ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.90.2005.1
sp. zn. 32 Odo 90/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce C. C. d., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J., s. d. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 9 673 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 (10) Cm 96/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 282/2003-51, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 282/2003-51 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2003 č. j. 29 (10) Cm 96/99-38 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. dubna 2003 č. j. 29 (10) Cm 96/99-38 odmítl podání žalobce ze dne 24. 5. 1999 (žalobu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se žalobou domáhal úhrady smluvní pokuty za prodlení žalovaného s úhradou faktur vystavených na základě jeho dodávek zboží žalovanému podle objednávky žalovaného a smlouvy o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách, v níž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. Soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 19. června 2001 č. j. 10 Cm 96/99-18 podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění žaloby o vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících vznik a rozsah uplatněného nároku, tj. zda a kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva, co bylo jejím obsahem (žalobce měl popsat konkrétní práva a povinnosti stran ze smlouvy plynoucí včetně dohody o ceně a její splatnosti), zda a kdy žalobce ve prospěch žalovaného plnil, jakým způsobem a v jakém rozsahu, zda a kdy žalovaný plnění převzal, kdy nastala splatnost ceny plnění; žalobce měl dále uvést, od kterého data je smluvní pokuta požadována a z jaké částky, rovněž měl doložit listinné důkazů, kterých se dovolával; žalobce byl současně poučen o následcích nesplnění této výzvy spočívajících v odmítnutí žaloby. Podáním, kterým žalobce reagoval na uvedenou výzvu soudu prvního stupně, však podle soudu prvního stupně žalobce vady žaloby neodstranil a proto soud žalobu odmítl.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 282/2003-51 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce přes řádnou výzvu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění žalobní návrh v potřebném rozsahu nedoplnil, přičemž tak neučinil ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o jejím odmítnutí. Z žaloby včetně jejího doplnění a odvolání lze podle odvolacího soudu dovodit jen odůvodnění požadované výše smluvní pokuty, nikoliv však již odůvodnění otázky vzniku nároku na její zaplacení. Žalobce se omezuje na tvrzení, že smluvní pokuta byla mezi účastníky sjednána rámcovou smlouvou, dále identifikuje čísla faktur, které vystavily třetí subjekty, částky, sazbu a období, za které smluvní pokutu vyžaduje. Tvrzení, kdy žalobce splnil svůj závazek vůči žalovanému, zda a kdy vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobci, kdy se stala splatnou a kdy byla splněna, však v žalobě chybí. Tvrzená splatnost jednotlivých faktur ani konkrétně specifikovaná doba prodlení v sobě nezahrnuje tvrzení o tom, kdy měla být cena zboží splatná a kdy byla skutečně zaplacena. Neodstraněné nedostatky žaloby jsou takového charakteru, že neumožňují pokračování v řízení (§43 odst. 1, 2 o. s. ř.). Odvolací soud uzavřel, že pokud soud prvního stupně žalobu za této situace odmítl, postupoval správně, neboť skutkový děj, z něhož žalobce odvozuje svůj žalobní nárok, není řádně individualizován; rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. K námitce žalobce o nesprávném procesním postupu soudu prvního stupně vysvětlil, že nedostatek vady žaloby spočívající v nedostatečnosti skutkových tvrzení nelze zhojit postupem podle §114a, popřípadě podle §114b o. s. ř. (výzvou soudu k vyjádření protistrany). Není-li z podání zřejmé, jakého nároku se žalobce domáhá, pak není objektivně možné se s určitostí k takovému nároku vyjádřit.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že již v textu žaloby výslovně vyjádřil, že se zaplacení žalované částky domáhá z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána rámcovou smlouvou za prodlení se zaplacením faktur za dodané zboží žalovanému. Dovolatel je přesvědčen, že z obsahu vlastního žalobního návrhu, jakož i z jeho následných vyjádření a odvolání muselo být soudu zřejmé, že předmětem sporu není plnění z hlavního závazkového vztahu, nýbrž plnění ze subsidiárního sankčního vztahu z titulu prodlení žalovaného se zaplacením dodavatelských faktur. Individualizaci obchodního vztahu číslem faktury dodavatele a následně uvedeným shodným číslem variabilního symbolu bezhotovostní platby odběratele považuje dovolatel za naprosto postačující pro vyloučení záměny. Zdůraznil, že faktura obsahuje i všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, kterými jsou specifikace dodaného zboží, termín dodávky shodný s datem vystavení faktury a cena. Skutečnost, že žalovaný faktury za jím převzaté dodávky zboží zaplatil a došlo tak k zániku hlavního závazku, má podle názoru dovolatele nepochybně účinky uznání závazku s nastolením právní domněnky o existenci hlavního závazku a s přenesením důkazního břemene o jeho neexistenci na žalovaného. Žalovaný sice v tomto směru důkazy neoznačil, ale neexistenci hlavního závazku nenamítal, resp. namítal nedostatek písemné formy realizovaných kupních smluv, aniž by konkretizoval, z čeho obligatorní písemnou formu pro platnost kupní smlouvy dovozuje. Za situace, kdy předmětem sporu mezi účastníky není existence hlavních závazkových vztahů, nemá podle dovolatele závěr odvolacího soudu o povinnosti žalobce označit či dokonce doložit objednávky zboží dodané žalovanému jakoukoli oporu v zákoně. Jeho povinností bylo individualizovat hlavní závazek číslem dodavatelské faktury a výší fakturované částky, jakož i uvést, že tyto faktury byly zaplaceny formou bezhotovostního platebního styku, což ve svých podáních učinil. Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na poskytnutí soudní ochrany podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nemohou omezovat toto právo žalobce rozšiřováním jeho povinnosti vymezené ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. na vylíčení okruhu rozhodujících skutečností nad rámec této obecně závazné hmotně právní normy. Dovolatel navrhl, aby pro nesprávné právní posouzení věci dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyjádřil nesouhlas s názorem dovolatele o porušení jeho „ústavního práva na poskytnutí soudní ochrany“, neboť Listina základních práv a svobod poskytuje ochranu pouze existujícímu právu a to stanoveným postupem obsaženým v občanském soudním řádu. Za správný považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel nesplnil svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní ani ohledně existence hlavního závazkového vztahu, což je nezbytné pro prokázání nároku na majetkovou sankci. Žalovaný dále poukázal na nesprávnost závěru dovolatele, že faktura je právní skutečností, z níž lze odvodit vznik závazku. Dovolatel kromě odkazu na rámcovou smlouvu v řízení nekonkretizoval nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se tato smlouva vztahovala na položky, které mu údajně byly vyfakturovány třetím subjektem. Taktéž názor dovolatele o přesunu důkazního břemene ohledně existence smluvní povinnosti a jejího porušení na žalovaného se příčí §114 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, event. jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatel netvrdil a ani ze spisu se nepodávají.
Nejvyšší soud posoudil usnesení odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzovaném případě je předmětem dovolacího přezkumu řešení procesní otázky náležitostí žaloby co do vylíčení rozhodujících skutečností.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996 sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť skutkový děj, z něhož žalobce dovozuje svůj žalobní nárok, není řádně individualizován.
Ze žaloby na č. l. 1 spisu se podává, že se jí žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 9 673 Kč ve vazbě na tvrzení, že na základě objednávky žalovaného a následného dodání zboží vystavil faktury specifikované výčtem na penalizační faktuře, které žalovaný ve lhůtě splatnosti neuhradil. V návaznosti na nesplnění tohoto závazku žalovaným mu žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši žalované částky, a to z titulu opožděné úhrady pohledávek uvedených na penalizační faktuře, kterou připojil jako přílohu žalobního návrhu. Dále uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za každý den prodlení byla sjednána na základě Smlouvy o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřené mezi účastníky a že ani pohledávka z předmětné penalizační faktury nebyla ve splatnosti uhrazena.
Usnesením ze dne 19. června 2001 č. j. 10 Cm 96/99-18 (č. l. 18 spisu) ve spojení s usnesením ze dne 11. září 2001 (č. l. 22) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby ve lhůtě tří dnů doplnil vylíčení rozhodujících skutečností, zejména uvedl, zda a kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva, co bylo jejím obsahem, co bylo předmětem plnění, zda a kdy žalobce plnil ve prospěch žalovaného, v kladném případě v jaké ceně, kdy nastala splatnost ceny plnění, za jaké období je smluvní pokuta požadována a aby doložil listinné důkazy, kterých se dovolává.
Žalobce reagoval na výzvu soudu prvního stupně přípisem ze dne 9. října 2001 (č. l. 24 spisu) a uvedl, že se jedná o systém dodávek z tzv. centrálního nákupu zboží, kdy žalobce zboží odebrané od různých dodavatelů dodává na základě smlouvy o všeobecných a rámcových podmínkách dodávek zboží žalovanému, který je povinen zaplatit fakturu žalobce za dodané zboží ve sjednané lhůtě. Poukázal na to, že žalovaný nevyužil svého oprávnění podle článku V smlouvy vrátit bez placení fakturu, z čehož je zřejmé, že faktura byla vystavena v souladu s ujednáním o předmětu smlouvy, sjednaném termínu plnění, kupní ceně a její splatnosti. Dále uvedl, že žalovaný zboží řádně odebral, předmětné faktury však uhradil se zpožděním, a proto mu žalobce podle článku VII. 1. b) uvedené smlouvy vyúčtoval fakturou č. 97000134 z 12. 5. 1997 smluvní pokutu v celkové výši 75 297 Kč, z níž je předmětem tohoto řízení pouze část smluvní pokuty ve výši 9 673 Kč, přičemž vyjmenoval dodavatele, od nichž pro žalovaného zboží odebral, čísla faktur, výši fakturované částky, její splatnost a dobu prodlení. Připojil kopii uvedené smlouvy, faktury vystavené dodavateli žalobce, své faktury za dodávky zboží žalovanému a výpisy z účtu žalobce prokazující pozdní úhradu faktur.
V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (č. l. 43 spisu) odkázal žalobce na zmíněnou penalizační fakturu, kterou přiložil již k žalobě a z obsahu této faktury uvedl přehled částek, které jsou předmětem penalizace, čísla a lhůty splatnosti jednotlivých penalizovaných faktur, dobu prodlení žalovaného a u každé faktury výši smluvní pokuty, jejichž součet se rovná žalované částce.
Soudy obou stupňů pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
S odvolacím soudem lze souhlasit potud, že žalobce neuvedl v žalobě a ani v následném podání, kterým reagoval na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, jakož i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce vymezil předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak přímo v textu žaloby, případně v podání, kterým reagoval na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, jakož i v podaném odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny (penalizační fakturu, smlouvu o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách uzavřenou mezi účastníky, faktury, které vystavil žalovanému), které označil jako důkaz a připojil ke svým podáním. Z textu žaloby a jejich následných doplnění, jakož i připojených příloh bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu konkrétně uvedených faktur za zboží dodané žalovanému, kterou si účastníci sjednali ve smlouvě o všeobecných a rámcových obchodních podmínkách a kterou žalovanému vyúčtoval předmětnou penalizační fakturou. Žalobce časovými údaji vymezil dobu prodlení, jakož i počet dnů prodlení se zaplacením jednotlivých faktur a vyčíslil výši smluvní pokuty vztahující se k prodlení s jejich pozdní úhradou. Případná další odvolacím soudem postrádaná žalobní tvrzení o skutečnostech týkajících se zejména konkrétního smluvního vztahu nebrání v projednání žaloby, ale mohou být právně významné až při rozhodování o věci samé.
Lze tak uzavřít, že v důsledku nesprávné aplikace §43 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem neobstojí jeho závěr, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu