ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1108.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1108/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. S. B. a b) R. B., proti žalované D. T., o zaplacení 204.317,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 103/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2004, č. j. 15 Co 355/2003-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. N., advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou v konečném znění domáhali po žalované zaplacení částky 204.317,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že žalovaná užívala od 1. 2. 1998 do 31. 12. 1999 bez platné smlouvy nebytové prostory o výměře 41 m2 v přízemí jejich objektu čp. 52 v ulici P. v O. – M. H. Za užívání těchto prostor žalobcům ničeho nezaplatila a získala proto na jejich úkor bezdůvodné obohacení v hodnotě obecné ceny nájemného.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2002, č. j. 56 C 103/99-55, žalobu o zaplacení částky 204.317,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z dlužné částky za dobu od 1. 1. 2000 do zaplacení zamítl (výrok I.), řízení co do 12 % úroku z prodlení z částky 151.017,- Kč za dobu od 1. 8. 1999 do 31. 12. 1999 a do 2 % úroku z prodlení z částky 151.017,- Kč za dobu od 1. 1. 2000 do zaplacení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (III.). Vycházel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 29. 1. 1998 smlouvu, jíž si od nájemce nebytových prostor v objektu čp. 52 v P. ulici v O. - M. H. M. M. se souhlasem tehdejších vlastníků objektu (tj. žalobců, manželů B. a J. Š.) podnajala tyto prostory k provozování obchodu. M. M. si objekt čp. 52 (resp. nebytové prostory, které se v něm nacházejí a jsou určeny k provozování obchodu a služeb) od vlastníků pronajal smlouvou ze dne 2. 8. 1994, aniž byl předtím vyžádán (a udělen) souhlas příslušného správního orgánu s uzavřením takové smlouvy. Žalovaná předmětné nebytové prostory užívala do 29. 12. 2000, kdy je vyklidila. V průběhu roku 2000 sice jednala se žalobcem a s J. Š. o pronájmu těchto prostor, k uzavření nájemní smlouvy však nedošlo. V březnu 2001 byl objekt čp. 52 prodán společnosti H. T. s. r. o. Žalobci podali trestní oznámení na M. M. pro neoprávněné užívání objektu čp. 52, věc však byla orgány činnými v trestním řízení odložena. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva uzavřená mezi vlastníky objektu čp. 52 a M. M. dne 2. 8. 1994 je neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., a neplatné jsou proto i právní úkony, které na ni navazovaly, tedy i smlouva o podnájmu uzavřená (se souhlasem vlastníků) mezi M. M. jako nájemcem a žalovanou jako podnájemkyní. Žalované se tak dostávalo plnění bez právního důvodu a užíváním nebytových prostor se na úkor žalobců obohatila o částku 204.317,- Kč, neboť jejich nemovitost užívala a ničeho jim za to neplatila. Protože žalovaná neplatnost nájemní a potažmo i podnájemní smlouvy nezapříčinila, posoudil soud prvního stupně výkon práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení jako rozporný s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku a žalobu z tohoto důvodu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. února 2004, č. j. 15 Co 355/2003-73, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel sice ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, nepřisvědčil však správnosti jeho právních závěrů. Uzavřel, že žalovaná sice užíváním nebytových prostor podle neplatné podnájemní smlouvy uzavřené mezi ní a M. M. dne 29. 1. 1998 získala bezdůvodné obohacení, nejedná se však o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž plněním z neplatného právního úkonu, jehož vypořádání je upraveno ustanovením §457 občanského zákoníku, podle něhož je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalovaná má tudíž povinnost vrátit prospěch, který získala užíváním předmětných nebytových prostor druhé smluvní straně, jíž je M. M., a poněvadž toto obohacení nelze vydat, přichází v úvahu peněžitá náhrada. Žalovaná však M. M. po dobu užívání prostor řádně platila dohodnuté částky (a to se souhlasem žalobců), takže bezdůvodné obohacení, které získala bylo zaplacením úhrady zcela vypořádáno podle zásad uvedených v §458 odst. 1 občanského zákoníku. Na úkor žalobců „nevzniklo žalované bezdůvodné obohacení a nemá proto povinnost toto obohacení vypořádat“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu tohoto rozhodnutí. Domnívají se jednak, že „právní kvalifikace jejich nároků je klíčová pro kvalifikaci obdobných nároků stejného druhu a v právní praxi je judikaturou neřešena“ a dále jsou přesvědčeni, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem. Proti závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi vlastníky objektu čp. 52 a M. M. je neplatná a neplatná je tudíž i následná podnájemní smlouva uzavřená mezi tímto nájemcem a žalovanou, dovolatelé nebrojí, nesouhlasí však s tím, že by je „existence neplatné smlouvy uzavřené mezi M. M. a žalovanou zbavila aktivní legitimace požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení, kterého se jí dostalo užíváním jejich věci“ (tj. nebytových prostor v jejich domě). Namítají, že žaloba proti žalované je jejich jedinou možností, jak získat vydání bezdůvodného obohacení, neboť „žaloba z bezdůvodného obohacení proti osobě, která žalované měla prostory podnajmout (proti nájemci z neplatné nájemní smlouvy M. M.) by jistě byla soudem zamítnuta, když tato osoba sama předmětné prostory fakticky neužívala a nájemné z neplatné nájemní smlouvy žalovat nelze“. K důvodům, které vedly k zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, žalobci uvádějí, že žalovaná věděla, že její podnájemní smlouva je neplatná, neboť proti ní od poloviny roku 1999 vedli řízení o vyklizení jí užívaných prostor. Byť tedy situaci nezavinila, měla si svá práva chránit a na úkor žalobců nemůže jít skutečnost, že nezažalovala M. M. o vydání bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobců s tím, že jimi nastolená právní otázka (tj. „zda existence neplatné smlouvy uzavřené mezi osobou, která nemá žádná práva k věci vlastníka a třetí osobou, zbavuje vlastníka aktivní legitimace k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jeho věci třetí osobou“) nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Závěr odvolacího soudu, že na vztahy z neplatné nájemní smlouvy a z neplatné smlouvy podnájemní je nutno aplikovat §457 občanského zákoníku, a že žalobci se mohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení pouze po M. M., považuje za správný. Připomíná, že jedním z práv nájemce je přenechat předmět nájmu se souhlasem pronajímatele do podnájmu třetí osobě a tímto způsobem realizovat své nájemní právo. Žalobci se mýlí, jestliže se domnívají, že žalovaná užívala jejich nebytové prostory bez právního důvodu, neboť podnájemní smlouva vůbec nevznikla, resp. neexistovala. Právní stav, který v posuzované věci vznikl, stíhá občanský zákoník absolutní neplatností, neexistenci smlouvy neupravuje. Pokud nebyly splněny předpoklady pro vznik právního úkonu (smlouva o nájmu byla neplatná a nájemce proto nebyl oprávněn uzavřít smlouvu o podnájmu), je takový právní úkon neplatný a jeho účastníci jsou povinni vzájemně si vrátit poskytnutá plnění.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmene b/ zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle tohoto ustanovení nemůže být dovolání v dané věci přípustné, neboť jím napadeným rozhodnutím byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá tedy pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé přikládají zásadní právní význam otázce, „zda existence neplatné smlouvy uzavřené mezi osobou, která nemá žádná práva k věci vlastníka, a třetí osobou, zbavuje vlastníka aktivní legitimace k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jeho věci třetí osobou“, neboť - jak vyplývá z obsahové konkretizace jimi použitého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž zpochybnily správnost rozsudku odvolacího soudu ve věci samé - nesouhlasí se závěrem, že nejsou aktivně legitimováni požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení, kterého se jí dostalo užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy uzavřené dne 29. 1. 1998 mezi ní a M. M.
Podle §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“ je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinen takové obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 ObčZ se za bezdůvodné obohacení považuje majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V posuzované věci byla mezi žalobci a ostatními spoluvlastníky objektu čp. 52 v O. - M. H. jako pronajímateli a M. M. jako nájemcem uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor ve zmíněném objektu. Přestože je tato nájemní smlouva z důvodu absence předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy od počátku neplatná, bylo na jejím základě plněno, a to tak, že ze strany žalobců (a ostatních spoluvlastníků) bylo M. M. umožněno i v době relevantní z hlediska dané věci (tj. v době od 1. 2. 1998 do 29. 12. 2000) předmětné nebytové prostory užívat. Skutečnost, že je neužíval osobně k provozu vlastní podnikatelské činnosti, ale že následně po uzavření nájemní smlouvy uzavřel se souhlasem pronajímatelů podnájemní smlouvou, na jejímž základě umožnil žalované, aby v nebytových prostorách, které mu byly pronajaty, provozovala svou podnikatelskou činnost (tedy s předmětem nájmu dále disponoval), nečiní ze žalované příjemce plnění ze strany žalobců. Účastníkem neplatné nájemní smlouvy zůstal nadále M. M., jemu bylo ze strany žalobců pod dojmem platnosti nájemní smlouvy poskytováno sjednané plnění (tzn. umožněno užívání předmětných prostor jím zvoleným způsobem) a pouze po něm mohou žalobci požadovat, aby jim toto plnění vydal; protože bylo zkonzumováno, je třeba vrátit jeho cenu (tj. hodnotu tohoto užívání). Pro posouzení vztahu mezi žalobci a M. M. jako účastníků neplatné nájemní smlouvy je pak irelevantní, jakým způsobem M. M. konzumoval plnění, kterého se mu na základě neplatné nájemní smlouvy dostávalo. Podnájemní smlouva uzavřená mezi M. M. a žalovanou - coby neplatný právní úkon - s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky, kdy každý z nich je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Bylo-li žalované umožněno provozovat svou činnost v nebytových prostorách, které si od žalobců pronajal M. M., dělo se tak na základě jejího vztahu s M. M., avšak vztah mezi ní a žalobci tím založen nebyl. Jinými slovy řečeno, nebyla-li mezi žalobci a žalovanou uzavřena žádná smlouva (nebyli účastníky téže smlouvy), nemohou si - logicky vzato – ani ve smyslu ustanovení §457 ObčZ vzájemně vracet, co podle ní dostali. Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobci nejsou aktivně legitimováni požadovat po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy. Jeho rozsudek je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný (dovoláním zpochybněná právní otázka byla odvolacím soudem řešena v souladu s hmotným právem). Je pak na místě poznamenat, že obdobné závěry ohledně posouzení aktivní (a pasivní) legitimace v případě bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku užívání nemovitosti nájemcem podle neplatné nájemní smlouvy za situace, kdy toto užívání je konzumováno třetí osobou (jako je tomu v dané věci) dovodil Nejvyšší soud ČR již ve svém rozsudku ze dne 30. října 2003, sp. zn. 33 Odo 366/2003. Nelze proto přisvědčit ani argumentu dovolatelů, že právní otázka jimi nastolená k přezkumu v dovolacím řízení, nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu tak nemůže mít po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobců nelze tudíž přiznat ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přípustnost. Dovolací sou je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou vznikly náklady, které sestávají z odměny advokátky v částce 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 19. října 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu