ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.995.2004.1
sp. zn. 32 Odo 995/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) Z. D., 2) V. B., 3) J. K., o zaplacení částky 556.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 331/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2004, č.j. 27 Co 533/2003-412, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2004, č.j. 27 Co 533/2003-412, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal po každém ze tří žalovaných zaplacení částky 185.466,60 Kč s příslušenstvím představující podíl žalobce na majetku sdružení v souvislosti s ukončením účasti žalobce ve sdružení S. P. ke dni 31. prosince 1996.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. června 2003, č.j. 10 C 331/98-350, uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobci částku 126.759,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu co do zbývající částky ve výši 58.707,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dále uložil každému ze žalovaných uhradit žalobci náklady řízení ve výši 10.589,20 Kč (výrok III.).
Podle skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně účastníci sporu mezi sebou uzavřeli podle §829 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) smlouvu o sdružení ze dne 29. června 1992 (dále též jen „smlouva o sdružení“), přičemž počátkem roku 1996 se dodatkem dohodli, že v roce 1996 dojde k rozdělení nákladů a výnosů sdružení jiným poměrem než dosud, což u žalobce znamenalo poměr 26,065 %. Za situace, kdy žalobce z tohoto sdružení k 31. prosinci 1996 vystoupil, v souladu s §839 obč. zák. mu měly být vráceny věci vnesené do sdružení a měl mu být vyplacen v penězích podíl na majetku podle stavu v den vystoupení, což odpovídá i ujednání bodu 6. písm. e) smlouvy o sdružení. Soud nepřisvědčil argumentaci žalovaných, podle nichž měl žalobce - uvedením určitého podílu pohledávek a závazků ve svém daňovém přiznání za rok 1996 – takto v tomto rozsahu převzít závazky sdružení a nabýt i pohledávky sdružení, jelikož bez další dohody mezi členy sdružení uvedeným způsobem nemůže dojít k tomu, že by se původně společná pohledávka či společný závazek staly výlučnými pohledávkami či výlučnými závazky jen jednoho člena sdružení. Vycházeje ze stavu čistého majetku sdružení ke dni 31. prosince 1996 ve výši 4,788.617,66 Kč, vypočteného ve znaleckém posudku Ing. J. Ch., soud zjistil, že z tohoto majetku připadá na žalobce podíl ve výši 1,248.153,193 Kč (26,065 %). Po odpočtu částky 390.000,- Kč, která již byla žalobci na jeho podíl majetku vyplacena, a dále částky 477.875,- Kč jako podílu žalobce ze záloh na rozpracované zakázky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má nárok na doplacení svého podílu na majetku sdružení ve výši 380.278,20 Kč. Proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl a z takto vypočtené částky uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobci její jednu třetinu, tj. částku 126.759,40 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni účastníci řízení odvolání – žalobce proti jeho výrokům II. a III. a žalovaní proti jeho výroku I. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce vůči každému ze žalovaných žalobu zpět co do částky 126.759,40 Kč a navrhl, aby v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, když připojenými fotokopiemi příjmových dokladů prokazoval, že všichni tři žalovaní jim soudem prvního stupně uloženou částku zaplatili. Nadále však trval na úroku z prodlení ze žalovaných částek od data splatnosti do jejich zaplacení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. června 2004, č.j. 27 Co 533/2003-412, rozhodl tak, že částečné zpětvzetí žaloby co do částky 126.759,40 Kč je neúčinné (bod I. výroku), změnil rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku tak, že žalobu zamítl (bod II. výroku) a potvrdil ho v I. výroku (správně má být uveden II. výrok), kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 58.003,50 Kč s příslušenstvím (bod III. výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit každému ze žalovaných na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 27.375,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 5.070,- Kč (body IV. a V. výroku).
Odvolací soud zdůvodnil své rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby vážností důvodů, pro které žalovaní se zpětvzetím žaloby a se zastavením řízení nesouhlasili. Přisvědčil tak námitce žalovaných, že soudem jim uloženou částku poukázali žalobci pouze z důvodu, aby zabránili navyšování úroku, avšak i nadále měli zájem na tom, aby o nároku žalobce bylo meritorně rozhodnuto.
Podle odůvodnění rozsudku vyšel odvolací soud při přezkoumání odvolání ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci, které opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 93/2001. Jelikož smlouva o sdružení neobsahovala ohledně majetkového vypořádání při ukončení účasti některého účastníka ve sdružení žádnou podrobnou úpravu, je třeba podle odvolacího soudu použít obecnou úpravu obsaženou v ustanovení §839 obč. zák. a dále ustanovení §142 obč. zák. Konstatoval, že při vystoupení ze sdružení má vystoupivší účastník kromě práva na vrácení věcí, které jsou v jeho vlastnictví a které dosud účastníci sdružení užívali, i právo na výplatu svého podílu na majetku, který byl získán v souvislosti s činností sdružení, a to podle stavu ke dni vystoupení účastníka sdružení. Podle odvolacího soudu je třeba vzít na zřetel, že takto získaný majetek je ve spoluvlastnictví všech účastníků sdružení a že před výplatou podílu je nutné nejdříve spoluvlastnictví zrušit a teprve poté ho finančně vypořádat. Pokud se pak účastníci sdružení na zrušení spoluvlastnictví k majetku získanému činností sdružení nedohodnou, může kterýkoliv z nich podat u soudu návrh podle §142 obč. zák. Jelikož spoluvlastnictví účastníků sdružení dosud nebylo zrušeno, je podle odvolacího soudu předčasné domáhat se výplaty spoluvlastnického podílu. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a potvrdil ho v zamítavém výroku ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Podle názoru dovolatele má jím napadené rozhodnutí navíc ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku – vyplacení podílu žalobce na majetku v penězích – v rozporu s hmotným právem – konkrétně s ustanovením §839 obč. zák., což zakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvody dovolání dovolatel spatřuje v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s. ř.
Vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř], se odvolací soud podle mínění dovolatele dopustil rozhodnutím o neúčinnosti částečného zpětvzetí žaloby, když tak navíc učinil rozsudkem, a nikoliv usnesením. Další vadu spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou týkající se vyloučení JUDr. J. P., obecného zmocněnce žalovaných, z jejich zastupování v tomto řízení.
Nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř] se dle tvrzení dovolatele dopustil odvolací soud při posouzení otázky, zda vystoupivší účastník sdružení musí podat žalobu proti ostatním účastníkům sdružení na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebo zda má ostatní účastníky sdružení žalovat jen na vyplacení náhrady svého podílu v penězích.
Konečně dle názoru dovolatele vychází rozhodnutí odvolacího soudu i ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v soudem učiněném zjištění, že žalovaní měli vážné důvody pro nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby, jakož i ve zjištění hodnoty majetku získaného společnou činností, jehož podíl mu má být vyplacen v penězích, jelikož porovnáním daňových přiznání účastníků řízení se znaleckým posudkem Ing. Chyti je zřejmé, že znalec provedl odpisy z již jednou odepsaného majetku.
Dovolatel provedl podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů a snesl podrobné argumenty na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel brojí především proti právnímu závěru odvolacího soudu, že i v případě ukončení účasti jen jednoho účastníka sdružení, jehož další účastníci v činnosti sdružení nadále pokračují, je nutné, nedojde-li mezi účastníky k dohodě o vypořádání majetku získaného společnou činností, žalovat na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle dovolatele je třeba důsledně rozlišovat majetkové vypořádání podle §839 obč. zák. při zániku účasti jen jednoho člena sdružení, kdy v činnosti sdružení ostatní jeho účastníci pokračují (jak tomu bylo v souzené věci), od majetkového vypořádání podle §841 obč. zák. při rozpuštění sdružení, kdy již žádný z jeho účastníků v činnosti nepokračuje, což ostatně učinil i Nejvyšší soud v rozsudku uveřejněném pod číslem 33/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Namítá, že odvolací soud pominul, že v souzené věci nenastala situace předvídaná ustanovením §841 obč. zák., tedy stav, že by došlo k rozpuštění sdružení a tím i k jeho zániku. V souzené věci toliko žalobce ukončil svou účast ve sdružení, které ovšem tímto nezaniklo. Za této situace nelze postupovat podle ustanovení §841 obč. zák., nýbrž podle speciálního ustanovení §839 obč. zák., z jehož dikce lze podle dovolatele dovodit, že při vystoupení účastníka ze sdružení zaniká ze zákona jeho spoluvlastnictví k majetku získanému při výkonu společné činnosti sdružení, který nadále zůstává v podílovém spoluvlastnictví ostatních zůstavších účastníků sdružení, přičemž za zánik spoluvlastnického podílu musí být poskytnuta vystoupivšímu účastníku náhrada, a to v penězích. S ohledem na tuto předepsanou právní úpravu formy výplaty nemůže být žalobci ani jeho podíl na majetku jinou formou než v penězích (například postoupením pohledávek ve smyslu návrhu žalovaných) vyplacen. Žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k majetku získanému společnou činností není tak v souzené věci podle dovolatele na místě, jelikož to vylučuje věta druhá §839 obč. zák. Nepřichází tedy v úvahu rozdělování majetku sdružení, ale jen jeho ocenění pro účely stanovení hodnoty, která mu má být jako vystoupivšímu účastníku vyplacena.
JUDr. J. P., obecný zmocněnec žalovaných, měl být ze zastupování žalovaných podle dovolatele vyloučen, jelikož vystupuje v různých soudních sporech opakovaně; ačkoli tuto námitku v řízení uplatnil, odvolací soud se otázkou vyloučení jmenovaného vůbec nezabýval.
Dovolatel rovněž oponuje odvolacímu soudu, pokud přisvědčil žalovaným namítajícím nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby, jelikož jimi uvedené vysvětlení nelze za vážný důvod nesouhlasu ze zpětvzetím žaloby považovat. Tvrdí, že žalovaní částečně plnili na svůj dluh, který tímto částečným splněním v této části zanikl. Žalovaní mu poskytli plnění po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zcela dobrovolně, aniž by proti nim existoval jakýkoliv exekuční titul, neboť ohledně rozsudku soudu prvního stupně nebyla vyslovena jeho předběžná vykonatelnost. Výrok odvolacího soudu o neúčinnosti částečného zpětvzetí žaloby je podle dovolatele i vadný, jelikož z něj neplyne, vůči kterému ze žalovaných, tj. zda-li jen vůči kterému jednomu z nich či vůči všem, je částečné zpětvzetí žaloby neúčinné.
Dovolatel rovněž snesl podrobné argumenty k otázce, co všechno je nutné zahrnout pod pojem „majetek sdružení“. Dále vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož jeho vlastnickému právu nebyla přiznána soudní ochrana. Argumentuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97 a sp. zn. III. ÚS 210/2000 se domnívá, že pokud odvolací soud zaujal jiný právní názor, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž by žalobce mohl uplatnit své argumenty. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž věc projedná a rozhodne jiný senát. Současně požádal, aby do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podaném dovolání byla vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu odložena.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Usnesením ze dne 2. března 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, Nejvyšší soud vyhověl návrhu dovolatele a odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
Dovolání je v dané věci přípustné i důvodné.
Dovolání proti měnícímu bodu II. výroku rozsudku odvolacího soudu (a proti závislým bodům I., IV. a V. výroku) je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. dovolání do bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok v pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud totiž postupoval v rozporu s hmotným právem při posuzování dosud judikaturou neřešené otázky, jakým způsobem zaniká vlastnické právo podílového spoluvlastníka k majetku získanému při výkonu společné činnosti sdružení (§834 obč. zák.) při vystoupení tohoto účastníka ze sdružení (§839 obč. zák.) neboli zda musí vyplacení podílu majetku vystoupivšímu účastníku sdružení předcházet dohoda účastníků sdružení či rozhodnutí soudu o zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Námitky dovolatele lze obsahově podřadit především pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V rámci uvedeného uplatněného dovolacího důvodu se dovolací soud zabýval nejprve posouzením důvodnosti námitky dovolatele, že odvolací soud měl dle §222a odst. 1 o. s. ř. pro částečné zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušit a řízení zastavit, neboť na straně žalovaných o vážné důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. nešlo.
Vzhledem k tomu, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo za odvolacího řízení, uplatní se pro další postup ustanovení §222a o. s. ř.
Podle ustanovení §222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka, avšak zároveň se vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí návrhu soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. Vážné důvody, pro které protistrana nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, musí být ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř. významné pro projednání věci; důvody pro nesouhlas se zpětvzetím tak musí být věcné a musí se týkat podstaty sporu.
S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení) a pokračovat ve sporu. V tzv. sporném řízení je tento zájem zpravidla dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo tehdy, má-li meritorní rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany. To však platí pouze za předpokladu, že dosud nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku žalovaným.
Smyslem občanského soudního řízení (§1 a 2 o. s .ř.) je především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění bylo již poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn.
Podle právního závěru v jiné obdobné věci formulovaného Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2000, pod číslem 54 (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 33 Odo 809/2002), od něhož dovolací soud nevidí důvodu odchýlit se ani v souzené věci, vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o.s.ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu ustanovení §222a odst. 2 o .s. ř.
Navíc zdůvodnění žalovaných v přípisech jejich zástupce ze dne 14. října 2003 a ze dne 7. dubna 2004 (č.l. 379 a 391 spisu), že úhradou předmětných částek neměli v úmyslu plnit dluh (závazek) a že složené peněžní prostředky „jsou zálohou z důvodů stavění úroků v případě neúspěšnosti v odvolacím řízení“, je absurdní (rozporné), neboť pouze splnění dluhu mohlo ukončit dobu prodlení. Pokud by tedy provedené platby jako plnění dluhu nebyly kvalifikovány, prodlení žalovaných se splněním dluhu včetně úročení dlužných částek by pokračovalo.
Z výše uvedeného vyplývá, že žalovanými vymezené skutečnosti, jimiž zdůvodnili svůj nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby, nelze kvalifikovat za vážné důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. Za této situace měl odvolací soud postupovat podle §222a odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušit a zastavit řízení v rozsahu 126.759,40 Kč ve vztahu ke každému ze tří žalovaných. Pokud tak neučinil a rozhodl tak, jak je v bodech I. a II. výroku jeho rozsudku uvedeno, dopustil se právního pochybení, které činí dovolání žalobce v rozsahu bodu II. výroku a závislého bodu I. výroku již z tohoto důvodu důvodným. Za tohoto stavu proto již nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami dovolatele směřujícími do této části napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud dále posuzoval námitky dovolatele směřující do bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu. Předmětem dovolacího přezkumu tak učinil především právní závěr odvolacího soudu, že i v případě ukončení účasti jen jednoho účastníka sdružení, jehož další účastníci v činnosti sdružení nadále pokračují, je nutné, nedojde-li mezi účastníky k dohodě o vypořádání majetku získaného společnou činností, žalovat na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§142 obč. zák.) a teprve poté vypořádat podíl vystoupivšího účastníka na majetku sdružení. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Podle ustanovení §839 obč. zák. účastníkovi, který vystoupil nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích.
Podle ustanovení §841 obč. zák. při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot, poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že svůj právní názor opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, který řeší obdobnou problematiku. Odkaz na toto rozhodnutí hodnotí dovolací soud v souzené věci jako nepřípadný, neboť v uvedené jiné věci byla předmětem posouzení důvodnost nároku žalobce (bývalého účastníka sdružení) na finanční vypořádání podílového spoluvlastnictví v důsledku zániku dvoučlenného sdružení, zatímco v předmětné věci sdružení po vystoupení žalobce ze sdružení nezaniklo (zůstali v něm tři účastníci – žalovaní) a trvalo dále. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že ustanovení §839 obč. zák. lze vztáhnout pouze na ty případy, kdy sdružení po vystoupení či po vyloučení jeho účastníka nadále trvá, zatímco ustanovení §841 obč. zák. má na mysli jen ty případy, kdy dojde k rozpuštění sdružení.
I když to ustanovení §839 obč. zák. výslovně neuvádí, je z jeho věty druhé třeba nepochybně dovodit, že vystoupením účastníka sdružení, kdy nedochází k jeho rozpuštění, zaniká ze zákona - ke dni vystoupení - vlastnické právo vystoupivšího účastníka ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností účastníků sdružení. Opačný závěr by vedl ke zcela neudržitelné situaci, kdy (po vystoupení ze sdružení) by měl vystoupivší účastník jednak nadále vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na majetku získaném společnou činností sdružení a současně by měl i právo na vypořádací podíl majetku v penězích podle stavu v den vystoupení (§839 věta druhá obč. zák.). Při vystoupení účastníka ze sdružení, které nadále trvá, totiž nedochází k vypořádání účastníků (včetně vypořádání podílového spoluvlastnictví) mezi sebou jako při rozpuštění sdružení, nýbrž vystoupivšímu účastníků pouze vznikne právo na výplatu jeho podílu na majetku sdružení.
Je proto třeba učinit závěr, že výplatou podílu vystoupivšího účastníka sdružení na majetku získanému společnou činností sdružení, tedy spoluvlastnického podílu (§137 odst. 1 obč. zák.) je vlastnické právo podílového spoluvlastníka konzumováno (vypořádáno) a nelze dovodit nic jiného, než že zaniká, a to ke dni účinnosti vystoupení účastníka ze sdružení.
Dovolací soud tak přisvědčil dovolateli (včetně jeho argumentace), že jím uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, pokud směřoval i proti bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu, je oprávněný. Nejvyšší soud tak názor odvolacího soudu o předčasnosti žaloby na výplatu spoluvlastnického podílu nesdílí. Vlastnické právo vystoupivšího účastníka (žalobce) ke spoluvlastnickému podílu na majetku sdružení, jenž byl získán v souvislosti s činností sdružení, ze zákona zaniklo a vystoupivší člen sdružení (žalobce) má nárok na vypořádací podíl majetku v penězích podle stavu v den vystoupení (§839 obč. zák.), k čemuž podle obsahu spisu došlo k 31. prosinci 1996.
Vzhledem k založené přípustnosti dovolání proti bodu III. výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. nelze rozsudek odvolacího soudu v této části přezkoumávat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), na který dovolatel směřoval svými výhradami ke zjištění hodnoty majetku sdružení. Kromě toho odvolací soud své rozhodnutí na tomto zjištění (hodnoty majetku) vůbec nezaložil, resp. hodnotu majetku nezjišťoval.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tzv. zmatečnostní vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Dovolací soud se proto zaměřil na tzv. jiné vady řízení, jichž se měl odvolací soud podle tvrzení dovolatele dopustit.
Dovolací soud nejdříve posuzoval důvodnost námitky dovolatele, že se odvolací soud vůbec nezabýval jeho návrhem na vyloučení JUDr. J. P., obecného zmocněnce žalovaných, z jejich zastupování v soudním řízení.
Podle ustanovení §27 o. s. ř. se účastník může dát zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Tento zástupce může jednat pouze osobně (odstavec 1). Soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opakovaně (odstavec 2).
Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že soud podle jeho odstavce 2 rozhodne jen tehdy, když zastoupení účastníka podle odstavce 1 nepřipouští. Skutečnost, že odvolací soud k námitce žalobce nerozhodl, není sama o sobě vadou řízení. I kdyby však v souzené věci byly naplněny zákonné předpoklady pro vyloučení JUDr. P. ze zastupování žalovaných, absence rozhodnutí odvolacího soudu dle §27 odst. 2 o. s. ř. by sama o sobě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci neměla.
Námitku dovolatele co do formy rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, posoudil dovolací soud jako nedůvodnou, jelikož bod I. výroku rozsudku odvolacího soudu má povahu usnesení ve smyslu §167 o. s. ř. S ohledem na zrušení i bodu I. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem, byť z jiného důvodu, nemělo smysl se v dovolacím řízení zabývat důvodností dalších výhrad dovolatele, které vznesl k uvedené části jím napadeného rozhodnutí.
Další vady řízení se měl podle dovolatele dopustit odvolací soud tím, že rozsudek soudu prvního stupně v jeho prvním výroku změnil tak, že žalobu zamítl, ačkoli ho měl v uvedeném rozsahu zrušit a věc v dotčené části vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Za situace, kdy dovolací soud ruší rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení, je však uvedená námitka dovolatele bez významu.
Návrhu dovolatele, aby dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, dovolací soud nevyhověl, jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem v otázkách, jejichž řešení dovolatel v dovolání napadl, nelze považovat za tak závažné vady, aby věc projednal a rozhodl jiný senát Krajského soudu v Brně (srov. §221 odst. 3 ve spojení s §243b odst. 5 o. s. ř.). V této souvislosti je třeba rovněž vzít v úvahu, že při řešení právních otázek v novém řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu