ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1105.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1105/2005- 235
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. N., proti žalovanému F. H., o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 274/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. ledna 2005, č. j. 47 Co 97/2004-209, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2003, č. j. 6 C 274/99-175, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 150.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 7. 9. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně svůj nárok opírala o tvrzení, že půjčila žalovanému částku 150.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit po obdržení kupní ceny získané prodejem svého rodinného domu. Přestože však dům prodal 6. 9. 1996, peníze žalobkyni nevrátil, a to ani po písemné výzvě. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její bratr M. A. půjčili žalovanému na základě ústně uzavřené smlouvy z 26. 4. 1995 finanční částku v celkové výši 300.000,- Kč na zakoupení bytu v H., kterou ovšem fyzicky nepředali jemu, nýbrž žalobkyně ji odevzdala manželům C., od nichž žalovaný byt kupoval. Z tohoto způsobu předání peněz soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně a její bratr byli v postavení solidárních věřitelů podle §513 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), tedy že kterýkoliv z nich mohl žádat celé plnění a žalovaný byl povinen splnit závazek v celém rozsahu tomu, kdo jej o to požádal. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalovaný celou peněžní částku (300.000,- Kč) vrátil M. A., a dospěl k závěru, že ve smyslu §514 ObčZ žalobkyně již od něj nemůže nic žádat. Proto byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 47 Co 97/2004-209, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale nesouhlasil s právním závěrem, který z těchto skutkových zjištění soud prvního stupně vyvodil. Zjištěné skutečnosti totiž nikterak nenasvědčují tomu, že na straně věřitelů – žalobkyně a jejího bratra M. A. – by se mělo jednat o aktivní solidaritu ve smyslu §513 ObčZ. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně naopak vyplývá, že jak žalobkyně, tak M. A. poskytli žalovanému půjčku každý ve výši 150.000,- Kč, a tuto skutečnost potvrdil opakovaně ve své výpovědi i žalovaný. Žalovaný byl tedy povinen z titulu půjčky vrátit každému z věřitelů částku 150.000,- Kč. Pokud žalovaný zaplatil celý dluh M. A., nestalo se tak na základě solidarity věřitelů, ale na základě dohody mezi žalovaným a bratrem žalobkyně. Ten ovšem nebyl oprávněn žádat zaplacení celé půjčky a plnění jeho osobě nezpůsobilo zánik závazku žalovaného vůči žalobkyni. Proto odvolací soud shledal žalobu důvodnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž vyslovil nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu. Namítl, že tento soud věc nesprávně posoudil, když ze zjištěných skutečností nevyvodil závěr o aktivní solidaritě věřitelů ve smyslu §513 ObčZ a o tom, že splněním celého dluhu M. A. jako solidárnímu věřiteli zanikla povinnost žalovaného plnit žalobkyni. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o způsobilý dovolací důvod a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241a odst. 1 a §240 odst. 1 a 4 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty prvé OSŘ vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru, že ze způsobu, jakým byla půjčka poskytnuta, nevyplývá aktivní solidarita věřitelů ve smyslu §513 ObčZ. V této věci totiž žalovaný fakticky peníze nepřevzal; žalobkyně předala celou částku 300.000,- Kč, tvořenou jejími 150.000,- Kč a částkou 150.000,- Kč od M. A., osobám, od nichž žalovaný kupoval byt, jako platbu na kupní cenu.
Podle §513 ObčZ je-li dlužník zavázán ke stejnému plnění několika věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoliv z věřitelů žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první. Podle §514 ObčZ splnil-li dlužník celý závazek jednomu z věřitelů, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, nemohou již ostatní od něj nic žádat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že tzv. aktivní solidarita věřitelů může být založena zákonem, rozhodnutím soudu nebo sjednána dohodou. Splněním celého závazku jednomu z věřitelů závazek zaniká, a tím zaniká i právo ostatních věřitelů na uspokojení vůči dlužníkovi. V posuzovaném případě nevyplývá solidární postavení žalobkyně a jejího bratra jako věřitelů ve vztahu k žalovanému jako dlužníkovi ani ze zákona ani z rozhodnutí soudu, a proto bylo na žalovaném, aby prokázal, že v tomto směru došlo mezi účastníky smlouvy o půjčce k dohodě. Soud prvního stupně dospěl k názoru, že na straně žalobkyně a jejího bratra se jedná o aktivní solidaritu, jen na základě zjištění, že žalobkyně předala celou částku 300.000,- Kč přímo manželům C., kteří prodávali žalovanému byt, ovšem skutkový závěr o tom, že došlo, byť třeba konkludentně, k uzavření dohody o aktivní solidaritě věřitelů, neučinil. Odvolacímu soudu pak je nutno dát za pravdu, že skutková zjištění soudu prvního stupně (která odvolací soud převzal a která žalovaný ve svém dovolání nezpochybnil) o existenci takové dohody nevypovídají. Naopak z dokazování vyplývá, že žalovaný původně vrátil bratrovi žalobkyně jen 150.000,- Kč a druhých 150.000,- Kč mu předal až poté, co ho o to M. A. požádal z důvodu svého sporu se žalobkyní, a z toho lze spíše dovodit, že žalovaný si byl své povinnosti vůči žalobkyni plně vědom. Pak ovšem nelze závěru odvolacího soudu, že žalobkyně a její bratr nebyli ve vztahu k žalovanému solidárními věřiteli, nic vytknout.
S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci se nejedná o aktivní solidaritu věřitelů ve smyslu §513 ObčZ a že proto zaplacením celé půjčené částky M. A. nezanikl závazek žalovaného vůči žalobkyni. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správné. Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu