ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.875.2003.1
sp. zn. 32 Odo 875/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce: Č. Z., s.r.o., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným: 1/ Ing. Z. Ch., zastoupenému, advokátem a 2/ L. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1,804.431,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 502/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2003 č. j. 28 Co 328/2000-349, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 29.2.2000, č.j. 7 C 502/94-301, zastavil řízení ohledně zaplacení 514.354,- Kč spolu s 18% úrokem z prodlení za dobu od 21.11.1993 do zaplacení, zavázal žalované zaplatit společně a nerozdílně žalobci 1,290.077,- Kč spolu s 18% úrokem z prodlení ročně za dobu od 21.11.1993 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel přitom ze zjištění, že žalovaní - účastníci sdružení podle §829 a násl. občanského zákoníku – uzavřeli jako zhotovitelé se žalobcem (jako objednatelem) dne 19.7.1993 smlouvu o dílo k provedení stavby benzinové stanice ve Z. s předmětem plnění za cenu 18,300.000,- Kč a termínem plnění 15.12.1993. Nebylo sporné, že žalovaní započali s realizací plnění, žalobce na zálohách poskytl žalovaným 9,150.000,- Kč. Jak soud dovodil, uzavřená smlouva zanikla odstoupením žalobce dopisem ze dne 4.9.1993, jež bylo učiněno po právu pro podstatné porušení smlouvy žalovanými, kteří práce na stavbě přerušili. K vypořádání podle §351 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch.zák.“) mezi účastníky nedošlo a soud při určení výše peněžité náhrady, která žalovaným za plnění náleží (oproti žalobcem poskytnutým zálohám), vyšel ze závěrů znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku. Zjištěný rozdíl ve výši 1,290.077,- Kč, v němž zálohy přesahovaly hodnotu plnění, zavázal žalované, spolu s úrokem z prodlení, žalobci uhradit.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. května 2003, č.j. 28 Co 328/2000-349, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu ve věci samé potvrdil, změnil jej jen zčásti v rozsahu výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že žalovaní odvoláním napadli správnost závěru soudu prvního stupně ohledně odstoupení žalobce od uzavřené smlouvy o dílo a zjištění o rozsahu jimi provedených prací. Odvolací soud, jenž doplnil dokazování, na rozdíl od soudu prvního stupně měl přerušení prací žalovanými za důsledek neujasněnosti vztahů v důsledku požadovaných změn dodávky díla a dospěl k závěru, že k zániku smlouvy o dílo došlo vzájemnou dohodou ve smyslu ust. §572 odst. 2 občanského zákoníku, tomu nasvědčuje protokolární předání (vrácení) staveniště žalobci dne 16.9.1993. Pokud jde o rozsah plnění žalovaných a žalobci přiznaného plnění, námitky odvolatelů, s nimiž se podrobně vypořádal, neshledal odvolací soud za důvodné a rozsudek proto – co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobci částku 1,290.077,- Kč - jako věcně správný potvrdil.
Žalovaní napadli uvedený rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném jeho rozsahu s tím, že napadli závěr odvolacího soudu o ukončení právního vztahu ze smlouvy o dílo dohodou účastníků, a to pro nesplnění písemné formy takové dohody (v tomto směru namítli „překvapivost“ rozhodnutí odvolacího soudu, jež vedla k odnětí možnosti jednat před soudem), odvolací soud se dále nezabýval námitkami dovolatelů o nahrazení původní písemné smlouvy smlouvou ústní, námitkami k rozsahu provedených prací, odvolací soud nesprávně stanovil i výši úroků z prodlení a neodůvodněně pominul dovolateli navržené další důkazy, ve vyčíslení dlužné částky nezohlednil odvedenou daň. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalobce, napadený rozsudek má za správný a navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými účastníky řádně zastoupenými advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle bodu 15. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytím účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle bodu 17. téhož předpisu pak dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže soud prvního stupně v dané věci rozhodl dne 29.2.2000, příslušelo odvolání povinných projednat „podle dosavadních předpisů“ (tj. občanského soudního řádu účinného do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“), jak ostatně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal. Znamená to, že bylo nutno naložit stejně i s dovoláním, byť směřovalo proti rozhodnutí vydanému po 1.1.2001.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (mimo rozhodnutí uvedených v §237 odst. 2 o.s.ř., které však v dané souvislosti nepřicházejí v úvahu) je dovolání přípustné, jestliže řízení trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé tvrdí, že postupem soudu, pokud dospěl k jinému právnímu názoru ohledně zániku vztahu mezi účastníky, jim byla odňata možnost jednat před soudem, odkazují přitom na judikaturu Ústavního soudu, např. rozhodnutí II.ÚS 523/02. Tvrdí tedy dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel takovou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/1993 pod číslem 25). O vadu podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49).
Na základě spisu není žádného důvodu k závěru, že procesní práva činit podání (§41 odst. 1 o.s.ř.), navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům již provedeným (§123 o.s.ř.), resp. vyjádřit se k dokazování a k právní stránce věci (§118 odst. 3 o.s.ř.), byla dovolatelům upřena. K jinému - odvolacím soudem v jeho rozhodnutí - přijatému právnímu názoru na skončení vztahu účastníků je třeba uvést, že není pro rozhodnutí této věci o vypořádání plnění účastníků, kdy je nesporné, že k 16.9.1993 byla nedokončená stavby předána žalovanými zpět žalobci a žalovaní dále žádné práce pro žalobce nerealizovali, rozhodné, jakým způsobem smluvní vztah účastníků skončil. Sami žalovaní v odvolání uvedli názor, že smlouva zanikla nemožností plnění, při jednání dne 17.10.2002 vytkli soudu prvního stupně, že se nezabýval možností, že smlouva zanikla dohodou účastníků, v závěrečném přednesu při jednání dne 22.5.2003 uvedli, že mají za to, „že smlouvy byly ukončeny dohodou stran, když od písemně uzavřené smlouvy nebyl dán důvod odstoupit“. K tomu se připojil v závěrečném přednesu i žalobce, který rovněž vyslovil názor, že dle něho „k ukončení smlouvy došlo dohodou“. Pak nelze právní názor odvolacího soudu, jímž byl akceptován názor obou stran sporu, nyní označit za „překvapivý“ s nemožností se k němu vyjádřit. Rozhodné je i to, jak bylo již shora poznamenáno, že tato změna právního posouzení je zcela nevýznamná z hlediska vlastního rozhodnutí o tom, jaké plnění si účastníci poskytli a co je třeba ještě k jejich vypořádaní vydat.
Dovolací soud na základě uvedeného uzavřel, že tvrzenou vadu dle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. nezjistil a protože neshledal ani jinou vadu dle §237 odst. 1 o.s.ř., není důvod přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dán.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání dále přípustné za podmínek uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a v §239 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Takový případ však v dané věci nenastal, neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. V daném případě odvolací soud proti svému rozsudku dovolání nepřipustil. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). V projednávané věci však žalované návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinili.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaných odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno, podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., s tím, že žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo nemají a náklady žalobce s podaným vyjádřením, jež bylo vzhledem ke shora uvedenému bez významu, dovolací soud nepokládal za náklady nutné k bránění práva v tomto řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu