ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.101.2004.1
sp. zn. 33 Odo 101/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Z. Č., proti žalovaným 1) JUDr. S. R., a 2) JUDr. P. T., o zaplacení částky 478.170,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 909/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č. j. 28 Co 366/2003-266, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č .j. 28 Co 366/2003-266, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 25. března 2003, č. j. 4 C 909/94-240, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 550.512,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci společně podnikali na základě smlouvy o konsorciu. Podle smluvního ujednání měl žalobce právo na jednu polovinu zisku dosaženého konsorciem. Protože byl žalobci za rok 1991 vykázán zisk pro daňové účely ve výši 580.512,- Kč a žalovaní mu na jeho podíl na zisku zaplatili pouze částku 30.000,- Kč, dluží mu dosud doplatek ve výši žalované částky.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 17. července 1995, č. j. 4 C 909/94-43, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 550.512,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1992, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. února 1997, č. j. 18 Co 360/95-95, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, č. j. 4 C 909/94-180, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 478.170,- Kč s 3 % úrokem ode dne 1. 1. 1992 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 72.242,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením ze dne 29. května 2002, č. j. 28 Co 147/2002-205, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že žaloba je zčásti důvodná, neboť se jedná o plnění ze smlouvy o konsorciu podle §106za a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „hosp. zák.“, resp. „hospodářský zákoník“), a vyslovil závazný právní názor, že „žalobcem tvrzené skutečnosti (druhý žalovaný vybíral z účtů a vybrané částky mu nepředával a tudíž nemohly být použity na provoz firmy) nasvědčují tomu, že žalováno je z titulu bezdůvodného obohacení, i když žalobce uvádí, že žaluje na plnění ze smlouvy…. Částky, které by si žalovaní případně ponechávali v průběhu roku 1991, aniž by je vkládali zpět do provozu firmy, by byly přijímány jako plnění bez právního důvodu. V průběhu roku si účastníci vypláceli jen podnikatelskou odměnu. Podíl na zisku podle smlouvy o konsorciu si mohli rozdělit polovinou až po skončení účetního roku 1991, až když jim výše zisku byla známa v souvislosti s podáním daňových přiznání, neboť se tak ve smlouvě o konsorciu dohodli“. Žalovaný nárok je proto nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). S přihlédnutím k tomu, že žalovaní v odvolání vznesli námitku promlčení uplatňovaného nároku, uložil odvolací soud soudu prvního stupně zabývat se touto námitkou a posoudit zejména počátek běhu promlčecí doby s tím, že bude třeba poučit účastníky podle §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat důkazy k prokázání důvodnosti námitky. Nebude-li učiněn závěr o promlčení nároku z bezdůvodného obohacení, bude nezbytné se zabývat jeho výší a za tím účelem dokazování doplnit.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 25. března 2003, č. j. 4 C 909/94-240, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 478.170,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 1. 1. 1992 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 7. 1990 smlouvu o konsorciu s obchodním názvem Č. (dále jen „konsorcium“), jejímž účelem bylo podnikání a provozování stěhovacích a přepravních služeb. Ujednali si, že budou za tímto účelem užívat všechna motorová vozidla, která jednotliví účastníci vlastní, a že povedou společně evidenci nákladů a výdajů konsorcia, aniž si zároveň smluvili, který z účastníků je tímto pověřen. Ohledně způsobu rozdělení zisku z podnikání bylo ve smlouvě sjednáno, že jedna polovina zisku náleží žalobci a druhá polovina žalovaným. Účastníci zřídili tři bankovní účty u K. B., k nimž měl podpisové právo žalobce, přičemž k jednomu z nich u pobočky K. B. v P. bylo zřízeno podpisové právo též druhému žalovanému. Ačkoliv měl druhý žalovaný úmysl ke dni 31. 12. 1990 z konsorcia vystoupit, i v průběhu roku 1991 vybíral (a to i na žádost žalobce) finanční prostředky z uvedeného bankovního účtu, k němuž měl podpisové oprávnění. Žalobci byla v roce 1991 vyplacena jako podíl na zisku konsorcia částka 43.875,- Kč, pro daňové účely však přiznal zisk pouze ve výši 36.000,- Kč. Konsorcium zaniklo dohodou účastníků ke konci roku 1991. Ze zprávy o kontrole daně z příjmů obyvatelstva provedené F. ú. P. ze dne 27. 11. 1992 vyšlo najevo, že první žalovaná v daňovém přiznání za svou osobu pro rok 1991 uvedla příjem konsorcia ve výši 580.512,- Kč. Následně finanční úřad na základě daňových kontrol provedených u žalobce dne 2. 8. 1992 a 16. 10. 1992 doměřil žalobci v roce 1993 daňový základ za daňové období roku 1991 rovněž do částky 580.512,- Kč. Žalobce nejpozději dne 16. 10. 1992 obdržel opis účetnictví konsorcia za období od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1991 (počítačovou sjetinu nazvanou „opis souboru Č.“), z něhož vyplývala výše zisku za uvedené období. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně (vázán právním názorem odvolacího soudu) posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák., které žalovaní získali na jeho úkor. Nepřisvědčil názoru žalobce, že se jedná o plnění ze smlouvy o konsorciu, kterou účastníci uzavřeli podle §106za a násl. hospodářského zákoníku. Soud prvního stupně se v souladu s pokynem odvolacího soudu zabýval žalovanými vznesenou námitkou promlčení. Vzhledem k tomu, že se žalobce mohl dozvědět, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, nejpozději z daňové kontroly provedené finančním úřadem dne 16. 10. 1992 (a to z opisu účetnictví konsorcia, z něhož byla patrná výše zisku konsorcia dosaženého za rok 1991), a že žalobu k soudu podal až dne 28. 11. 1994, soud prvního stupně dovodil, že dvouletá promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. uplynula marně a právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. října 2003, č. j. 28 Co 366/2003-266, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal zásadně správnými. I nadále zastával názor, že žalobce uplatnil žalobou nárok z bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., neboť částky, které by žalovaní v průběhu roku 1991 vybírali z účtů a případně si ponechávali, aniž by je vkládali zpět do provozu firmy anebo je dělili jako zisk mezi účastníky konsorcia, by byly přijímány jako plnění bez právního důvodu. Oproti soudu prvního stupně však s poukazem na to, že k bezdůvodnému obohacení došlo v průběhu roku 1991 a že konsorcium zaniklo ke dni 31. 12. 1991 (za účinnosti hospodářského zákoníku), dospěl k závěru, že se na daný případ vztahuje dvouletá promlčecí lhůta podle §131b odst. 2 hospodářského zákoníku. Přihlédl přitom k přechodnému ustanovení §763 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen „obch. zák.“), dle něhož se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 1992), jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle odstavce 1 téhož ustanovení řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkl odvolacímu soudu chybné posouzení povahy žalobou uplatněného nároku a v důsledku toho i jeho chybný závěr o promlčení práva. Uvedl, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno (a není to ani mezi účastníky sporné), že účastníci uzavřeli smlouvu o sdružení - konsorciu, v níž byl ujednán způsob vzájemného vypořádání účastníků. Podanou žalobou se pak domáhá vypořádání zisku z provozu konsorcia, jak bylo smluveno. I nadále je přesvědčen, že se na straně žalovaných nejedná o bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák., neboť nezískali majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného úkonu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Vyslovil názor, že žalovaní přijali plnění na základě platné smlouvy o sdružení a toto plnění jsou povinni vypořádat ke dni zániku sdružení; k tomuto dni byli tedy povinni prokázat, že tato jimi přijatá plnění na základě uvedené smlouvy použili podle smlouvy. Připomněl, že podle smluvního ujednání nebyl povinen kontrolovat dispozice s prostředky podléhajícími režimu smlouvy kdykoli v průběhu její platnosti. Jestliže žalovaní disponovali s těmito prostředky v rozporu se smlouvu, nelze z této skutečnosti dovozovat, že jim dnem dispozice vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. Protože se žalobce domáhá nároku plynoucího ze smlouvy a nikoli nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nepřichází v úvahu promlčení ve dvouleté promlčecí lhůtě, takže žaloba byla podána ve tříleté promlčecí lhůtě včas (§131a hosp. zák.). Pro případ, že by tomu tak nebylo, napadl prostřednictvím dovolacího důvodu §241a odst. 3 o. s. ř. správnost skutkového zjištění soudů obou stupňů ohledně určení dne, od kterého počala běžet promlčecí lhůta. Z provedeného dokazování nelze podle něho spolehlivě zjistit, že by převzal veškeré doklady nezbytné ke zjištění rozsahu částky, na kterou měl podle smlouvy právo. Poprvé se spolehlivě dozvěděl o tom, jaký je jeho podíl na zisku konsorcia, až ze zprávy finančního úřadu. Konečně namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že námitka promlčení byla poprvé vznesena až v odvolání proti prvnímu (správně druhému) rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv účastníci byli před tím poučeni podle §119a o. s. ř. Odvolací soud sice oproti soudu prvního stupně změnil právní posouzení žalobou uplatněného nároku, avšak v souvislosti s touto změnou nebylo nutno doplňovat dokazování. Jediným faktickým důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně byla podle jeho názoru námitka promlčení a z ní plynoucí nutnost doplnění dokazování. Důkazy v dalším řízení provedené byly proto provedeny v rozporu se zásadou koncentrace řízení, a proto by k nim nemělo být přihlíženo. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť pokud žalobce tvrdí, že mu žalovaní dluží podíl na zisku z konsorcia, nedomáhá se vypořádání hospodaření konsorcia, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, u něhož se promlčení řídí §131b odst. 2 hosp. zák. Vyslovil nesouhlas s názorem žalobce, že námitku promlčení žalovaní uplatnili v rozporu se zásadou koncentrace. Odvolací soud zaujal ve věci nový právní náhled a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně shledal důvodným. Protože s novým právním posouzením věci byla spojena nutnost doplnění dokazování, mohl vznést námitku promlčení a soud se jí přes předchozí poučení podle §119a o. s. ř. mohl zabývat. Počátek běhu promlčecí lhůty druhý žalovaný odvozuje z obsahu žaloby podané u soudu prvního stupně dne 11. 3. 1993, jíž se žalobce domáhal po žalovaných předložit účetní knihy a vyúčtování (řízení vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 412/93). Již v této žalobě totiž žalobce uvedl, že má k dispozici účetní soubor Č. a pokladní knihy, z nichž - podle názoru druhého žalovaného - mohl žalobce zjistit, v jakém rozsahu a kdo se na jeho úkor obohatil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Až na posledně uvedené vady dovolatelka vady řízení nenamítala a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá.
Podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze dovolání podat, jestliže řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je i to, že odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř., nebo že přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, ačkoli nebyly účastníky způsobem vyplývajícím z těchto ustanovení uplatněny.
V posuzovaném případě žalobce spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v tom, že žalovaní vznesli námitku promlčení až v odvolání podaném proti (v pořadí druhému) rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv účastníci byli před tím poučeni podle §119a o. s. ř. Odvolací soud sice oproti soudu prvního stupně změnil právní posouzení žalobou uplatněného nároku, avšak v souvislosti s touto změnou nebylo nutno doplňovat dokazování. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2002, č. j. 28 Co 147/2002-205, přikročil odvolací soud ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně poté, co došel k jinému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně. Dovodil, že žalovaný nárok je nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák. Protože žalovaní v odvolání vznesli námitku promlčení uplatňovaného práva, uložil soudu prvního stupně zabývat se touto námitkou zejména z pohledu počátku běhu promlčecí doby a za tím účelem doplnit dokazování. Pro případ, že nebude učiněn závěr o promlčení práva z bezdůvodného obohacení, zavázal soud prvního stupně zabývat se výší bezdůvodného obohacení. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud své zrušovací rozhodnutí na nových důkazech a skutečnostech nezaložil, neboť své závěry o nesprávném právním posouzení věci soudem prvního stupně dovodil z důkazů, které provedl již soud prvního stupně. Tím, že došlo ke zrušení (v pořadí druhého) prvostupňového rozhodnutí, věc se vrátila do stádia řízení před soudem prvního stupně, v němž bylo možno bez omezení uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy až do okamžiku před vyhlášením (v pořadí třetího) rozsudku soudem prvního stupně (§119a o. s. ř.). I kdyby tedy odvolací soud při svém rozhodování o odvolání proti v pořadí druhému rozhodnutí soudu prvního stupně zatížil řízení vadou, nemůže být tato vada uplatnitelná v dovolání, kterým byl napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti v pořadí třetímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobcem namítaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tudíž není naplněn.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení dovolatelem. Předmětem dovolacího přezkumu se tak mohou stát jen ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním zpochybněny.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně zpochybnil správnost jeho právního závěru, že žalobou uplatněný nárok je právem z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák., na které se vztahuje dvouletá promlčecí lhůta podle §131b odst. 2 hosp. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě žalobce po žalovaných požaduje částku rovnající se rozdílu mezi tím, co mu náleželo podle smlouvy o konsorciu na podílu ze zisku konsorcia dosaženého za rok 1991, a tím co mu bylo žalovanými na jeho podílu ze zisku skutečně vyplaceno. Oba soudy dovodily, že ponecháním si prostředků nabytých činností podle smlouvy o konsorciu získali žalovaní majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.).
Podle §106za hosp. zák., ve znění novely provedené zákonem č. 103/1990 Sb. (dále opět jen „hosp. zák.“) konsorcium je sdružení osob k provedení jednoho nebo více obchodních případů na společný účet. Konsorcium se nezapisuje do podnikového rejstříku. O konsorciu se uzavírá smlouva podle §360a hosp. zák. Není-li ve smlouvě dohodnuto jinak, přispívají všichni účastníci konsorcia stejnou měrou k provedení společného obchodního případu.
V dané věci nebyl nikým zpochybňován právní závěr, že podle §106za hosp. zák. vzniklo smlouvou uzavřenou dne 16. 7. 1990 konsorcium, v němž se účastníci sdružili za účelem podnikání (provozování stěhovacích a přepravních služeb). Součástí smluvního ujednání byl i způsob rozdělení zisku ze společného podnikání tak, že jedna polovina zisku náleží žalobci a druhá polovina žalovaným. V souvislosti se smlouvou o vzniku konsorcia účastníci zřídili tři bankovní účty. Finanční prostředky, jež pocházely z činnosti konsorcia a plynuly na uvedené účty (které podle žalobního tvrzení měli žalovaní v průběhu roku 1991 vybírat z účtů a ponechávat si je, aniž by je vkládali zpět do podnikání v rámci konsorcia anebo je dělili jako zisk mezi účastníky), představovaly tak majetkové hodnoty (peníze) v režimu ustanovení §106za odst. 1 hosp. zák. Proto bylo-li v posuzovaném případě nakládáno s penězi v režimu citovaného ustanovení (byť případně v rozporu se smluvním ujednáním), nemohlo jít o plnění bez právního důvodu, neboť šlo o dispozice v rámci vztahu založeného smlouvou o konsorciu. Jinými slovy řečeno nárok na smluvené plnění (zde nárok na podíl ze zisku) není nárokem z odpovědnostního vztahu (z bezdůvodného obohacení), nýbrž nárokem z právního vztahu, jehož právním důvodem je smlouva (to ovšem platí za předpokladu, že skutečně došlo ke vzniku smlouvy o sdružení ve smyslu §106za odst. 2 a §360a odst. 2 hosp. zák.).
Konsorcium bylo institutem jen hospodářského zákoníku, neboť po jeho zrušení občanský zákoník ani obchodní zákoník tento institut výslovně do svých ustanovení nepřevzaly. Neučinily tak ani ustanovením §875 odst. 1 obč. zák. Uvedené ustanovení totiž stanovilo pro dobu od 1. 1. 1992 fikci transformace dřívějších zájmových sdružení na zájmová sdružení právnických osob (§20f) jen pro ta sdružení vzniklá podle hospodářského zákoníku, která měl na mysli §360a a §360b hosp. zák. Mezi taková sdružení však konsorcia nepatřila. Při posuzování nároků vzniklých z činnosti konsorcia je proto nutno vycházet jen z přechodných ustanovení obchodního zákoníku.
Podle §763 obch. zák. se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy (odst. 1 věta první a druhá). Podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona (odst. 2).
Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že právní režim konsorcia (které vzniklo před 1. 1. 1992) a právo na plnění, které mělo žalobci vzniknout na základě smlouvy o konsorciu, včetně jeho promlčení se řídí hospodářským zákoníkem.
Podle §131a věty první hosp. zák. pokud není v zákoně stanoveno jinak, je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle §131b odst. 2 hosp. zák. promlčecí lhůta práva na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To platí obdobně o promlčecí lhůtě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu.
Vycházel-li odvolací soud z chybného právního názoru, že žalobce uplatnil žalobou právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. (správně právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve smyslu §123 hosp. zák.), pak je nesprávný i jeho závěr, že žaloba byla podána po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty (§131b odst. 2 hosp. zák.). Promlčecí lhůta práva na plnění ze smlouvy o konsorciu činí podle §131a hosp. zák. tři roky a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Pokud žalobce právo na podíl na zisku za rok 1991 (jež mu vzniklo k 31. 12. 1991) uplatnil žalobou podanou u soudu dne 28. 11. 1994, učinil tak před uplynutím tříleté promlčecí lhůty.
Nejvyšší soud České republiky tak uzavřel, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost obou napadených právních závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí ve věci založil. Vzhledem k tomuto závěru pak již bylo nadbytečné dále se zabývat opodstatněností uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. května 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu