ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.854.2004.1
sp. zn. 32 Odo 854/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce C. C. d., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J., s. d. V. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 9.988,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 91/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2004, č.j. 1 Cmo 184/2003-54, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2004, č.j. 1 Cmo 184/2003-54, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2003, č.j. 17 Cm 91/99-40, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25. února 2003, č.j. 17 Cm 91/99-40, jímž Krajský soud v Brně odmítl podání žalobce ze dne 24. května 1999 z důvodu neodstranění vad žalobních tvrzení, uložil mu zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 2.150,- Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 500,- Kč žalobci (první výrok). Dále nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ani přes dvojí výzvu soudu podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) neuvedl dostatek skutkových tvrzení k uplatněnému nároku. Za situace, kdy se na základě jím tvrzeného závazkového vztahu domáhal po žalovaném zaplacení sjednané smluvní pokuty, bylo jeho povinností uvést konkrétní obsah sjednaného závazku a současně vylíčit, jakého konkrétního porušení tvrzené smlouvy se žalovaný dopustil a na základě jaké skutečnosti mu vzniklo právo na vyúčtování smluvní pokuty. Žalobce sice v podání ze dne 19. prosince 2002, kterým reagoval na první výzvu soudu k odstranění vad žaloby, doplnil jednotlivá čísla faktur, vyúčtované částky, lhůty splatnosti, doby prodlení a „penále“ a uvedl, že ujednání o smluvní pokutě vyplývá z rámcové smlouvy ze dne 30. června 1997, nejpodstatnější skutečnosti týkající se konkrétního závazkového vztahu a porušení konkrétních povinností však neuvedl. Podle odvolacího soudu tak žaloba včetně jejího doplnění i nadále vykazuje vady, které neumožňují podřadit neúplná skutková tvrzení pod příslušnou hmotně právní normu a které tak brání projednání věci. Za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. K námitce žalobce o nesprávném procesním postupu soudu prvního stupně vysvětlil, že nedostatek vady žaloby spočívající v nedostatečnosti skutkových tvrzení nelze zhojit postupem dle ustanovení §114b o. s. ř. (výzvou soudu k vyjádření protistrany), nýbrž je na místě výzva soudu k odstranění vad žaloby, jak správně učinil soud prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Namítá, že již v textu žaloby výslovně vyjádřil, že se zaplacení žalované částky domáhá z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána Rámcovou smlouvou za prodlení se zaplacením faktur za dodané zboží žalovanému. Z obsahu vlastního žalobního návrhu, jakož i z jeho následných vyjádření a odvolání muselo být soudu podle dovolatele zřejmé, že předmětem sporu není plnění z hlavního závazkového vztahu, nýbrž plnění ze subsidiárního sankčního vztahu z titulu prodlení žalovaného se zaplacením dodavatelských faktur. Individualizaci obchodního vztahu číslem faktury dodavatele a následným uvedeným shodným číslem variabilního symbolu bezhotovostní platby odběratele považuje dovolatel za naprosto postačující pro vyloučení záměny. Zdůrazňuje, že faktura obsahuje i všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, kterými jsou specifikace dodaného zboží, termín dodávky shodný s datem vystavení faktury a cena.
Dovolatel dále poukazuje na to, že žalovaný faktury za jím převzaté dodávky zboží zaplatil, čímž jeho hlavní závazek zanikl, nepochybně však s účinky uznání závazku a s nastolením právní domněnky o existenci hlavního závazku a s přenesením důkazního břemene o jeho neexistenci na žalovaného. Žalovaný sice v tomto směru důkazy neoznačil, ale neexistenci hlavního závazku nenamítal, resp. namítal ji pouze pro nedostatek písemné formy realizovaných kupních smluv, aniž by konkretizoval, z čeho obligatorní písemnou formu pro platnost kupní smlouvy dovozuje.
Za situace, kdy předmětem sporu mezi účastníky není existence hlavních závazkových vztahů, nemá podle dovolatele závěr odvolacího soudu o povinnosti žalobce označit či dokonce doložit objednávky zboží dodané žalovanému jakoukoli oporu v zákoně. Jeho povinností bylo individualizovat hlavní závazek číslem dodavatelské faktury a výší fakturované částky, jakož i uvést, že tyto faktury byly zaplaceny formou bezhotovostního platebního styku, což ve svých podáních učinil.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami proti usnesení soudu prvního stupně obsaženými v jeho odvolání a v zájmu stručnosti na obsah uvedeného podání odkázal.
Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nemohou omezovat toto právo žalobce rozšiřováním jeho povinnosti vymezené ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. na vylíčení okruhu rozhodujících skutečností nad rámec této obecně závazné hmotně právní normy.
Dovolatel navrhl, aby pro nesprávné právní posouzení věci dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací argumenty žalobce jsou především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť pro nedoplnění nejpodstatnějších skutečností týkajících se konkrétního závazkového vztahu a porušení konkrétních povinností nelze podle odvolacího soudu neúplná skutková tvrzení podřadit pod příslušnou hmotně právní normu. Tento závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Ze žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 9.998,- Kč ve vazbě na tvrzení, že na základě objednávky žalovaného a následného dodání zboží vystavil faktury specifikované výčtem na penalizační faktuře, které žalovaný ve lhůtě splatnosti neuhradil. V návaznosti na nesplnění tohoto závazku žalovaným mu žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši žalované částky, a to z titulu opožděné úhrady pohledávek uvedených na penalizační faktuře, kterou připojil jako přílohu žalobního návrhu. Dále uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý den prodlení byla sjednána na základě Smlouvy o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřené mezi účastníky a že ani pohledávka z předmětné penalizační faktury nebyla ve splatnosti uhrazena.
Usnesením ze dne 2. prosince 2002 (č.l. 27 spisu) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů doplnil vylíčení rozhodujících skutečností, čeho se žalobou domáhá, jakož i označení důkazů, jichž se dovolává. Zejména požadoval uvést, jak žalobce dospěl k výpočtu žalované částky a to vždy konkrétně z porušení toho kterého závazku, tj. ve vazbě na jednotlivé daňové doklady. Dále žalobci uložil doplnit údaje týkající se objednávky a splnění závazku, jakož i upřesnit, o jaké zboží se jednalo. Odkaz na penalizační fakturu označil za nedostačující. Dále požadoval upřesnit vztah žalobcem používaných pojmů penalizační faktura – penále – smluvní pokuta.
V přípise ze dne 16. prosince 2002 (č.l. 31 spisu), kterým žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, s odvoláním na konkrétní ustanovení Smlouvy o všeobecných a rámcových podmínkách dodávek zboží popsal účastníky dohodnutý mechanismus jimi v budoucnu uzavíraných kupních smluv, přičemž zdůraznil, že z žádného jejího ustanovení, ani z platné hmotně právní úpravy nevyplývá nutnost jejich písemné formy. Tato situace pak nevylučuje, aby si účastnici sjednali, že obsahem následných kupních smluv, byť uzavíraných konkludentně či ústní formou, budou i rámcové podmínky, včetně ujednání o smluvní pokutě. Zdůraznil, že zaplacením faktury za dodané zboží zanikl hlavní závazek žalovaného s právními účinky mj. v tom, že pokud žalobce žaluje na plnění ze subsidiárního vztahu, nesvědčí žalobci důkazní povinnost o jeho existenci, nýbrž naopak žalovaný má důkazní povinnost o jeho neexistenci. Za této situace je soud daným hmotně právním stavem a tedy i právními účinky zániku hlavního závazku vázán. Podle přesvědčení žalobce již jeho návrh na vydání platebního rozkazu včetně jeho přílohy obsahoval vylíčení rozhodujících skutečností o vzniku jak hlavních, tak subsidiárních vztahů mezi účastníky s odkazem na smlouvu, jakož i označení důkazů (smlouva, penalizační faktura), kterých se dovolává a které rovněž připojil k doplnění žaloby. Penalizační faktura č. 098000183 obsahuje označení faktur (číslem, částkou, na kterou byly vystaveny, a dále datem splatnosti), které žalovaný zaplatil, dále konkrétní dobu prodlení žalovaného se zaplacením faktur a vyčíslení smluvní pokuty za toto prodlení podle jednotlivých faktur, jejichž součet tvoří žalovanou částku. Zdůraznil, že označením a přiložením penalizační faktury, kterou byla žalovanému vyúčtována smluvní pokuta za prodlení se zaplacením faktur, které žalovaný zaplatil z titulu dodaného zboží, žalobce svou povinnost označit podle §79 odst. 1 o. s. ř. důkaz o existenci svého subsidiárního nároku splnil.
Součástí podání žalobce ze dne 16. prosince 2002 je i přehled s těmito údaji: čísla faktur vždy s uvedením částky a lhůtou splatnosti, které vyúčtoval za zboží převzaté žalovaným, doba prodlení vymezená konkrétním časovým datem počátku a datem konce prodlení, počet dnů prodlení a výše penále vztahující se k jednotlivým fakturám, která se v souhrnu rovná žalované částce.
Usnesením ze dne 27. ledna 2003 (č.l. 36 spisu) soud prvního stupně žalobce opětovně vyzval, aby ve lhůtě patnácti dnů doplnil vylíčení rozhodujících skutečností tak, aby uvedl formu a konkrétní obsah závazků, kdy došlo k jeho splnění, kdy vzniklo žalobci právo fakturovat a kdy byla faktura zaplacena se současným upozorněním, že pouhý odkaz na tzv. rámcovou smlouvu není postačující.
Z podání žalobce ze dne 14. února 2003 (č.l. 38 spisu) se podává, že žalobce setrval na svém názoru o dostatečném vylíčení rozhodujících skutečností a že již další skutková tvrzení nedoplňoval.
Rovněž tak z odůvodnění odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně (č.l. 48 spisu) se podává, že žalobce zopakoval své argumenty, které uplatnil ve svých předchozích podáních (č.l. 31 a 38 spisu) na podporu svého názoru o projednatelnosti žaloby. Zdůraznil, že penalizační faktura obsahuje vyúčtování smluvní pokuty žalobcem žalovanému, přičemž z jejího obsahu nemůže být mezi účastníky pochyb o tom, že se jedná o smluvní pokutu sjednanou v rámcové smlouvě.
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce neuvedl v žalobě a ani v následných podáních, kterými reagoval na výzvy soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, jakož i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby, případně v podáních, kterými reagoval na výzvy soudu k odstranění vad žaloby a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny (penalizační fakturu a smlouvu o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřenou mezi účastníky), které označil jako důkaz a připojil ke svým podáním. Z textu žaloby a jejich následných doplnění, jakož i připojených příloh bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu konkrétně uvedených faktur za zboží dodané žalobcem žalovanému, kterou si účastníci sjednali ve smlouvě o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách a kterou žalovanému vyúčtoval předmětnou penalizační fakturou. Žalobce časovými údaji vymezil dobu prodlení, jakož i počet dnů prodlení se zaplacením jednotlivých faktur a vyčíslil výši smluvní pokuty vztahující se k prodlení s jejich pozdní úhradou. Případná další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení o skutečnostech „týkajících se konkrétního závazkového vztahu a porušení konkrétních povinností“, nebrání v projednání žaloby, ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu