ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1052.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1052/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. H., proti žalované Ing. L. K., o 20.393,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 183/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 8 Co 3015/2005-76, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2005, č. j. 8 Co 3015/2004-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 20.393,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 30. července 2003 do zaplacení. Jako budoucí uživatelka bytové jednotky č. 8 ve druhém nadzemním podlaží v domě na Z. s. v Č. B. ji přenechala k užívání žalované. Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení, které získala žalovaná na úkor žalobkyně, neboť žalobkyně za ni za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 zaplatila náklady za služby spojené s užíváním bytu, ač je správně měla zaplatit žalovaná.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 7 C 183/2004-59, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 20.393,- Kč včetně požadovaného úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Je totiž nesporné, že po celý rok 2002 žalovaná užívala předmětný byt, byť na základě neplatné nájemní smlouvy, přičemž vyúčtování služeb za stejné období zaplatila žalobkyně. Na straně žalované tím vzniklo bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 1 a §454 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 8 Co 3015/2004-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně v tom směru, že žalobkyně poté, co uzavřela se společností T. C. s. r. o. smlouvu o smlouvě budoucí o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 8 ve druhém nadzemním podlaží domu bez č. p. na adrese v Č. B., ulice N. Z. s., uzavřela neplatnou smlouvu s firmou R. B. spol. s r. o. o nájmu předmětné bytové jednotky. V období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2002 byt fakticky užívala žalovaná a spotřebovala služby spojené s tímto užíváním v celkové hodnotě 20.392,68 Kč. Stejnou částku pak zaplatila žalobkyně správci konkursní podstaty úpadce T. C. s. r. o. (dále jen „úpadce“). Nepochybně došlo ke vzniku občanskoprávního závazku z bezdůvodného obohacení mezi žalovanou a úpadcem, neboť žalovaná bez právního důvodu užívala jeho majetek. Zatímco mezi žalovanou a úpadcem vznikl závazkový vztah z titulu spotřebování služeb v souvislosti s neoprávněným užíváním bytu, mezi žalobkyní a žalovanou k jeho vzniku dojít nemohlo proto, že žalobkyni nesvědčil právní titul k dispozici se sporným bytem. K bezdůvodnému obohacení žalované došlo primárně spotřebováním služeb na úkor úpadce, jehož povinností bylo plnit závazky vůči dodavatelům jednotlivých služeb spojených s užíváním bytové jednotky. Ve vztahu k žalobkyni nedošlo k naplnění žádné ze skutkových podstat §451 odst. 2 obč. zák. Okolnost, že žalobkyně plnila místo žalované správci konkursní podstaty úpadce, nemůže naplnit skutkovou podstatu §454 obč. zák. Je zřejmé, že správce konkursní podstaty se na žalobkyni obrátil s výzvou k plnění v důsledku existence smlouvy o smlouvě budoucí, neboť se domníval, že právě žalobkyně dluží za služby spotřebované v souvislosti s užíváním bytu. Při poskytnutí plnění ve výši 20.392,68 Kč nešlo o vědomé plnění povinnosti žalobkyní za žalovanou, stejně jako správce konkursní podstaty nevěděl o tom, že by přijímal plnění za jiného, tj. že by existovala pohledávka za žalovanou. Podle názoru odvolacího soudu jde o obdobnou situaci jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, přičemž lze použít též závěry rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2715/2002 (správně 25 Cdo 2715/2000). Mezi účastnicemi řízení nejde o situaci předvídanou §454 obč. zák. a žalobkyně není aktivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm a) o. s. ř. a důvodnost opírá o ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V řízení navrženým důkazem – výslechem svědka K. T., bývalého jednatele úpadce – hodlala prokazovat, že na základě ústně uzavřené nepojmenované smlouvy mezi úpadcem a žalobkyní byla oprávněna užívat rozestavěnou bytovou jednotku shora popsanou. Soud prvního stupně, veden svým právním názorem, tento důkazní návrh zamítla jakožto nadbytečný. Pokud odvolací soud byl jiného názoru na právní problematiku věci, neměl rozsudek soudu prvního stupně měnit, ale zrušit a dát tím účastníkům řízení možnost doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy. Proto je řízení zatíženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dále na nesprávném právním závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení [§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm a) o. s. ř. dovolání přípustné. Proto jej přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a s výjimkou poukazu na neprovedení navrženého důkazu ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobkyně obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba považovat jen takový postup soudu, kdy nebyl proveden účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, jež byla pro řešení daného sporu podstatná (srov. k tomu rozsudek odvolacího soudu z 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 748/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazek 1, pod C 76). Ze spisu se podává, že dovolatelka důkaz výslechem svědka K. T. navrhovala proto, aby prokázala své oprávnění disponovat s předmětnou bytovou jednotkou a to, že k bezdůvodnému obohacení žalované došlo na úkor žalobkyně. Soud prvního stupně dovodil, že i bez existence právního důvodu (titulu), opravňujícího dovolatelku k nakládání s bytovou jednotkou, se žalovaná na její úkor obohatila. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Aniž doplnil dokazování navrhovaným výslechem svědka K. T., dospěl za shodného skutkového stavu k závěru o nedostatku aktivní legitimace dovolatelky. Své rozhodnutí ovšem založil na tom, že pro nedostatek vědomosti o tom, že dovolatelka plní závazek za žalovanou, jak na straně dovolatelky, tak i na straně správce konkursní podstaty úpadce nejsou naplněny znaky skutkové podstaty §454 obč. zák. Otázka oprávnění dovolatelky disponovat s dotčenou bytovou jednotku, které hodlala prokazovat svědeckou výpovědí K. T., nebyla pro řešení daného sporu podstatná.
Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že nevyslechl-li odvolací soud tohoto svědka, učinil tak za situace, kdy jeho výslech byl nadbytečný. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebylo vydáno v řízení, které bylo postiženo jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 a odst. 2 písm a) o. s. ř. správné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že ji odvolací soud nepovažoval za aktivně legitimovanou k uplatňování nároku z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Ustanovení §454 obč. zák. upravuje případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje povinnost k plnění na straně toho, kdo plnil. Na rozdíl od odpovědnosti podle §451 odst. 2 obč. zák. v případech vydání bezdůvodného obohacení, získaného tím, že za druhého bylo plněno to, co po právu měl plnit sám, ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil. Konkurence s odpovědností podle §451 odst. 2 obč. zák. by přicházela v úvahu jen tam, kde ten, kdo plnil, se domníval, že plnil svůj vlastní dluh. V takovém případě by měl nárok jak proti tomu, komu plnil, tak proti tomu, za něhož plnil. Plnění by však mohl obdržet pouze jednou. Tento závěr přijal již bývalý Nejvyšší soud SSR ve stanovisku ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, k otázkám postupu soudů při rozhodování o nárocích z neoprávněného majetkového prospěchu (tj. právního institutu, který byl zákonem č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem bezdůvodného obohacení), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/79, a dovolací soud nevidí důvod se od něj odchýlit. Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav, který vyplývá z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
V posuzované věci odvolací soud dovodil, že mezi žalovanou a úpadcem došlo ke vzniku občanskoprávního vztahu (jako důsledku neplatné nájemní smlouvy mezi dovolatelkou a společností R. B. s. r. o.) tím způsobem, že žalovaná bez právního důvodu spotřebovala služby poskytované běžně v souvislosti s nájmem bytu v době, kdy fakticky užívala spornou bytovou jednotku ve vlastnictví úpadce; s tímto závěrem dovolací soud souhlasí. Zásadně ale nesouhlasí s úvahou, podle níž mezi dovolatelkou a žalovanou žádný vztah z bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. nemohl vzniknout proto, že při poskytnutí plnění správci konkursní podstaty úpadce nešlo o vědomé plnění za jiného.
Jako nepřiléhavý se jeví poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000, a rozsudek ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000 (nesprávně uvedeno 25 Cdo 2715/2002). Ve věci 25 Cdo 1208/2000 žalobce na účet třetího subjektu (obchodní společnosti), vůči kterému neměl žádný finanční závazek, zaslal omylem platbu, která se však do dispozice tohoto subjektu nedostala proto, že v rámci daňové exekuce vedené na účet u finančního ústavu z něj byla odepsána a převedena finančnímu úřadu jako plnění na nedoplatek daně této obchodní společnosti. Žalobce neplnil finančnímu úřadu a finanční úřad žádné plnění přímo od žalobce nepřijal; ve prospěch finančního úřadu byly v rámci daňové exekuce převedeny prostředky z majetku žalobce, poskytnuté bez právního důvodu na účet obchodní společnosti. Z toho nelze dovodit, že by žalobce poskytl plnění finančnímu úřadu za obchodní společnost k úhradě jejího dluhu. Došlo tedy k získání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.) a nikoliv plněním za jiného (§454 obč. zák.).
Na rozdíl od shora popsané situace v souzené věci dovolatelka neplnila omylem, ale proto, že k plnění byla vyzvána správcem konkursní podstaty a vědomě plnila na existující závazek. Již v rozsudku ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. R 3/2004, Nejvyšší soud uvedl, že k tomu, aby bylo možné uzavřít, že dlužník se bezdůvodně obohatil, jelikož za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.), musí v době plnění trvat právní důvod plnění. Jestliže jiný subjekt plnil za dlužníka jeho věřiteli v době, kdy dluh již zanikl, šlo o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.), které je dlužníkův věřitel povinen vydat tomu, kdo plnil. Vztaženo na souzený případ to znamená, že jen v případě, kdy by plnila dovolatelka správci konkursní podstaty úpadce (věřiteli dlužníka) v době, kdy závazek z titulu bezdůvodného obohacení žalované (dlužníka) zanikl, by mohla požadovat vydání bezdůvodného obohacení po správci konkursní podstaty. Je přitom nepochybné, že na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení došlo (spotřebováním služeb obvykle spojených s nájmem bytu) a že pohledávku z tohoto titulu za žalovanou uhradila dovolatelka. I když došlo k bezdůvodnému obohacení mezi úpadcem a žalovanou, není tím vyloučeno, aby tento závazek zanikl poskytnutím plnění třetí osobou (dovolatelkou věřiteli žalované) a vznikl nový závazkový vztah mezi dovolatelkou a žalovanou. Za situace, kdy je to žalovaná, kdo se bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1 obč. zák.) na úkor dovolatelky (§456 obč. zák.), byly naplněny znaky skutkové podstaty §454 obč. zák. Žalovanou totiž tížila povinnost vydat bezdůvodné obohacení správci konkursní podstaty úpadce a tuto její povinnost místo ní splnila vědomě dovolatelka.
Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na právním názoru, že dovolatelka není aktivně legitimována k uplatnění žalobního nároku, jde o nesprávný výklad ustanovení §454 obč. zák. Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věty prvé o. s. ř. bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. října 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu