ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.883.2004.1
sp. zn. 32 Odo 883/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobkyně M a.s., proti žalované P. a.s., o 181 529 888,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 43 Cm 21/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2004, č.j. 6 Cmo 182/2003-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. K. F., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2004, č.j. 6 Cmo 182/2003-262, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2003, č.j. 43 Cm 21/2000-235, kterým byla žaloba na zaplacení 181 529 888,40 Kč s 5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 3. 3. 2000 do zaplacení zamítnuta; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně podle výsledku soudního sporu vedeného před Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn. 28 Cm 44/94 získala na úkor ČSOB, a.s. neoprávněný majetkový prospěch ve výši 181 529 888,40 Kč připsáním této částky na její účet. Poté co uvedenou finanční částku žalobkyně převedla na účet žalované podle obstaravatelské smlouvy uzavřené mezi účastníky - resp. právními předchůdcem žalované a žalobkyní dne 29. 12. 1990, a tyto prostředky došly do majetkové sféry žalované, došlo na její straně k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. S ohledem na vznesenou námitku promlčení odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou ze dne 9. 2. 2000, jež byla doručena soudu 14. 2. 2000, je podle §123 a §131b odst. 2 tehdy platného hospodářského zákoníku promlčen, neboť žalobkyně se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, dozvěděla nejpozději 14. 3. 1994, protože v dopisu z uvedeného data žalobkyně zcela jednoznačně uvádí, že jde o chybné jednotlivé platby směrované na účet žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu považuje vyřešení otázky, zda poukaz prostředků z účtu znamená vždy plnění z majetku příkazce a tedy na jeho úkor v případě poukazu bezdůvodného, resp. zda předání prostředků určenému příjemci, který na ně nemá nárok, je na úkor předávajícího nebo na úkor toho, jehož prostředky byly předány. Má za to, že tato otázka nebyla v oboru hospodářského práva a pro případ, kdy předání prostředků je zároveň povinností obstaravatele, vyřešena. Uvedenou otázku považuje za otázku zásadního významu jak pro rozhodování soudu obecně, tak pro rozhodování v této věci, neboť má určující význam pro rozhodnutí, kdy se žalovaná na úkor dovolatelky obohatila. Za nesprávný považuje především závěr soudu o počátku běhu promlčecí lhůty, jež soud odvodil od dopisu ze dne 14. 3. 1994. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné, a pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla zamítnutí dovolání, neboť má za to, že oba soudy při rozhodnutí nepochybily, posoudily počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty správně a odkazuje přitom na dosavadní judikaturu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť odvolací soud v rušících rozhodnutích nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem, když zrušil rozhodnutí pouze z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu ohledně běhu subjektivní promlčecí doby a pro zmatečnost. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Napadené rozhodnutí výslovně otázku, kterou dovolatelka považuje za právně významnou, neřeší, avšak správně vychází z právního závěru vysloveného rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 35 Odo 801/2002.
Poukazuje-li dovolatelka, že soud nezjistil správně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, směřuje její výtka v projednávané věci ke kritice správnosti skutkových závěrů.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek však nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 21. září 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu