr o neurčitosti vymezení prodávaného majetku.
Již v rozsudku ze dne 8.12.1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešitě 2/98, pod číslem 17/98, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) formuloval právní větu takto: „Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.“
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu plně dopadá i na tuto věc. Přípustnost dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. nezakládá dovolatelem formulovaná otázka (zda výslovné uvedení či doplnění identifikačních údajů, které tvoří podklady pro uzavření smlouvy, představuje odmítnutí návrhu a považuje se za nový návrh), za situace, kdy odvolací soud, navázav na právní hodnocení soudu prvního stupně, dospěl navíc i k dovoláním nenapadenému závěru o neplatnosti kupní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu koupě. Posléze uvedený závěr nebyl dovoláním dotčen a dovolacímu přezkumu nemohl být podroben, a proto z dovolatelem vymezeného důvodu nelze dovolání podle §237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. přípustným shledat.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky, zda návrh žalobce vznesený v odvolacím řízení, aby byl žalovaný nárok posouzen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, byl novým nárokem ve smyslu §216, odst. 2 o. s. ř. V tomto rozsahu shledal Nejvyšší soud dovolání rovněž důvodným.
Podle §216, odst. 2 o. s. ř. nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce se od počátku v řízení domáhal zaplacení peněžité částky bez změny její výše, v odvolání mimo jiné namítl, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyl založen smluvní vztah, měl žalobci přiznat uplatněnou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž peněžitá náhrada je namístě proto, že vydání toho, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, není pro časový odstup dobře možné.
Nejde o změnu žaloby, jestliže žalobce při nezměněném „vylíčení rozhodujících skutečností“ a žalobním petitu mění právní kvalifikaci svého nároku (např. nárok za zaplacení určité peněžité částky, který původně po právní stránce kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje také z bezdůvodného obohacení). Jde-li o tentýž skutek, je jeho posouzení po právní stránce úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, C.H.Beck, Praha).
V rozsudku publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v sešitě 9/2004 (rozsudek ze dne 31.7.2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001) byla formulována právní věta takto: „Je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.“
Odvolací soud nepostupoval v souladu se závěry právní teorie ani současné judikatury, pokud se s odkazem na ustanovení §216, odst. 2 o. s. ř. odmítl žalovaným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení zabývat. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na
peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku byl tento majetek žalovanému předán, aniž byla zaplacena kupní cena. Jestliže byla podle právního závěru soudu prvního stupně smlouva neplatná, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o nový nárok, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Pokud se odvolací soud za této situace žalovaným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení nezabýval, jeho rozhodnutí spočívá na neúplném a nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č. j. 1 Cmo 73/2003 - 89, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d, odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d, odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. června 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu