ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.955.2004.1
sp. zn. 32 Odo 955/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. N., proti žalované K., akciová společnost /a.s./, o zaplacení 210 271,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 338/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004, č.j. 8 Cmo 133/2003-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 8 Cmo 133/2003-87, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č.j. 14 Cm 338/99-69, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 210 271,90 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyla prokázána existence tvrzené smlouvy, jestliže návrh na uzavření smlouvy ze dne 7. 8. 1997 nebyl přijat v přiměřené lhůtě. Dovodil, že za nejzazší bylo v daném případě třeba považovat lhůtu uvedenou v návrhu na uzavření smlouvy jako „dodací lhůta: dne 10. 11. 1997“, nebyla-li jiná lhůta pro přijetí návrhu účastníky dohodnuta. Vycházeje ze závěru, že k tvrzenému plnění nedošlo před 10. 11. 1997, resp. 10. 11. 1997, dále dovodil, že nebylo třeba již posuzovat splnění dalších podmínek stanovených pro případný vznik smlouvy postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. Konstatoval, že tvrzené plnění poskytnuté po 10. 11. 1997 by nemohlo být považováno za plnění podložené smlouvou, když žalobce odvozoval nárok na zaplacení požadované ceny od obsahu návrhu smlouvy ze dne 7. 8. 1997, u něhož, jak sám v dovolacím řízení vypověděl, končila akceptační lhůta současně s datem navržené dodací lhůty 10. 11. 1997 a vyjádřil přesvědčení, že v této akceptační lhůtě došlo ke konkludentnímu přijetí návrhu smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy smlouva neexistovala, nemá žalobce právo na zaplacení požadované kupní ceny a ani na zaplacení požadovaných úroků z prodlení. Vzhledem ke skutkovým tvrzením a zjištěním o rozhodných skutečnostech nemohl po právní stránce věc hodnotit z titulu práva na vypořádání bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení existence smluvního vztahu mezi účastníky. Vytýká soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že se důsledně nezabývaly otázkou skutkového stavu, na jehož základě byly účastníky uskutečňovány jednotlivé úkony. Namítá, že soud posuzoval pouze otázku, zda došlo ke vzniku smlouvy v termínu do 10. 11. 1997, opominul však posoudit, zda mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy po tomto termínu, která by opravňovala žalobce - s ohledem na splnění jeho povinností dodávky kalendářů žalované - požadovat zaplacení žalované částky, bylo-li zároveň prokázáno, že žalovaná plnění ze strany žalobce převzala. Poukazuje, že mezi účastníky musel existovat smluvní vztah, když žalovaná po převzetí objednaných kalendářů prováděla právní úkony v souladu se vzniklým právním vztahem - uplatňovala nároky z vad dodaných kalendářů. Dovolatel má za to, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce nesprávně, z čehož dovozuje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť odvolací soud ve svém předešlém rozsudku nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V daném případě závěru odvolacího soudu, kterým se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastníky nevznikl smluvní vztah a žalobce nemá právo na zaplacení požadované částky a ani na zaplacení požadovaných úroků z prodlení, nelze vytknout, že by byl v rozporu s hmotným právem (§43a odst. 2 a §43c odst. 1 obč. zák., §275 odst. 4 obch. zák., oba zákoníky ve znění rozhodném v době tvrzeného vzniku smluvního vztahu).
Jestliže totiž v daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce učinil žalované návrh na uzavření smlouvy objednávkou ze dne 7. 8. 1997, v níž nebyla lhůta k přijetí návrhu stanovena, pouze byla uvedena požadovaná dodací lhůta dne 10. 11. 1997, a nebyla-li lhůta pro přijetí návrhu mezi účastníky ani jinak dohodnuta, přičemž nedošlo ani k plnění před 10. 11. 1997, resp. 10. 11. 1997, správně odvolací soud považoval za nejzazší lhůtu k přijetí návrhu „dodací lhůtu“ 10. 11. 1997. Nebyl-li návrh v této lhůtě žalovanou přijat, odvolací soud v souladu s §43c odst. 1 obč. zák. dovodil, že nedošlo k včasnému přijetí návrhu na uzavření smlouvy v přiměřené lhůtě. S ohledem na uvedená zjištění, není v rozporu s hmotným právem závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyla uzavřena smlouva postupem podle §275 odst. 4 obch. zák., nebyl-li zjištěn potřebný úkon žalované, předpokládaný tímto ustanovením, k účinnému přijetí návrhu na uzavření smlouvy.
Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že případné plnění poskytnuté žalobcem po 10. 11. 1997 by nemohlo být považováno za plnění podložené smlouvou, když žalobce i po poučení ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. o doplnění skutkových tvrzení a důkazů (č.l. 48 spisu) nadále požadoval zaplacení žalované částky na základě návrhu na uzavření smlouvy ze dne 7. 8. 1997 (č.l. 49-51spisu). Z provedeného dokazování pak nevyplývá, že by došlo k právní skutečnosti zakládající právní vztah mezi účastníky po 10. 11. 1997, na jehož základě by žalobce mohl požadovat zaplacení 210 271,90 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neposoudil otázku neexistence smluvního vztahu mezi účastníky v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani nezbytný judikatorní přesah, neboť se týká konkrétních okolností daného případu ohledně vzniku smluvního vztahu mezi dvěma subjekty, proto dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. srpna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. N., proti žalované K., akciová společnost /a.s./, o zaplacení 210 271,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 338/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2004, č.j. 8 Cmo 133/2003-87, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 8 Cmo 133/2003-87, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č.j. 14 Cm 338/99-69, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 210 271,90 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebyla prokázána existence tvrzené smlouvy, jestliže návrh na uzavření smlouvy ze dne 7. 8. 1997 nebyl přijat v přiměřené lhůtě. Dovodil, že za nejzazší bylo v daném případě třeba považovat lhůtu uvedenou v návrhu na uzavření smlouvy jako „dodací lhůta: dne 10. 11. 1997“, nebyla-li jiná lhůta pro přijetí návrhu účastníky dohodnuta. Vycházeje ze závěru, že k tvrzenému plnění nedošlo před 10. 11. 1997, resp. 10. 11. 1997, dále dovodil, že nebylo třeba již posuzovat splnění dalších podmínek stanovených pro případný vznik smlouvy postupem podle §275 odst. 4 obch. zák. Konstatoval, že tvrzené plnění poskytnuté po 10. 11. 1997 by nemohlo být považováno za plnění podložené smlouvou, když žalobce odvozoval nárok na zaplacení požadované ceny od obsahu návrhu smlouvy ze dne 7. 8. 1997, u něhož, jak sám v dovolacím řízení vypověděl, končila akceptační lhůta současně s datem navržené dodací lhůty 10. 11. 1997 a vyjádřil přesvědčení, že v této akceptační lhůtě došlo ke konkludentnímu přijetí návrhu smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy smlouva neexistovala, nemá žalobce právo na zaplacení požadované kupní ceny a ani na zaplacení požadovaných úroků z prodlení. Vzhledem ke skutkovým tvrzením a zjištěním o rozhodných skutečnostech nemohl po právní stránce věc hodnotit z titulu práva na vypořádání bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení existence smluvního vztahu mezi účastníky. Vytýká soudu prvního stupně i odvolacímu soudu, že se důsledně nezabývaly otázkou skutkového stavu, na jehož základě byly účastníky uskutečňovány jednotlivé úkony. Namítá, že soud posuzoval pouze otázku, zda došlo ke vzniku smlouvy v termínu do 10. 11. 1997, opominul však posoudit, zda mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy po tomto termínu, která by opravňovala žalobce - s ohledem na splnění jeho povinností dodávky kalendářů žalované - požadovat zaplacení žalované částky, bylo-li zároveň prokázáno, že žalovaná plnění ze strany žalobce převzala. Poukazuje, že mezi účastníky musel existovat smluvní vztah, když žalovaná po převzetí objednaných kalendářů prováděla právní úkony v souladu se vzniklým právním vztahem - uplatňovala nároky z vad dodaných kalendářů. Dovolatel má za to, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce nesprávně, z čehož dovozuje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť odvolací soud ve svém předešlém rozsudku nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
V daném případě závěru odvolacího soudu, kterým se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastníky nevznikl smluvní vztah a žalobce nemá právo na zaplacení požadované částky a ani na zaplacení požadovaných úroků z prodlení, nelze vytknout, že by byl v rozporu s hmotným právem (§43a odst. 2 a §43c odst. 1 obč. zák., §275 odst. 4 obch. zák., oba zákoníky ve znění rozhodném v době tvrzeného vzniku smluvního vztahu).
Jestliže totiž v daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce učinil žalované návrh na uzavření smlouvy objednávkou ze dne 7. 8. 1997, v níž nebyla lhůta k přijetí návrhu stanovena, pouze byla uvedena požadovaná dodací lhůta dne 10. 11. 1997, a nebyla-li lhůta pro přijetí návrhu mezi účastníky ani jinak dohodnuta, přičemž nedošlo ani k plnění před 10. 11. 1997, resp. 10. 11. 1997, správně odvolací soud považoval za nejzazší lhůtu k přijetí návrhu „dodací lhůtu“ 10. 11. 1997. Nebyl-li návrh v této lhůtě žalovanou přijat, odvolací soud v souladu s §43c odst. 1 obč. zák. dovodil, že nedošlo k včasnému přijetí návrhu na uzavření smlouvy v přiměřené lhůtě. S ohledem na uvedená zjištění, není v rozporu s hmotným právem závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyla uzavřena smlouva postupem podle §275 odst. 4 obch. zák., nebyl-li zjištěn potřebný úkon žalované, předpokládaný tímto ustanovením, k účinnému přijetí návrhu na uzavření smlouvy.
Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že případné plnění poskytnuté žalobcem po 10. 11. 1997 by nemohlo být považováno za plnění podložené smlouvou, když žalobce i po poučení ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. o doplnění skutkových tvrzení a důkazů (č.l. 48 spisu) nadále požadoval zaplacení žalované částky na základě návrhu na uzavření smlouvy ze dne 7. 8. 1997 (č.l. 49-51spisu). Z provedeného dokazování pak nevyplývá, že by došlo k právní skutečnosti zakládající právní vztah mezi účastníky po 10. 11. 1997, na jehož základě by žalobce mohl požadovat zaplacení 210 271,90 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neposoudil otázku neexistence smluvního vztahu mezi účastníky v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani nezbytný judikatorní přesah, neboť se týká konkrétních okolností daného případu ohledně vzniku smluvního vztahu mezi dvěma subjekty, proto dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. srpna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu