ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1065.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1065/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. V., proti žalovanému P. P., o zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 212/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. března 2005, č. j. 59 Co 211/2004-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. července 2004, č. j. 6 C 212/2003-48, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 50.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 8. 2000 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok označený I.), zamítl žalobu „ohledně úroků z prodlení ve výši 8%, 8,5%, 7,5%, 7%, 6,5%“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok III.) a o náhradě nákladů vynaložených z prostředků státu (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že v roce 1999 půjčil žalobce žalovanému částku 50.000,- Kč s tím, že ji žalovaný zhruba do dvou měsíců vrátí. To se však nestalo, a tak žalovaný 20. 6. 1999 podepsal žalobci dlužní úpis a výdajový finanční doklad. Tvrzení žalovaného, že na těchto listinách není jeho podpis, bylo vyvráceno znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Jelikož se žalovanému nepodařilo prokázat, že půjčené peníze vrátil, je podle §657 občanského zákoníku povinen žalovanou částku zaplatit, a to i s úrokem z prodlení podle §517 odst. 2 občanského zákoníku a podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 59 Co 211/2004-61, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v podstatě beze zbytku odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti poukázal na to, že žalobce vůbec neprokázal, kdy mělo k tvrzené půjčce dojít, což může mít význam z hlediska případného promlčení uplatněného nároku a navíc to vede i k pochybnostem o tom, zda vůbec byla půjčka poskytnuta. Tím, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, byla žalovanému odňata možnost účelně se podané žalobě bránit. Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ).
Žalovaný ve svém dovolání blíže nespecifikuje, z čeho dovozuje jeho přípustnost. Podstatou tohoto jeho opravného prostředku je nesouhlas se závěrem, že bylo prokázáno, že a za jakých podmínek mu žalobce půjčil částku 50.000,- Kč, tedy se skutkovým závěrem, ze kterého odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel při právním posouzení věci. I když dovolatel sám uplatněný dovolací důvod kvalifikuje jako poukaz na vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], jde podle obsahu dovolání o námitku, že rozhodnutí (soudů obou stupňů) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Ať tak či onak, jediný dovolací důvod, který je způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy důvod vytýkající nesprávné právní posouzení věci, dovolání žalovaného neobsahuje. Proto nezbývá než uzavřít, že toto dovolání, pokud směřuje proti meritornímu výroku, není přípustné.
Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ať už jde o potvrzující výrok týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně, nebo o výrok o nákladech řízení odvolacího. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 OSŘ. Přípustnost podle §237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. září 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu