ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.87.2005.1
sp. zn. 32 Odo 87/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobce Ing. M. Š., proti žalované I. C., spol. s r.o., o 263.504,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 184/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2004, č.j. 4 Cmo 41/2003 - 144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2003, čj. 15 Cm 184/97 – 133) ze dne 1. března 2001, čj. 15 Cm 184/97 – 109, uložil žalované zaplatit žalobci 263.504,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady (výrok II.) a to v řízení, v němž se žalobce domáhal zaplacení žalované částky jako doplatku ceny díla podle smlouvy ze dne 25. února 1994 spočívajícího v pracích na vnitřním vybavení komorového trezoru pro pobočku České spořitelny v P., když odmítal stanovisko žalované, že při provádění díla způsobil škodu na elektronické kabeláži trezoru.
Městský soud shledal, že mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelkou byla dne 25. února 1994 uzavřena smlouva o dílo, kterou se žalobce zavázal zpracovat projektovou dokumentaci, dodat a instalovat vnitřní vybavení komorového trezoru a soustavy zákaznických schránek od firmy C. H. T. se sídlem v N., přičemž žalovaná se zavázala předmětné zákaznické schránky dodat a nainstalovat. Žalobce se zavázel sestavu dokompletovat o boční a stěnové uzavírací clonění a osvětlení dílo mělo být dokončeno do 10. června 1994. Žalobce vyúčtoval doplatek ceny díla částkou 482.944,30 Kč, žalovaná uhradila pouze 193.392,40 Kč a na rozdíl ve výši 289.551,90 Kč vystavila fakturu, jíž vyúčtovala náklady spojené s opravou souboru bezpečnostních schránek a dálkově ovládaným bankovním klíčem podle vyúčtování firmy C. H. T. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanou tvrzená škoda spočívající v propálení schránek použitím nevhodné svařovací technologie při instalaci vnějšího osvětlení žalobcem, nebyla v řízení prokázána. Přitom konstatoval, že informace o vzniku škody je uvedena až v dopise žalované z 23. srpna 1994, nikoli v předchozích dokumentech, zejména v zápise mezi žalobcem a žalovaným ze dne 27. července 1994 (o odstranění estetických vad díla). Právně městský soud vycházel ze závazkového vztahu stran založeného smlouvou o dílo, posuzoval věc podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a uzavřel, že žalovaná neprokázala, že oznámila žalobci jakékoliv vady jeho díla a přeúčtovala mu hodnotu prací vykonaných firmou C. H. T. ve dnech 15. a 27. července 1994, aniž je ve vyúčtování této firmy obsažena bližší specifikace prací a jejich případná souvislost s vadným plněním ze strany žalobce. Ač se žalovaná po žalobci domáhala náhrady škody, neprokázala porušení povinnosti žalobce ze závazkového vztahu, přičemž právo na náhradu škody je uplatňováno v rozporu s ustanovením §440, odst. 2 obchodního zákoníku (jehož přiměřené použití vyplývá z §564 obchodního zákoníku, a který stanoví, že uspokojení, jehož lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2004, čj. 4 Cmo 41/2003 – 144 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.) a uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, která označil za správná. Podle odvolacího soudu žalobce splnil svou povinnost provést dílo, a proto mu vzniklo právo na zaplacení ceny díla ve smyslu §548, odst. 1 obchodního zákoníku. K obraně žalované spočívající v námitce, že žalobce způsobil při provádění díla škodu, uzavřel, že je třeba tvrzenou škodu posuzovat nikoliv jako škodu způsobenou porušením závazkového vztahu, ale jako škodu způsobenou provozní činností podle §420a občanského zákoníku. Protože žalobce prováděl dílo podle projektové dokumentace zpracované na základě podkladů firmy C. H. T., dokumentace byla schválena Českou spořitelnou a podepsána žalovanou, protože podle podkladů žalované v místě proděravění bezpečnostních schránek se elektronika neměla nacházet, o změně podkladů se žalobce včas nedozvěděl a ke změně technologie uchycení nosníků osvětlení (svařování namísto šroubování) došlo na pokyn žalované, shledal odvolací soud, že škoda byla způsobena jednáním žalované. Navíc navázal na soud prvního stupně konstatováním, že z faktur firmy C. H. T. nevyplývá způsobení škody žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) za podmínek §237, odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Žalovaná formulovala otázku zásadního právního významu, kterou shledala v tom, že nelze aplikovat liberační důvod uvedený v §420a občanského zákoníku, že škoda byla způsobena vlastním jednáním poškozeného, jestliže ten, kdo škodu způsobil svou provozní činností nepostupoval v souladu s pokynem poškozeného a neřídil se výkresem, který mu poškozený předal a to bez ohledu na to, zda byl výslovně upozorněn, ve kterém místě se konkrétně nachází elektronická výbava instalovaného zařízení a přestože nemohl nevědět, že předmět díla je elektronickým zařízením. Dále za otázku zásadního právního významu dovolatelka považovala skutečnost, že odvolací soud posoudiv odpovědnost žalobce za škodu podle §420a občanského zákoníku, nepřihlédl k ustanovení §511 a §377 obchodního zákoníku. Pominul-li odvolací soud obchodněprávní úpravu za situace, kdy se závazkový vztah účastníků spravoval smlouvou o dílo uzavřenou podle obchodního zákoníku, řešil posuzovanou otázku v rozporu s hmotným právem, navíc když vzal za podklad svého rozhodnutí skutkové zjištění, že svařovací technologie bylo použito na pokyn žalované, ač toto zjištění nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatelka dále namítla, že bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces, když soudy nerespektovaly ustanovení §127 o.s.ř. a k posouzení skutečností, k nimž bylo třeba odborných znalostí (např. k řešení otázky jaká technická řešení obsahovala původní dokumentace, co obsahoval výkres firmy C. H. T., zda se zhotovitel od dokumentace odchýlil apod.), neustanovily znalce, ač to žalovaná v průběhu řízení navrhovala. Vytkla rovněž rozsudku odvolacího soudu nepřezkoumatelnost tkvící v absenci výkladu, z kterých provedených důkazů plynou konkrétní skutkové závěry, v jejímž důsledku rozhodnutí nese znaky libovůle a překvapivého rozsudku; v tom shledala porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Namítla rovněž, že v řízení došlo k neodůvodněným průtahům a celková sedmiletá doba řízení nesvědčí o tom, že se jednalo o řádný proces. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnout o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Právní zástupkyně žalobce ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť je zjevně bezdůvodné a opožděné, popřípadě zamítnout bude-li shledáno přípustným. Označila napadená rozhodnutí za věcně správná a uvedla že žalovaná již přisouzenou částku žalobci uhradila. Namítla, že v řízení vyšlo najevo, že Česká spořitelna neumožní znalci prohlídku bezpečnostních schránek nutnou ke zpracování případného znaleckého posudku a poukázala na chování žalované, v jehož důsledku část průtahů řízení vznikla. Žalobce ve svém vyjádření doplnil, že firma H. T. umístila kabely elektroniky do horních bezpečnostních skříněk bez vědomí žalované a proti požadavkům České spořitelny, neboť tímto umístěním se staly dotčené schránky nepoužitelnými k původnímu účelu. Pokyn ke svařování ve stěně dotčených schránek pak žalobci vydala žalovaná. Zopakoval obsah stanoviska právní zástupkyně k zpracování znaleckého posudku a průtahům v řízení.
Nejvyšší soud - na rozdíl od žalobce - shledal dovolání včasným.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Odvolací soud mimo jiné (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že nelze dovodit, že výkony pracovníků firmy C. H. T., na jejichž náhradě ve formě způsobené škody žalovaná v tomto řízení postavila svou obranu, byla odstraňována poškození bezpečnostních schránek způsobená žalobcem. Uzavřel tak, že jednání žalobce nebylo v příčinné souvislosti se vznikem škody a tento klíčový závěr odvolacího soudu žádnou z dovolacích námitek napaden není; již proto nelze shledat dovolání podle §237, odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným, neboť není zpochybněna určující otázka napadeného rozhodnutí a nevytýká se, že její řešení je v rozporu s hmotným právem nebo, že tato otázka je v rozhodovací praxi soudů řešena rozdílně.
Ze stejného důvodu nemůže přípustnost dovolání v předmětné věci založit námitka, že byla pominuta aplikace §551 obchodního zákoníku (podle něhož je zhotovitel povinen upozornit objednatele bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče). Nebyl-li napaden závěr o tom, že v řízení nebylo zjištěno, že žalobce způsobil žalovanému škodu, je irelevantní zabývat se případným nesplněním upozorňovací povinnosti zhotovitele vyplývající z §551 obchodního zákoníku. Navíc dovolatelka přikládaje zásadní právní význam absenci současného posouzení věci podle §420a občanského zákoníku a §551 a §377 zákoníku obchodního, formuluje, že jedině při splnění povinnosti upozornit na nevhodnou povahu věcí nebo pokynů daných objednatelem k provedení díla se mohl zhotovitel (žalobce) zprostit odpovědnosti za vzniklou škodu. Ze skutečnosti, že závazkový vztah účastníků se spravoval příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku dovozuje, že právní úprava podle tohoto kodexu neměla být opomenuta a stalo-li se tak, byla posuzovaná otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka přehlíží, že odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností podle §420a občanského zákoníku je odpovědností objektivní, škůdce odpovídá za způsobenou škodu, pokud k ní došlo v důsledku provozní činnosti, aniž je třeba zkoumat, zda škůdce vznik škody zavinil a zda porušil závazkovou povinnost. Odpovědnost za škodu upravená ustanoveními §373 a násl, obchodního zákoníku je rovněž objektivní a nastupuje i bez závislosti na zavinění, jejím předpokladem však je též skutečnost, že škůdce porušil povinnost, kterou měl na základě závazkového vztahu k poškozenému (ať již to byla povinnost vzniklá ze smlouvy či zákonného ustanovení). Posoudil-li v dané věci odvolací soud vznik odpovědnosti za škodu podle §420a občanského zákoníku (a tento závěr není dovoláním napaden), nepochybil tím, že neaplikoval dovolatelkou vytýkaná ustanovení a vzhledem k dovoláním formulované otázce rozhodnutí rozporem s hmotným právem netrpí, když skutečnost, že odvolací soud posuzoval odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, aniž měl na zřeteli, že mezi účastníky existoval závazkový vztah, dovoláním napadena není.
Rovněž názor dovolatelky, že postup škůdce vykonávajícího provozní činnost v rozporu s pokynem poškozeného a nerespektování obsahu předaného technického výkresu, neumožňuje učinit závěr, že škoda byla způsobena vlastním jednáním poškozeného (srov. §420a, odst. 3 občanského zákoníku), nemůže založit přípustnost dovolání v této věci podle §237, odst. 1, písm. c) o.s.ř. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud shledal vlastní škodné jednání poškozeného vedle jí vytýkaných okolností i v tom, že žalobce při zpracování projektové dokumentace a při vyhotovení díla vycházel z podkladů předložených žalovanou a o změně podkladů se včas nedozvěděl a technologii svařování použil na pokyn žalované a za její přítomnosti. Závěr odvolacího soudu tedy vychází z konkrétních skutkových zjištění učiněných v projednávané věci, přičemž dovolací soud ze zjištěného skutkového stavu vychází a nemůže jej měnit. Dovolatelkou kladená otázka vzhledem k závislosti na konkrétně zjištěném skutkovém stavu nemá judikatorní přesah.
Řešení právní otázky určujícího významu pro napadené rozhodnutí dovolatelka nenapadla, přičemž k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nedospěl ani z jiných okolností uvedených v §v 237, odst. 3 o.s.ř.
Výtky napadající porušení práva na spravedlivý proces nezadáním znaleckého posudku, nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, porušení dvojinstančnosti řízení a průtahů v řízení, hodnotil dovolací soud jako namítané vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Přihlédnout k nim by však mohl jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. však tyto námitky založit nemohou. Rovněž námitka, že zjištění o použití svařovací technologie na pokyn žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování nezakládá přípustnost dovolání podle §237, odst. 1, písm c) o.s.ř. (srov. §241a, odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a proto neshledal dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným. Proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218, písm. c) o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142, odst. 1 o. s. ř.. Žalovaná nebyla úspěšná a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Soud proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátkou podle §15, §14, odst. 1 a §18, odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a dále podle §13, odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem Kč 7.575,- je žalovaná podle §149, odst. 1 o.s.ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupkyně žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněny domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu