ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1024.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1024/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B., proti žalovanému J. Ch., o zaplacení 36.459,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 7 C 507/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2005, č. j. 10 Co 519/2004-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. F. K., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 36.459,- Kč s příslušenstvím s tím, že jde o slevu z kupní ceny automobilu, který od žalovaného koupil. Uváděl, že předmětný automobil měl již při prodeji vadu (konkrétně poškození přední nápravy), na níž ho žalovaný neupozornil.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 5. 2. 2004, č. j. 7 C 507/92-111, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 11.000,- Kč s příslušenstvím; co do zbývající částky 25.459,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze skutkových zjištění, že žalobce koupil dne 31. 1. 1991 od žalovaného osobní automobil. Před koupí si vozidlo prohlédl a absolvoval zkušební jízdu. Byl žalovaným upozorněn, že vozidlo je po havárii, při níž narazilo levou přední polovinou do jiného vozidla, v důsledku čehož byla poškozena levá přední strana vozidla. Na poškození přední nápravy předních kol, který nechal žalovaný asi půl roku před prodejem provést, byla přední náprava z tohoto hlediska v normě. Po převzetí vozidla žalobce zjistil – vedle jiných vad – i poškození přední nápravy, což žalovanému dopisem ze dne 19. 7. 1991 vytkl a žádal slevu z kupní ceny ve výši 40.000,- Kč. Následným přeměřením geometrie předních kol byly dne 12. 8. 1991 zjištěny nevyhovující rozdíly mezi záklony kol, nebylo možné je seřídit a bylo zjištěno, že přední osa je nárazem na levou stranu hnutá o 8 mm vzad. K obraně žalovaného, že k deformaci levé přední nápravy vozidla mohlo dojít až jednáním žalobce po převzetí vozidla, přizvaný znalec připustil, že k tomuto poškození vozidla mohlo dojít v důsledku nárazu na obrubník při rychlosti jízdy 25 km/hod. Soud prvního stupně však uzavřel, že v řízení nebyl vznik takové události po prodeji automobilu prokázán a z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce vozidlo zhruba půl roku po převzetí neprovozoval. Podstata vady byla zjištěna při opravě vozidla a byla následně popsána v protokolu o měření geometrie přední nápravy. Dovodil tudíž, že vozidlo mělo v době převzetí žalobcem deformovanou levou přední nápravu, přičemž tato vada vyšla najevo až dodatečně. Žalobci vzniklo z titulu odpovědnosti za vady prodané věci právo na slevu z kupní ceny, neboť tuto vadu vůči žalovanému řádně uplatnil spolu s jejím včasným oznámením. Vycházeje ze znaleckého posudku shledal odpovídající povaze a rozsahu vady slevu z kupní ceny ve výši 11.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 2. 2005, č. j. 10 Co 519/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Z hlediska skutkového stavu věci vycházel ze zjištění soudu prvního stupně v zásadě v okolnostech, které nebyly mezi účastníky sporné. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že nelze najisto postavit, že vada spočívající v poškození přední nápravy automobilu existovala již v době jeho prodeje žalobci a nedošlo k ní až během následného provozu automobilu žalobcem. Vycházel přitom z výpovědi žalobce, který při jednání odvolacího soudu připustil, že s automobilem od jeho koupě do vytknutí vady ujel 700 km (čímž popřel své předešlé tvrzení, že s automobilem v předmětném období nejezdil), ze stanoviska znalce, podle něhož mohlo k poškození přední nápravy dojít nejen v důsledku dopravní nehody, ale i jiným horizontálním pohybem (např. najetím na obrubník při rychlosti 25 km/hod.) a dále z listinných důkazů (kupní smlouvy a servisních dokladů), podle nichž měl automobil ke dni prodeje (tj. k 31. 3. 1991) najeto 2.300 km, ke dni 15. 7. 1991 již 3.255 km a ke dni 12. 8. 1991 3.780 km. Nebylo povinností žalovaného – jak mylně předpokládal soud prvního stupně – prokazovat, že k uvedenému poškození automobilu došlo až po jeho prodeji žalobci. Žalobce důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že přední náprava byla poškozena již v okamžiku prodeje, neunesl a nemůže být se svým nárokem na slevu z ceny věci úspěšný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S výslovným odkazem na „ust. §241 odst.2 písm. b/ o. s. ř.“ odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasí především „s právním hodnocením odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno v tom smyslu, že vada přední nápravy existovala v den koupě vozidla“. Odvolací soud totiž pominul zjištění, že žalovaný měl s vozidlem před jeho prodejem nejméně dvě dopravní nehody a dostatečně nezohlednil ani závěry znalců, podle nichž mohlo dojít k poškození přední nápravy právě v důsledku těchto nehod. Údaje ve znaleckých posudcích jsou pak vytrženy z kontextu nebo je na ně pohlíženo, jako by „ani součástí spisu nebyly“. Žalobce má zato, že v řízení prokázal, že při jeho provozu vozidla k žádné kolizi nedošlo a unesl důkazní břemeno, že vada existovala již v době, kdy vozidlo kupoval. Je přesvědčen, že žalovaný musel mít po svých dopravních kolizích podezření, že mohlo dojít k poškození náprav, a právě proto si nechal provést test jejich geometrie; ten však byl proveden neodborně a nekvalitně, takže závada nebyla odstraněna. Hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem se žalobci jeví jako nesprávné a absurdní, neboť je založeno na úvaze, že sama skutečnost, že auto bylo žalobcem provozováno, svědčí pro závěr, že vytčená závada mohla vzniknout i při tomto provozu, tedy najetí cca 700 km. Úvahy odvolacího soudu o rozsahu užívání automobilu žalobcem po zjištění vady považuje žalobce za bezvýznamné, když k vadě mohlo dojít již po ujetí několika metrů a on nepochybně prokázal, že žádnou kolizi neměl. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné. Namítá, že byť je argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, dovolání neobsahuje výtky, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo že sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Veškerá argumentace je zaměřena na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že převáděný automobil měl v době prodeje jím vytýkanou vadu přední nápravy.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (viz. písmeno a/), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (viz. písmeno b/), a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (viz. písmeno c/).
Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pro posouzení zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §220 o. s. ř.; rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. Významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí rozsudek odvolacího soudu.V posuzovaném případě soud prvního stupně žalobě co do částky 11.000,- Kč (s příslušenstvím) vyhověl a co do částky 25.459,- Kč (s příslušenstvím) žalobu zamítl. Odvolací soud „změnil“ tento rozsudek tak, že se žaloba zamítá v celém rozsahu, ačkoli měl správně rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdit a změnit jej jen ve výroku vyhovujícím. Pro posouzení přípustnosti dovolání je proto podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Pokud jde o rozhodnutí ohledně částky 11.000,- Kč s příslušenstvím, je rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně skutečně rozhodnutím měnícím, ohledně zbývající částky 25.459,- Kč je rozhodnutím potvrzujícím, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v tomto rozsahu shodná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99 či v časopise Soudní judikatura č. 7/2000).
Jde-li o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože dovoláním napadeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o plnění ve výši 11.000,- Kč (tedy nepřevyšujícím limit 20.000,- Kč), není dovolání v tomto rozsahu podle §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je třeba posoudit z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalobce přípustné není, neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Namístě je proto uvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přestože žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí jednak proti závěru dovozujícímu, že se mu nepodařilo prokázat, že jím vytýkaná vada automobilu existovala již v době, kdy jej od žalovaného kupoval, a dále proti hodnocení důkazů odvolacím soudem. Zpochybňuje tedy výlučně skutkové zjištění soudu, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nikoli výsledek aplikace práva na zjištěný skutkový stav (tj. právní posouzení věci). Pokud v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnost, kterou žalobce tvrdil a podle vlastního názoru i prokázal (tj. skutečnost, že vytýkaná vada existovala již v době, kdy automobil od žalovaného kupoval), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci o odpovědnosti žalovaného za vady. Námitky dovolatele směřující proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, při němž je určováno, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro rozhodnutí soudu a zda o ně soud může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), právní závěry odvolacího soudu rovněž nezpochybňují (jde o vytýkání vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež lze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nepředstavují však naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 2.500,- Kč (srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání bylo odmítnuto, uložil soud dovolateli ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je dovolatel povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu