ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1023.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1023/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce E. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalované L. Š., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 70.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1190/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2003, č. j. 38 Co 142/2001-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna žalobci na nákladech dovolacího řízení zaplatit částku 3.865,- Kč k rukám …, advokáta se sídlem …, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 22. ledna 2001, č. j. 4 C 1190/97-66, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70.850,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 7. 1996, č. j. D 2226/94-40, které nabylo právní moci dne 30. 7. 1996, nabyl v dědickém řízení po svém otci E. Š., zemřelém dne 11. 10. 1994, mimo jiné zůstatek vkladu na vkladní knížce č. … s názvem E. Š. ve výši 76.293,- Kč. Žalovaná z této vkladní knížky dne 27. 10. 1994 vybrala částku 70.850,- Kč. Na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení soud prvního stupně nevzal za prokázané tvrzení žalované, že uvedenou vkladní knížku daroval E. Š. před svou smrtí jejímu manželovi Ing. J. Š. V průběhu řízení dne 22. 1. 2001 žalovaná uplatnila námitku započtení ohledně částky 51.338,- Kč. Uvedená částka sestává z částky 6.338,- Kč, která byla podle faktury ze dne 18. 10. 1994 vynaložena manželem žalované (vypravitelem pohřbu) na náklady spojené s pohřbem E. Š., a z částky 45.000,- Kč, kterou dne 1. 5. 1996 zaplatil manžel žalované za zhotovení pomníku. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že bez právního důvodu po smrti E. Š. vybrala částku 70.850,- Kč ze zůstatku vkladu na vkladní knížce, který s účinky ke dni smrti svého otce zdědil žalobce (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Pokud jde o námitku započtení, kterou žalovaná uplatnila, přisvědčil soud prvního stupně žalobci, že tento nárok je ve smyslu §101 obč. zák. promlčen. Současně konstatoval, že pohledávky uplatněné k započtení jsou pohledávkami manžela žalované a nikoli samotné žalované.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. února 2003, č. j. 38 Co 142/2001-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 70.850,- Kč, potvrdil, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 21 % úrok z prodlení z částky 70.850,- Kč od 1. 8. 1996 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Ani podle odvolacího soudu nebylo prokázáno tvrzení žalované o darování předmětné vkladní knížky E. Š. Ing. J. Š., a to „zejména pro absenci určitosti takového úkonu a projevu vůle k němu směřujícímu ve smyslu §628 odst. 1 obč. zák. a to jak ze strany dárce tak ze strany obdarovaného“. Aktivní legitimace žalobce proto nebyla zpochybněna a pasivní legitimace žalované je dána tím, že požadovanou částku vybrala. Okolnost, zda byla k výběru vyzvána svým manželem a jak s vybranými penězi později naložila, pokládal odvolací soud pro posouzení otázky pasivní legitimace za irelevantní. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), shledal proto správným. Přisvědčil mu i v tom, že žalovaná námitku započtení neuplatnila úspěšně. Zdůraznil, že pohledávka ve výši 6.338,- Kč (náklady za vypravení pohřbu) svědčí manželu žalované Ing. J. Š. jako vypraviteli pohřbu, který tuto pohledávku také v průběhu dědického řízení uplatnil. Částku 45.000,- Kč, kterou vynaložil manžel žalované za pořízení pomníku, nadto odvolací soud nepovažoval za náklad spojený s pohřbem zůstavitele, neboť ji nevynaložil v bezprostřední návaznosti na datum konání pohřbu. V této souvislosti poukázal na datum úmrtí zůstavitele (11. 10. 1994) a datum vyhotovení a zaplacení pomníku (1. 5. 1996).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z přesvědčení, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, a řeší ji v rozporu s hmotným právem. V dovolání odkázala výslovně na dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně ohledně pasivní legitimace ve sporu. Jestliže soud dospěl k závěru, že zemřelý E. Š. nedaroval peníze jejímu manželovi, měl se zabývat tím, kdo se z těchto peněz obohatil. Připomněla, že žalobce k tomuto nepředložil žádný důkaz a přitom z její účastnické výpovědi a svědecké výpovědi jejího manžela Ing. J. Š. vyplynulo, že peníze získal její manžel, na jehož žádost (na základě zmocnění) a pouze pro něho peníze z vkladní knížky vyzvedla. S odkazem na R 4/1988 vyslovila názor, že pasivně legitimován musí být ten, pro koho byly peníze převzaty. Odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně právně posoudil zjištěné skutečnosti, když dovodil, že k darovací smlouvě mezi zemřelým E. Š. a jejím manželem nedošlo pro neurčitost projevu jejich vůle. Určitost projevu vůle k darování a akceptaci daru nelze zvažovat podle toho, jak mezi nimi později probíhaly vztahy. Rovněž není srozuměna s posouzením námitky započtení. Poukázala na to, že v dědickém řízení po zemřelém E. Š. nebylo žádnému z dědiců uloženo zaplatit jejímu manželovi vynaložené náklady pohřbu v částce 6.338,- Kč. Za správný nepokládá ani závěr, že náklad vynaložený jejím manželem na pořízení pomníku ve výši 45.000,- Kč nesouvisí s pohřebními náklady. Časový odstup tohoto výdaje je zřejmý a obecně známý. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání žalované pro nepřípustnost odmítnout. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení nepokládá za naplněný, neboť námitky žalované směřují z větší části proti hodnocení důkazů soudem, a z hlediska právního posouzení věci je rozsudek odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení žalobkyně (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dále se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je zde vyloučena. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 1997, č. j. 4 C 1190/97-24, byl sice usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, č. j. 15 Co 93/98-34, zrušen, avšak soud prvního stupně jím ve věci samé nerozhodl jinak než jako ve svém v pořadí druhém rozsudku (tj. žalobě vyhověl).
Dovolání proto může být přípustné pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. je tomu tak v případě, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To současně znamená, že dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí převzít skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může být dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má též relevanci pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde uvedené), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát jen ty právní otázky, z jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním zpochybněny.
V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé stojí především na právním závěru, že žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení tím, že bez právního důvodu po smrti E. Š. vybrala částku 70.850,- Kč ze zůstatku vkladu na vkladní knížce, který s účinky ke dni smrti svého otce zdědil žalobce (§451 obč. zák.). Uvedený závěr závisel na prejudicielním vyřešení otázky, zda E. Š. před svou smrtí daroval vkladní knížku s vkladem Ing. J. Š., jak tvrdila žalovaná.
Každé podání, tedy i dovolání je třeba posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná v dovolání sice výslovně označila za dovolací důvod (mimo jiné) i nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), avšak z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že ve skutečnosti uplatnila především dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Námitkami namířenými proti závěru odvolacího soudu, že E. Š. před svou smrtí nedaroval ve smyslu §628 odst. 1 obč. zák. vkladní knížku s vkladem Ing. J. Š., totiž vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a na něm založené nesprávné skutkové zjištění, z něhož odvolací soud dovodil svůj závěr, že darovací smlouva uzavřena nebyla. Jak již však bylo vyloženo, dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Obdobně je tomu i pokud žalovaná v dovolání brojila proti závěru odvolacího soudu, že je ve věci pasivně legitimována, tj. že to byla právě ona, kdo na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení. Podle svého obsahu je i tato výtka založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Žalovaná netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po právní stránce, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu. Podstatou jejích námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci. Pokud v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci (tj. vyšel-li by ze zjištění, že peníze vyzvedla na žádost a pro manžela Ing. J. Š., kterému je také - jak tvrdila – předala, musel by dojít k právnímu závěru, že není v posuzovaném sporu pasivně legitimována). Žalovaná však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení změnit nemůže. Součástí skutkového stavu, z něhož odvolací soud při posouzení otázky pasivní legitimace vycházel, nebylo zjištění, že žalovaná peníze vyzvedla z pověření svého manžela a pro něho. Správnost rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska této výtky tak nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná napadla správnost posouzení námitky započtení odvolacím soudem, který dovodil, že žalovaná uvedenou námitku neuplatnila úspěšně, tj. že k zániku pohledávky žalobce nedošlo započtením vzájemné pohledávky žalované.
Z hlediska hmotného práva je započtení jedním ze způsobů zániku závazku (§580 obč. zák.). Vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se pohledávky způsobilé započtení setkaly.
Základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek. To znamená, že musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak. V posuzovaném případě odvolací soud při právním posouzení námitky započtení vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že částky 6.338,- Kč a 45.000,- Kč vynaložil manžel žalované a že jde tedy o jeho pohledávky za žalobcem (což ostatně opakovaně uváděla i sama žalovaná - naposledy v dovolání). Jestliže žalovaná v průběhu řízení nezpochybňovala a ani nezpochybňuje, že k započtení oproti zažalované pohledávce žalobce uplatnila pohledávku svého manžela, jež mu svědčí proti žalobci, je zcela zjevné, že nebyl splněn jeden z předpokladů započtení a sice vzájemnost pohledávek, neboť žalovaná k započtení neuplatnila své pohledávky (jak ostatně správně konstatoval soud prvního stupně). Již z těchto důvodů je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná námitku započtení neuplatnila úspěšně. Za této situace bylo nadbytečné zabývat se výtkami žalované směřujícími proti posouzení námitky započtení, neboť ani jejich případná opodstatněnost by neměla vliv na již učiněném závěru, že k zániku pohledávky žalobce nemohlo dojít v důsledku námitky započtení uplatněné v průběhu řízení žalovanou. Nelze proto přisvědčit žalované, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a že jeho rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení, jak má na mysli §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Protože žádná z námitek vznesených v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.790,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 26. dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu