ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1115.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1115/2005-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. V., proti žalovanému R. V., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 47/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2005, č. j. 13 Co 60/2004-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2003, č. j. 26 C 47/2003-54, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí, a to pozemku p. č. st. 2. – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 79 m2, pozemku p. č. 6. – ostatní plocha o výměře 372 m2 a budovy č. p. 2. na parc. č. st. 2., vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Zlín u Katastrálního úřadu ve Zlíně na LV č. 3636 (dále jen „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně opírala žalobu o tvrzení, že žalovaný – její syn, jemuž předmětné nemovitosti darovala v roce 1996, se k ní chová hrubě a brání jí ve výkonu práva doživotního a bezplatného užívání nemovitostí, jež jí bylo v souvislosti s darováním formou věcného břemene zřízeno. V důsledku toho byla nucena se odstěhovat ke druhému synovi. Kromě toho byla hospitalizována pro srdeční slabost způsobenou tím, že ji žalovaný slovně i fyzicky napadl. Proto ho vyzvala ke vrácení daru. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně darovala žalovanému předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 21. února 1996 a současně bylo v její prospěch zřízeno věcné břemeno jejich doživotního a bezplatného užívání a bydlení v nich. Žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 9. ledna 2003 žalovaného k vrácení daru s odůvodněním, že se od října 2002 vůči ní chová v rozporu se základními pravidly občanského soužití přesto, že je mu znám její nepříznivý zdravotní stav. Ten se výrazně zhoršil po konfliktu dne 10. prosince 2002, který vyvolal žalovaný a v jehož důsledku musela být hospitalizována. Podle názoru soudu prvního stupně však nebylo prokázáno takové jednání žalovaného vůči žalobkyni, které by mohlo vést k závěru, že byly naplněny podmínky pro vrácení daru (§630 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“). První problémy v soužití účastníků v předmětných nemovitostech nastaly až poté, co se do domu přistěhovala manželka žalovaného, a pramenily především z rozdílných představ o chodu domu, který nebyl uzpůsoben oddělenému bydlení dvou rodin. Nebyly však provázeny hádkami, účastníci je spíše přecházeli mlčením. Žalobkyně se dočasně odstěhovala v důsledku rekonstrukce domu a k jedinému vážnějšímu konfliktu mezi účastníky došlo 10. 12. 2002, kdy se žalobkyně dostavila se svým druhým synem a žalovaný, aby dosáhl jejich odchodu, jí vyhrožoval újmou na zdraví. Toto jednání žalovaného bylo sice kvalifikováno jako přestupek, ale i když je lze posoudit jako závažné porušení dobrých mravů, byl tento konflikt ojedinělý a byl zapříčiněn předchozí hádkou žalovaného a jeho bratra a napjatými vztahy mezi nimi. Nebylo tedy takové intenzity, aby mohlo vést k povinnosti vrátit darované nemovitosti. Souvislost mezi tímto incidentem a následným zhoršením zdravotního stavu žalobkyně pak nebyla prokázána a nic nového by v tomto směru nepřinesl ani žalobkyní navrhovaný znalecký posudek. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2005, č. j. 13 Co 60/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, tedy i se závěrem, že jednání žalovaného dne 10. prosince 2002 bylo ojedinělým excesem z jeho jinak z mezí slušného chování nevybočujícího chování vůči žalobkyni a že důvodem tohoto jednání byly především pokračující spory mezi žalovaným a jeho bratrem. Rovněž názor soudu prvního stupně, že ani znalecký posudek by nemohl spolehlivě prokázat souvislost mezi incidentem 10. 12. 2002 a následnou hospitalizací žalobkyně, je podle přesvědčení odvolacího soudu správný. Proto nejsou předpoklady pro úspěšné uplatnění práva na vrácení daru podle §630 ObčZ splněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Namítla, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily §630 ObčZ, když dospěly k závěru, že podmínky pro vrácení daru nebyly splněny, přestože jednání žalovaného vůči ní bylo posouzeno Magistrátem města Zlína jako přestupek. Kromě toho pochybily tím, že posoudily otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a hospitalizací dovolatelky bez odborného posouzení, ač se žalobkyně domáhala provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaný původně vrácení daru přislíbil, ale místo toho začal jednat o prodeji nemovitostí, a že jeho nevhodné jednání vůči ní pokračuje, a navrhla, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný zpochybnil zásadní právní význam otázek řešených v napadené rozsudku a navrhl především, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, se žalovaný ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Pokud žalobkyně vytýká soudům obou stupňů, že řešily otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného dne 10. prosince 2002 a jejím následným zhoršením zdravotního stavu bez odborného posudku z oboru zdravotnictví, který navrhovala, je zřejmé, že nejde o výhradu proti právnímu posouzení věci, ale o poukaz na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Jedná se tedy ve skutečnosti o dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ a ten, jak bylo vysvětleno, v případě dovolání, které může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, použít nelze.
Jedinou v dovolání uvedenou otázkou, od jejíhož řešení by se mohl za podmínek uvedených v §237 odst. 3 OSŘ odvíjet zásadní právní význam napadeného rozsudku, je tedy otázka, zda zjištěné chování žalovaného vůči žalobkyni lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 ObčZ. Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Aplikace §630 ObčZ na zjištěný skutkový stav měla samozřejmě pro rozhodnutí v této věci zásadní význam, ale vzhledem k tomu, že výklad hrubého porušení dobrých mravů je v každé posuzované věci zcela jedinečný a závislý na konkrétních okolnostech daného případu, nelze závěr o hrubém porušení dobrých mravů v určité věci zobecnit. Řešení uvedené právní otázky tak postrádá potřebný judikatorní přesah. Pokud pak žalobkyně naznačuje, že odvolací soud vyřešil zmíněnou otázku v rozporu s ustanovením §630 ObčZ, tedy v rozporu s hmotným právem, postačí odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, uveřejněný v Souboru, svazku 3, pod č. C 276, v němž byl vysloven názor, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoli nevhodné jednání obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a to buď porušení značné intenzity, nebo porušování soustavné. Stupeň závažnosti je přitom hodnocen podle objektivních kritérií. Tímto názorem se odvolací soud řídil, když se zabýval jednak počátečními příčinami neshod mezi účastníky a jejich nárůstem, jednak konkrétním incidentem mezi nimi dne 10. prosince 2002 a jeho důvody. Se závěrem, že počátek problémů pramenil ze soužití rodiny žalovaného a žalobkyně v domě, který k tomu nebyl objektivně uzpůsoben, a že tyto problémy zprvu nebyly provázeny žádnými konflikty, lze souhlasit, stejně jako s tím, že incident 10. 12. 2002 byl ojedinělým excesem v jinak přiměřeném chování žalovaného vůči žalobkyni, k němuž výraznou měrou přispělo jednání bratra žalovaného. Odvolací soud tedy (ve shodě se soudem prvního stupně) přihlédl ke všem zjištěným okolnostem případu, stupeň závažnosti jednání žalovaného hodnotil z objektivního hlediska a jeho názoru, že toto jednání není takovým hrubým porušením dobrých mravů, jaké má na mysli §630 ObčZ, nelze z hlediska hmotného práva nic vytknout.
Žalobkyně jiné námitky ve svém dovolání nevznesla a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 věty prvé OSŘ se dovolací soud nemohl přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, zabývat. Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a že směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak lze i bez jejich výslovného uplatnění přihlížet jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ). Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Pokud žalobkyně v dovolání tvrdí, že nevhodné chování žalovaného vůči ní pokračuje i nadále, jde o novou skutečnost, jejíž uplatnění v dovolacím řízení vylučuje §241a odst. 4 OSŘ. Proto se dovolací soud nemohl tímto tvrzením blíže zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy se žalovaný, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, tohoto práva vzdal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu