ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.974.2004.1
sp. zn. 32 Odo 974/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně U. S. s. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému S. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 20.752,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 302/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č.j. 1 Cmo 49//2004-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č.j. 21 Cm 302/2001-44, ve výroku III., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 48.435,- Kč (bod I. výroku), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku). Ve výrocích I. a II. zůstalo usnesení soudu prvního stupně nedotčeno, neboť v tomto rozsahu nebylo odvoláním žalovaného napadeno (bod II. výroku).
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího bodu výroku podal žalovaný dovolání. I přes poskytnuté poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z čehož dovozuje „důvod“ dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že posoudil otázku procesního zavinění zpětvzetí žaloby v rozporu s hmotným právem, jelikož zavinění, byť tzv. „procesní“, předpokládá porušení právní povinnosti nedbalostním či úmyslným jednáním, k čemuž však z jeho strany nedošlo. Tvrdí, že procesně nezavinil zpětvzetí žaloby, jelikož v době jejího podání předmětná pohledávka neexistovala; žalobkyně podala žalobní návrh předčasně a tedy nedůvodně. Za této situace měl odvolací soud přiznat žalovanému náhradu nákladů prvoinstančního řízení. Pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí včetně výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení vadné. Proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel podal dovolání do usnesení odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozhodnutí soudu o nákladech řízení má s ohledem na ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238, §238a a §239 o. s .ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu,
a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými usneseními.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu