ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1097.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1097/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně M. P., zastoupené, advokátem, proti žalované E. B., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 52.778,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 68/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č. j. 20 Co 110/2003-188, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č. j. 20 Co 110/2003-188, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou v konečném znění po žalované zaplacení částky 54.028,- Kč s 21 % úroky z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná jí tuto částku dluží za práce provedené na základě smlouvy o dílo, která byla mezi účastnicemi uzavřena.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 3. ledna 2002, č. j. 4 C 68/96-157 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 13. dubna 2000, č. j. 4 C 68/96-81, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2001, č. j. 20 Co 268/2001-96, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 52.778,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 1.250,- Kč s 21 % úrokem z prodlení, výrokem III. zastavil řízení o zaplacení částky 18.757,- Kč a 18 % úroku z prodlení z částky 72. 785,- Kč od 4. 10. 1996 do zaplacení a výroky IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná u žalobkyně objednala provedení prací (včetně dodání materiálu) souvisejících s rekonstrukcí zahrady u domu čp. 568 v K. Tyto nemovitosti jsou ve vlastnictví manžela žalované M. B. a žalovaná je spolu s ním užívá. Po provedení prací, které žalobkyně na žádost žalované vyúčtovala vystavením faktury č. 08/96 na manžela žalované (podnikajícího jako fyzická osoba nezapsaná v obchodním rejstříku pod firmou „M. B.-A. s.“ s místem podnikání ve svém bydlišti), žalovaná odmítla účtovanou částku zaplatit s poukazem na to, že neodpovídá množství a kvalitě provedené práce. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalované, že objednatelem předmětných prací byl její manžel, který ji k jednání se žalobkyní zmocnil, a že jednala v jeho zastoupení. Konstatoval, že výpověď žalované není podpořena ani svědeckou výpovědí jejího manžela a skutečnost, že žalovaná dodatečně instruovala žalobkyni k vystavení faktury na manžela žalované, neprokazuje vznik závazkového vztahu mezi žalobkyní a manželem žalované. Významným shledal, že žalovaná sama u žalobkyně provedení prací objednala, po celou dobu - a to i v části probíhajícího řízení - vystupovala jako osoba, která si pro sebe práce zadala a která je má zaplatit, a že námitku nedostatku pasivní legitimace vznesla až v odvolání proti posléze zrušenému rozsudku. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná je ve sporu pasivně legitimovaná a že mezi účastnicemi nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo ve smyslu §631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), neboť si nesjednaly cenu díla. Žalovaná proto tím, že přijala bez právního důvodu žalobkyní poskytnuté plnění ve formě provedení prací a výsadby zahradního materiálu, se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je povinna žalobkyni za takto získané bezdůvodné obohacení poskytnout peněžitou náhradu (§451 a §458 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2003, č. j. 20 C 110/2003-188, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 52.778,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení státu tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu P. – v. částku 229,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Neztotožnil se se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že účastníkem neplatné smlouvy byla žalovaná. Podle odvolacího soudu provedení prací na zahradě u domu v K. se žalobkyní sjednávala žalovaná za svého manžela podnikajícího jako M. B.-A. servis s místem podnikání v K. 568, který ji tímto pověřil. Z těchto zjištění na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimovaná, neboť „účastníkem neplatné smlouvy, z níž by vyplývala povinnost účastníků vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle smlouvy nabyli, byla vedle žalobkyně nikoli žalovaná, ale manžel žalované M. B., v jehož zastoupení žalovaná se žalobkyní jednala a v jehož prospěch dílo sjednávala“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž výslovně uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Především odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně zhodnotil výpověď žalované jako věrohodnou, když nepřisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná svoji výpověď v průběhu řízení účelově měnila. V této souvislosti podrobně zrekapitulovala obsah jednotlivých podání a výpovědí žalované, které podle ní jednoznačně zpochybňují věrohodnost nové verze žalované o nedostatku její pasivní legitimace a zároveň věrohodnost svědecké výpovědi manžela žalované M. B., jenž je navíc na výsledku řízení finančně zainteresován. Namítla, že odvolací soud ignoroval provedené důkazy, jež prokazují pasivní legitimaci žalované, že fakturu č. 8/96 ze dne 12. 6. 1996 vytrhl z kontextu všech ostatních důkazů a že vystavení faktury na firmu A. považoval nesprávně za důkaz vědomosti žalobkyně o tom, že žalovaná jednala v zastoupení jiného subjektu. Z uvedených důvodů navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byť nikoli z důvodů uváděných dovolatelkou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Již v rozsudku ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 1, pod č. C 61, Nejvyšší soud vyslovil názor, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi účastníků, svědků a předloženými listinnými důkazy, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů. V opačném případě trpí řízení vadou podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v současném znění), tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shora uvedený postup však odvolací soud v této věci nedodržel. Soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, z něhož vyšel při právním posouzení otázky pasivní legitimace žalované, dospěl vyhodnocením výpovědí účastnic, výslechu svědka M. B. a listinných důkazů (faktur č. 10/95 z 28. 11. 1995 a č. 08/96, výpisu ze živnostenského rejstříku M. B., výpisu z katastru nemovitostí a nabývacích titulů svědčících o vlastnictví domu čp. 568 v K. se zahradou). Výsledek volného hodnocení uvedených důkazů vyústil v jeho závěr, že neuvěřil obraně žalované, že práce sjednávala za manžela jako jeho zástupce a že subjektem, který získal plnění z neplatné smlouvy, jež je povinen vydat, je manžel žalované a nikoli žalovaná. Soud prvního stupně posoudil změnu tvrzení žalované v průběhu řízení jako účelovou a další její výpověď stejně jako výpověď jejího manžela za nevěrohodnou. Odvolací soud při jednání dne 21. 5. 2003 zopakoval pouze důkaz výslechem žalované a listinami a aniž zopakoval též důkaz výslechem žalobkyně a svědka M. B. (přečtení výpovědí žalobkyně a svědka B. při jednání soudu nelze považovat za důkaz provedený v souladu s §131 a §126 o. s. ř.), vyšel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, když uzavřel, že účastníkem neplatné smlouvy byl manžel žalované a nikoli žalovaná, která jednala se žalobkyní pouze v zastoupení svého manžela. Oproti soudu prvního stupně totiž změněnou výpověď žalované a výpověď svědka B. zhodnotil jako věrohodné.
Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval účastnickou výpověď žalobkyně a svědeckou výpověď M. B., a zhodnotil je odlišně od soudu prvního stupně, postupoval v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. K té, jak již bylo shora uvedeno, je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. přezkoumávaný výrok (a spolu s ním i akcesorické výroky o nákladech řízení) rozsudku odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty první téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. února 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu