ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.846.2004.1
sp. zn. 32 Odo 846/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce J. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. o. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 339.780,- Kč s příslušenstvím a o vydání listiny, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 358/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Co 127/2004 - 234, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Co 127/2004 - 234, v rozsahu, ve kterém byly výrokem I. potvrzeny výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 5 C 358/2002 – 213, a ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 5 C 358/2002 – 213, ve výrocích I. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku, v rozsahu ve kterém směřovalo do části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Co 127/2004 - 234, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 5 C 358/2002 – 213, ve výroku II., se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 5 C 358/2002 – 213, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 339.780,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o vydání listiny - smlouvy o provedení stavebních prací při opravě hotelu U l. v K. n. L. uzavřené mezi žalobcem a Z. V. - (výrok II.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení (výrok III.). Soud shledal, že v době provádění stavebních prací, jejichž hodnoty v penězích se žalobce v řízení domáhal, byl vlastníkem hotelu U l. v K. n. L. žalovaný, který uzavřel na rekonstrukci hotelu dne 2. ledna 2001 smlouvu o dílo (jako smlouvu o generální dodávce) se Z. V.. Z. V. uzavíral následně písemné smlouvy s jednotlivými dodavateli. I pro vztah mezi žalobcem a Z. V. byl zpracován návrh smlouvy o dílo, který žalobce podepsal a Z. V. předal. Ten připouštěl, že návrh smlouvy je mu znám, a že jej zřejmě také podepsal, písemné vyhotovení této smlouvy podepsané oběma smluvními stranami ani k výzvě soudu nedohledal a nedoložil (a smlouva nebyla předložena ani žalobcem, který se naopak jejího vydání v řízení domáhal).
Soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. Uvedl, že bylo prokázáno uzavření písemné smlouvy o dílo mezi žalovaným a Z. V., přičemž na tuto smlouvu navazovaly další smlouvy se subdodavateli, avšak písemná „subdodavatelská“ smlouva mezi žalobcem a Z. V. předložena nebyla. Dovodil, že pro posouzení věci je nerozhodné, zda smlouva mezi žalobcem a Z. V. byla či nebyla uzavřena, když žalobce fakticky práce provedl ovšem s vědomím, že je neprovádí ve vztahu k žalovanému, ale ve vztahu k Z. V. I kdyby nebyla řádně uzavřena smlouva o dílo mezi žalobcem a Z. V., musel by žalobce své nároky uplatňovat u Z. V. „s ohledem na generální dodavatelskou smlouvu, která byla uzavřena mezi Z. V. a žalovaným“ neboť žalobce si byl vědom toho, „že generálním dodavatelem ve vztahu k žalovanému je Z. V.“ Žalobu na vydání listiny pak soud zamítl proto, že žalovaný nebyl účastníkem smlouvy, o jejíž vydání jde, a není tedy žádného důvodu na něm požadovat, aby smlouvu uzavřenou mezi jinými účastníky měl vydat.
K odvolání žalobce, který vytkl okresnímu soudu, že nezohlednil změnu žaloby provedenou v průběhu řízení tak, že se žalobce domáhal svých nároků z titulu bezdůvodného obohacení, a že nepřihlédl k dalším žalobcem předloženým důkazům a nepokusil se dostatečně o smírné vyřešení věci, odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za zcela vyčerpávající. K žalobě na vydání listiny doplnil, že listinu žalobce nemůže požadovat na subjektu, který tvrdí, že takovou listinu nemá, navíc za situace, kdy se listina (smlouva) týká jiných osob než žalobce a žalovaného a žalobce netvrdí důvod, pro který by žalovaný měl smlouvu mít. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný nevystupoval ve vztahu k žalobci jako smluvní subjekt a žalobce konal práce smluvní i vícepráce v rámci smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a Z. V. Žalobce prováděl stavební práce na základě jiného právního úkonu, a proto se na žalovaném nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadl žalobce dovoláním, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení, které shledal v nepřiznání žalovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení, přestože žalovaný dodané avšak nezaplacené práce vlastní a užíval je a se stavbou je dále prodal. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc „postoupil“ k dalšímu řízení.
Dovolatel, namítaje nesprávné právní posouzení věci, směřuje své námitky do té části rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění a fakticky ani obsahově v dovolání ničeho nenamítá do části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o vydání listiny. Protože dovolání formálně směřující do celého rozsudku odvolacího soudu obsahově nijak nenapadá odstavec II. výroku rozsudku a v této části dovolání neobsahuje žádný důvod (přičemž tento důvod nebyl doplněn ani do konce lhůty k podání dovolání – srov. §241b, odst. 3 o. s. ř.), muselo být dovolání v části směřující do odstavce II. výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243c, odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na §43, odst. 2 o. s. ř. odmítnuto.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237, odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). v návaznosti na §237, odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud řešil otázku bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229, odst. 1, §229, odst. 2, písm. a), b) a §229, odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Co do rozhodnutí o peněžitém nároku dovolatel založil dovolání na výtce nedostatku posouzení žalovaného nároku podle ustanovení o bezdůvodném obohacení a na kritice závěru odvolacího soudu o tom, že žalovanému nemohlo na úkor žalobce vzniknout bezdůvodné obohacení, protože šlo o plnění smluvní. Odvolací soud plně odkázal na právní závěr soudu prvního stupně a uvedl, že žalobce nemůže požadovat zaplacení jakékoliv finanční částky po žalovaném, neboť žalovaný ve vztahu k žalobci nevystupoval jako smluvní subjekt a žalobce prováděl veškeré stavební práce v rámci smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a Z. V. Účastníci řízení nebyli smluvními partnery a žalobce prováděl stavební práce na základě jiného právního úkonu, a proto se na žalovaném nemůže domáhat ani vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud shledal, že šlo o plnění na základě smlouvy, která však nebyla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným. Tato úvaha byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Dovolací soud zastává názor, že za situace, kdy podle zjištění soudů uzavření smlouvy o dílo mezi žalobcem a Z. V. nebylo prokázáno a kdy žalobce a žalovaný nebyli smluvními partnery, žalobci nevznikl žádný smluvní závazek, z něhož by byl kterékoli druhé zúčastněné osobě povinen plnit (žalobce nebyl k jakémukoliv plnění zavázán žádnou smlouvou). Z toho vyplývá, že žalobcovo plnění mohlo být jen bezesmluvní a tedy bez právního důvodu ve smyslu §451, odst. 2 občanského zákoníku. Smlouvou uzavřenou mezi žalovaným a Z. V. (slovy odůvodnění napadeného rozsudku „jiným právním úkonem“) nemohl být žalobce vázán již proto, že nebyl stranou této smlouvy a žádné povinnosti či práva mu ze smlouvy nemohly vzniknout. Okolnost, zda měl žalovaný na plnění poskytnuté žalobcem uzavřenu smlouvu se Z. V., je nerozhodná. Z uvedeného vyplývá, že v důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu nárok žalobce v dovoláním napadeném rozsudku podle ustanovení o bezdůvodném obohacení posouzen nebyl.
Odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení vzniknout nemohlo, a proto ani nárok žalobce podle ustanovení o bezdůvodném obohacení nezhodnotil.
Napadený rozsudek v části, v níž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod opřený o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Co 127/2004 - 234, v rozsahu, ve kterém byly výrokem I. potvrzeny výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20. listopadu 2003, č.j. 5 C 358/2002 – 213, a v souvisejícím výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídající části i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d, odst. 1, věta za středníkem, §226, odst. 1 o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d, odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. března 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu