ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1074.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1074/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. H., proti žalovanému J. L., o zaplacení 25.000,- DM s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 76/96, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č.j. 30 Co 88/2004-272, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 405,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. K., advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. května 2000, č.j. 31 Co 158/2000-164, odmítl jako opožděné odvolání žalobce směřující proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. srpna 1999, č.j. 12 C 76/96-130, v části, jíž byla zamítnuta žaloba požadující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 25.000,- DM s příslušenstvím, a to společně a nerozdílně s V. Š., jemuž byla tato povinnost uložena platebním rozkazem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 20. 4. 1994, sp. zn. Ro 134/94, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že tehdejšímu právnímu zástupci žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně doručován dvakrát, a to v září 1999, kdy adresát nebyl v místě doručení zastižen, a v říjnu 1999, kdy byla zásilka adresátu doručena. Odvolací soud dovodil marné uplynutí odvolací lhůty pouze z údajů na doručence, podle níž se zásilka nejprve vrátila zpět jako nevyzvednutá. Dovolací soud shledal pochybení odvolacího soudu v tom, že nezjišťoval, proč soud prvního stupně předmětný rozsudek doručoval dvakrát, přičemž ve druhém případě byl rozsudek zástupci žalobce doručen dne 18. 10. 1999. Navíc podle předkládací zprávy považoval uvedený den za den doručení i sám soud prvního stupně. Uzavřel, že nezkoumal-li odvolací soud důvody, pro které byla zásilka soudem prvního stupně doručována žalobci opakovaně, neměl za takové situace dostatek skutkových zjištění pro závěr, že zásilka byla řádně doručena fikcí již v důsledku prvního pokusu o její doručení. Bez znalosti příčin, které vedly soud prvního stupně k opětovnému doručení rozhodnutí, zůstalo šetření okolností doručení neúplné.
Jelikož původní žalovaný V. L. poté, kdy dovolací soud věc vrátil odvolacímu soudu, zemřel, odvolací soud usnesením ze dne 2. 4. 2004, č. j. 30 Co 88/2004-265 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno s jeho právním nástupcem J. L.
Usnesením ze dne 19. 5. 2004, č. j. 30 Co 88/2004-272, Krajský soud v Praze odvolání žalobce opětovně odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V návaznosti na pokyny dovolacího soudu zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci podruhé doručován omylem, resp. nadbytečně. Zabýval se i námitkou žalobce, že v době prvního doručování rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně v září 1999, se advokátní koncipient jeho tehdejšího právního zástupce, advokáta Ch. G., Mgr. J. H., jenž byl v dané věci pověřen k přijímání pošty advokáta, nezdržoval v místě doručování. Vyzval tedy žalobce aby ve stanovené lhůtě soudu předložil (případně označil) důkazy k prokázání uvedeného tvrzení. Žalobce za důkaz svého tvrzení označil „potvrzení příslušných německých úřadů o pobytu Mgr. H. v dotčené době na území SRN“; v soudem stanovené lhůtě však označený listinný důkaz odvolacímu soudu nepředložil a o prodloužení lhůty nepožádal. Za dané situace tedy odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně byl na základě zmocnění tehdejšího právního zástupce žalobce ze dne 20. 1. 1999 doručován dne 23. 9. 1999 jeho koncipientovi Mgr. J. H. na adresu jeho pracoviště, kterou uvedl při jednání soudu dne 21. 1. 1999, tj. T. A. C. s. r. o. Pro bezvýslednost prvního pokusu o doručení byla téhož dne učiněna výzva s vyrozuměním o opětovném pokusu o doručení následujícího dne. Jelikož i opětovný pokus o doručení dne 24. 9. 1999 byl neúspěšný, byla zásilka uložena na poště a zástupce žalobce byl o této skutečnosti písemně vyrozuměn. K vyzvednutí uložené zásilky však nedošlo. Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil odvolací soud věc po stránce právní, přičemž – jak výslovně uvádí – vycházel z občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dospěl k závěru, že marným uplynutím třídenní lhůty pro vyzvednutí uložené zásilky nastaly účinky doručení rozsudku soudu prvního stupně fikcí, a to třetím dnem po uložení zásilky na poště, tj. 27. 9. 1999. Téhož dne započala běžet žalobci patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která uplynula marně dnem 12. 10. 1999. Opětovné doručování rozsudku soudu prvního stupně bylo nadbytečné a nebylo způsobilé založit nový běh odvolací lhůty. Odvolání podané žalobcem dne 27. 10. 1999 bylo opožděné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž brojí proti závěru dovozujícímu, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno opožděně. Odvolacímu soudu vytýká, že se blíže nezabýval důvody opětovného doručování rozsudku soudu prvního stupně žalobci a spokojil se jen se sdělením soudu prvního stupně, že k opětovnému doručování došlo omylem, resp. nadbytečně. K prokázání svého tvrzení, že osoba pověřená jeho tehdejším právním zástupcem k přijímání zásilek (advokátní koncipient Mgr. H.) se v rozhodné době nezdržovala v místě doručení, předložil žalobce potvrzení o pobytu Mgr. H. na území Spolkové republiky Německo ze dne 5. 7. 2004. Poukázal na značnou časovou náročnost získání tohoto potvrzení a uvedl, že s ohledem na tuto skutečnost žádal odvolací soud opětovně o prodloužení lhůty k jeho předložení podáními z 10. 3. 2004, 31. 3. 2004 a 27. 5. 2004.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále znovu jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. a po doplnění dokazování k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o. s. ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o. s. ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a/ až c/ o. s. ř.
Odvolání proti rozhodnutí je podáno včas, bylo-li podáno do patnácti dnů od jeho doručení (§204 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (srov. §158 odst. 2 větu první o. s. ř.).
Podle ustanovení §48 odst. 3 o. s. ř. písemnosti určené advokátovi mohou být doručovány také advokátním koncipientům a jiným pracovníkům, kteří jsou u advokáta pracovně činní a byli jím pověřeni přijímáním zásilek.
Z obsahu spisu se podává, že v rozhodné době zastupoval žalobce na základě plné moci ze dne 25. 5. 1998 Ch. G., advokát v SRN a od 30. 4. 1997 v České republice. Tento zástupce dne 20. 1. 1999 dále zmocnil ke všem právním úkonům v dané věci – a výslovně pověřil i k přijímání jemu určených písemností – svého advokátního koncipienta Mgr. J. H., který při jednání soudu prvního stupně dne 21. 1. 1999 soud požádal, aby korespondence v dané věci byla doručována na jeho pracoviště na adrese T. A. C., s. r. o. v P. Tuto adresu zástupce žalobce uváděl i ve všech písemných podáních určených soudu. Zásilka obsahující rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. srpna 1999, č.j. 12 C 76/96-130, byla doručována zástupci žalobce, resp. jemu určenému pracovníkovi - advokátnímu koncipientu Mgr. H. na uvedenou adresu pracoviště dne 23. 9. 1999. Adresát však nebyl v místě doručování zastižen, a doručovatel jej proto uvědomil, že mu zásilku přijde znovu doručit následující den. Protože ani dne 24. 9. 1999 nebyl adresát v místě doručování zastižen, byla zásilka téhož dne uložena na poště a Mgr. H. byl o této skutečnosti vyrozuměn. Uložená zásilka nebyla v úložní době vyzvednuta a byla poštou vrácena zpět soudu prvního stupně.
Žalobce již v odvolacím řízení namítal, že jeho tehdejší zástupce, resp. jím pověřený advokátní koncipient Mgr. H., se v době doručování rozsudku soudu prvního stupně v místě doručování (tj. na pracovišti advokátní kanceláře v P.) nezdržoval. K prokázání svého tvrzení připojil k dovolání listinný důkaz – doklad vystavený dne 5. 7. 2004 paní K., referentkou M. W. Přihlašovacího úřadu pro cizince se sídlem H. 18, 90530 W. V něm se výslovně pro potřeby soudu potvrzuje, že J. H. byl přihlášen k pobytu v místě bydliště W.-B. 54, 90530 W., kam se přistěhoval dne 23. 9. 1999, a odkud se odstěhoval 17. 12. 2001. Při jednání dovolacího soudu zástupce žalobce uvedl, že advokátní koncipient předchozího zástupce žalobce, advokáta Ch. G., Mgr. J. H., pobýval střídavě na pracovišti advokátní kanceláře v Německu a v České republice a z předloženého potvrzení lze dovodit, že v době doručování pobýval na území Spolkové republiky Německo. Potvrzení o pobytu by totiž nebylo Mgr. H. vydáno bez existence pracovní povolení na území země pobytu.
Závěr odvolacího soudu, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně je opožděné, je správný. Především je třeba konstatovat, že dovolatelem předložený doklad o pobytu Mgr. H. ve Spolkové republice Německo v období od 23. 9. 1999 do 17. 12. 2001 nelze považovat za důkaz, jímž by bylo spolehlivě prokázáno, že zástupce žalobce se v době doručování na svém pracovišti v P., R. 4, nezdržoval. Doklad o pobytu má pouze evidenční hodnotu, slouží pro potřeby evidence obyvatel, nelze z něj však bez dalšího vycházet při zjišťování, kde se osoba toho času fakticky zdržovala. Z výpovědi zástupce žalobce u dovolacího soudu vyplynulo, že advokátní koncipient Mgr. H. působil jak na pracovišti advokátní kanceláře v Německu, tak v České republice, o čemž ostatně svědčí i sama skutečnost, že dne 18. 10. 1999 zásilku obsahující rozsudek soudu prvního stupně na pracovišti v P., R. 4 osobně převzal (i v této době byl hlášen k pobytu ve Spolkové republice Německo). Navíc z hlediska ustanovení §48 odst. 3 o. s. ř. je nerozhodné, zda se advokát, advokátní koncipient či jiný pracovník, kteří jsou u advokáta pracovně činní a byli jím pověřeni přijímáním zásilek v místě pracoviště zdržují; zákon tuto skutečnost předpokládá (advokát je povinen zajistit chod advokátní kanceláře) a nestanoví proto režim náhradního doručení, jak je tomu například v případě doručování fyzickým osobám (srov. §47 odst. 2 o. s. ř.). Doručení advokátnímu koncipientovi, popř. jinému pracovníku, kteří jsou pověřeni advokátem k přijímání zásilek, je doručením samotnému advokátovi. Z výsledku šetření provedeného odvolacím soudem poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, vyplynulo, že opětovné doručování rozsudku soudu prvního stupně zástupci žalobce bylo provedeno soudem prvního stupně omylem, resp. nadbytečně. Je proto na místě vycházet z toho, že rozsudek soudu prvního stupně byl zástupci žalobce doručován do vlastních rukou dne 23. 9. 1999 a účinky doručení nastaly dnem 27. 9. 1999, tedy třetím dnem od uložení písemnosti na poště, neboť adresát, který byl o uložení písemně vyrozuměn si zásilku nevyzvedl. Lhůta k odvolání uplynula dne 12. 10. 1999 a odvolání podané žalobcem dne 27. 10. 1999 je opožděné a jako takové bylo odvolacím soudem v souladu s ustanovením §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnuto
V mezích, ve kterých byl dovolací soud oprávněn dovoláním napadené usnesení přezkoumat, je právní posouzení věci odvolacím soudem správné; v důsledku toho je správné i usnesení, které na něm spočívá a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - za situace, kdy dovolatel netvrdí, že by řízení bylo zatíženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kdy soud existenci takových vad nezjistil - jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 1, věta před středníkem o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 375,- Kč (§14 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 30. listopadu 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu