ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.842.2004.1
sp. zn. 32 Odo 842/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce CH. a.s., zastoupeného , advokátem, proti žalovanému Ch. E., spol. s r.o., zastoupenému, advokátem , o povinnost změnit obchodní firmu a odstranit označení, vedené u bývalého Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 11 CmS 251/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 4 Cmo 181/2001-167, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 4 Cmo 181/2001-167, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 12.10.2000, č.j. 11 CmS 251/97-112, uložil žalovanému povinnost změnit ve společenské smlouvě své obchodní jméno tak, aby neobsahovalo označení „CH.“ či „Ch.“ a podat příslušnému obchodnímu rejstříku řádný návrh na výmaz stávajícího obchodního jména „Ch. E., spol. s r.o.“ a na zápis libovolného jiného obchodního jména bez označení „CH.“ či „Ch.“, dále mu uložil do 15 dnů od provedení výmazu obchodního jména „Ch. E., spol. s r.o.“ příslušným obchodním rejstříkem odstranit označení „Ch. E., spol. s r.o.“ nebo „Ch. E.“ z veškerých svých provozoven, výrobních či jiných zařízení, dopravních prostředků, jednotných pracovních oděvů či pomůcek, firemních písemností a předmětů, reklamních předmětů anebo zařízení či jiné reklamy, a z jeho výrobků či služeb, dosud nepředaných zákazníkům, a rozhodl dále o nákladech řízení.
V odůvodnění soud uvedl, že uplatněných nároků se žalobce domáhal z titulu práv majitele ochranné známky slovní CH., zapsané do rejstříku ochranných známek pod č. 156408 s právem přednosti od 14.9.1965, prohlášené za proslulou dne 25.5.1995, kterou žalobce nabyl k 1.5.1992. Vzhledem k tomu, že účastníci se setkávají v hospodářské soutěži, jedná žalovaný, pokud užívá ve svém obchodním jméně označení Ch., také nekalosoutěžně. Žalovaný v obraně tvrdil společné předchůdce se žalobcem, nesoucí označení CH., poukazoval na vývoj vztahů účastníků a jejich předchůdců od organizačních složek a později samostatných státních podniků v rámci bývalé V. CH. po současnost, a s odvoláním na §16 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, za situace, kdy jím používané obchodní jméno není v rozporu s dobrými mravy, jeho používáním nedochází k porušování obchodních zvyklostí, navrhoval zamítnutí žaloby.
Krajský obchodní soud žalobě vyhověl, neboť vzal za prokázané, že žalobce je majitelem práv k ochranné známce č. 156408 CH. s právem přednosti již od r. 1965 a že žalovaný od svého vzniku v r. 1991 užívá své obchodní jméno, jehož součástí je název Ch., aniž by mu právo k ochranné známce svědčilo. Žalovaný neprokázal právo držitele nezapsaného označení podle §16 zákona č. 137/1995 Sb., podle názoru soudu navíc lze jednání žalovaného považovat za jednání nekalosoutěžní.
K odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek Vrchní soud v Olomouci a svým rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 4 Cmo 181/2001-167, jej změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti změnit obchodní firmu a podat návrh na zápis nové obchodní firmy a o uložení povinnosti odstranit označení „Ch. E., spol. s r.o.“ nebo „Ch. E.“ z tam vyjmenovaných předmětů zamítl, nově rozhodl o nákladech řízení a dále o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud vyšel již ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je od 1.5.1992 majitelem ochranné známky slovní CH. č. 156408 s právem přednosti od 14.9.1965, ze zákona mu tak plyne výlučné právo označovat své výrobky a služby ochrannou známkou nebo ji užívat ve spojení s těmito výrobky a službami. Je nesporné, že žalovaný je zapsán v obchodním rejstříku od 18.12.1991 pod obchodní firmou Ch. E., spol. s r.o., a že zčásti se předmět podnikání obou účastníků překrývá. Odvolací soud dále poukázal na znění ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, podle něhož je majitel ochranné známky povinen strpět, pokud třetí osoby užívají v obchodním styku mj. své obchodní jméno přesto, že je shodné či zaměnitelné s ochrannou známkou, popř. tvoří její součást, avšak jen za předpokladu, že je užíváno v souladu s obchodními zvyklostmi a dobrými mravy soutěže. Vyšel z toho, že žalovaný svou obchodní firmu ve „vlastních prezentačních materiálech“ užívá ve spojení s obrazovou ochrannou známkou č. 171722, jejímž je vlastníkem, a jež tvoří výraznou dominantu firemního loga žalovaného, čímž jej zcela i pro průměrného spotřebitele odlišuje od jiných subjektů. Přihlédl také k tomu, že označení Ch. (nikoli však psáno velkými písmeny) převzal žalovaný po svém právním předchůdci a rovněž i k mnohaletému budování své „obchodní prezentace“ pod danou obchodní firmou. Uzavřel, že žalobce je povinen strpět užívání obchodní firmy žalovaným podle §16 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu a tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel má důvody změny rozhodnutí navíc za nepřezkoumatelné, odvolací soud se nijak nevypořádal s tím, že jednání žalovaného je vedle porušení zákona o ochranných známkách zároveň jednáním nekalé soutěže podle §44 a násl. obchodního zákoníku. Již ta skutečnost, že žalovaný zvolil pro svoji obchodní firmu označení již dříve zavedené jako obchodní firma a ochranná známka, přestože podniká ve shodném oboru jako majitel ochranné známky, představuje jistě rozpor s dobrými mravy soutěže a nemůže být legální obchodní zvyklostí. Pro užívání označení Ch. žalovaným není zde žádný zákonný důvod, neobstojí poukaz na ochrannou známku obrazovou č. 171722 žalovaného, neboť ta jednak zanikla a jednak připojení obrazového prvku nic nemění na porušování slovní ochranné známky. Rozdílnost písemné podoby, na níž odvolací soud dále poukazuje, není podložena výsledky dokazování, a k zásahu do jeho práv k proslulé ochranné známce nemůže – vedle přidání již zmíněného obrazového prvku - postačovat. Poukazuje dále na nutnost výkladu konformního s mezinárodními závazky a v závěru navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 15. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytím účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 17. téhož předpisu pak dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže soud prvního stupně v dané věci rozhodl dne 12.10.2000, příslušelo odvolání povinného projednat „podle dosavadních předpisů“ (tj. občanského soudního řádu účinného do 1.1.2001 - dále jen „o. s. ř.“), jak ostatně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal. Znamená to, že bylo nutno naložit stejně i s dovoláním, byť směřovalo proti rozhodnutí, vydanému po 1.1.2001.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Dovolatel v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatel dále tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatnil dovolací důvod podle §241odst. 3 písm. c) o. s. ř. Ten umožňuje vytýkat dovoláním napadenému rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
V daném případě žalobce svůj nárok opíral o práva majitele ochranné známky slovní č. 156408 ve znění „CH.“, jíž náleží právo přednosti od 14.9.1965, s tím, že tato ochranná známka byla podle §18 odst. 1 a 2 zák. č. 174/1988 Sb. prohlášena za proslulou dne 25.5.1995. Vedle práv majitele ochranné známky žalobce tvrdil jednání nekalé soutěže žalovaného zejména skutkových podstat vyvolání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti a klamavého označování zboží a služeb. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou z obou právních titulů, jednání žalovaného měl za jednání porušující práva žalobce z ochranné známky i za jednání naplňující vedle generální klauzule skutkovou podstatu vyvolání nebezpečí záměny.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na aplikaci ust. §16 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Podle uvedeného ustanovení platilo, že majitel ochranné známky je povinen strpět, jestliže třetí osoby užívají v obchodním styku určité údaje, mj. i své obchodní jméno, přesto, že tyto údaje jsou shodné či zaměnitelné s ochrannou známkou, popřípadě tvoří součást ochranné známky, avšak jen za předpokladu, že tyto údaje jsou používány v souladu s obchodními zvyklostmi a dobrými mravy soutěže. Obdobně podle právní úpravy, jež je účinná nyní (zák. č. 441/2003 Sb. - §10 odst. 1), platí, že vlastník ochranné známky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku mj. jejich obchodní firmu, pokud užívání je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže.
Užívání obchodní firmy v souladu s obchodními zvyklostmi a dobrými mravy soutěže (tedy splnění podmínek pro omezení práva majitele ochranné známky) odvolací soud v podstatě dovodil jen z toho, že ve svém logu žalovaný užívá vyjma slovního označení i obrazový prvek (převzatý z původní své ochranné známky) a dále užívá pro znění své obchodní firmy a slovo Ch. jiný typ písma. Tím však neposuzoval to, čím bylo třeba se k ověření splnění podmínek podle §16 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, zabývat a posouzení odvolacího soudu tak nelze pokládat za úplné a proto správné.
Není rozhodné logo žalovaného, ale zda užívání údaje Ch. v obchodní firmě žalovaného, jenž je shodný co do svého znění s ochrannou známkou žalobce, se děje v souladu s obchodními zvyklostmi (pravidly, za nichž je obchodní firma obvykle užívána) a dobrými mravy soutěže. Právě naposled uvedené je podstatné – pokud žalobce tvrdil (a soud prvního stupně ostatně i dovodil) jednání nekalé soutěže, pak tím je tvrzen i rozpor jednání žalovaného – užívání stávajícího znění obchodní firmy - s dobrými mravy soutěže (srovnej znění §44 odst. 1 obchodního zákoníku). Odvolací soud však tato tvrzení žalobce o nekalosoutěžním charakteru jednání žalovaného ponechal nepovšimnuta, pak se však důsledně ani nezabýval podmínkami, za nichž je majitel ochranné známky ve svých právech omezen. Takové omezení práv majitele ochranné známky nelze totiž shledat za stavu, kdy ten, v jehož prospěch má právo být podle §16 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb., omezeno, jedná vůči majiteli ochranné známky nekalosoutěžně – např. podle skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny. Nebude zde dána totiž podmínka souladu užívání obchodní firmy s dobrými mravy soutěže.
Je třeba dále souhlasit s dovolatelem v tom, že závěr odvolacího soudu, pokud při aplikaci §16 odst. 1 zák. č. 137/1995 Sb. údajně „přihlédl“ k tomu, že žalovaný znění své obchodní firmy „zčásti převzal po svém právním předchůdci“, trpí nedostatkem řádného zdůvodnění a jde proto o závěr nepřezkoumatelný. Z výpisu z obchodního rejstříku žalovaného, jak je obsažen ve spise, jen plyne, že společenskou smlouvou z 18.11.1991 šest fyzických osob založilo společnost s obchodní firmou ve stávajícím znění a tato společnost byla zapsána do obchodního rejstříku k 18.12.1991 a od tohoto data užívala obchodní firmu Ch. E., spol. s r.o. To, že je zde přímá návaznost žalovaného co do znění obchodní firmy na předchozí nositele shodné či obdobné obchodní firmy (srovnej §11 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku), z výpisu neplyne.
Na základě uvedeného lze uzavřít, že pokud své rozhodnutí odvolací soud založil na závěru, že práva žalobce z ochranné známky jsou omezena ve prospěch žalovaného podle §16 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, pak dosud učiněná zjištění mu neumožňovala takový závěr přijmout.
Dovolací soud proto napadený rozsudek podle §243b odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 2 prvé věty o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude zároveň rozhodnuto i o nákladech tohoto dovolacího řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r. předsedkyně senátu