ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1118.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1118/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně K., s. r. o., proti žalovanému P. Z., o zaplacení 386.690,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 376/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2003, č. j. 25 Co 65/2003-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně, K., a. s., se po žalovaném domáhala zaplacení 386.690,90 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že smluvní účetní žalobkyně tuto částku v důsledku omylu a bez jakéhokoli právního důvodu složila na účet žalovaného, který ji přes výzvy žalobkyni nevrátil. Po postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, vstoupila K., s. r. o. do řízení namísto původní žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 11. 2002, č. j. 5 C 376/99-65, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 386.690,90 Kč s 21 % úrokem od 5. 8. 1997 do zaplacení; co do požadovaného úroku z prodlení od 20. 7. 1997 do 4. 8. 1997 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2003, č. j. 25 Co 65/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 17. 7. 1997 – na základě příkazu k úhradě vydaného místopředsedou představenstva společnosti K., a. s. – vyzvedla účetní této společnosti z její pokladny částku 386.690,90 Kč a v hotovosti ji uvedeného dne složila na účet žalovaného. O vrácení této částky požádala akciová společnost K. žalovaného dne 4. 8. 1997. Smlouvou ze dne 3. 1. 2000 byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena společnosti K., a. s. žalobkyni. Dne 13. 7. 2000 byl na majetek K. a. s. prohlášen konkurs. Správce konkursní podstaty Ing. R. B. smlouvu o postoupení pohledávky nezpochybnil, pohledávku nezahrnul do konkursní podstaty úpadce a souhlasil s tím, aby do řízení na místo úpadce vstoupila K., s. r. o. (žalobkyně). Soud prvního stupně posoudil postoupení pohledávky jako platný právní úkon. Na základě zjištěných skutečností se odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni svědčí právo na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně získal plněním bez právního důvodu. Námitky žalovaného ohledně procesních pochybení soudu prvního stupně neshledal odvolací soud důvodnými. Dovodil, že soud prvního stupně po předložení smlouvy o postoupení pohledávky správně pokračoval v řízení s K., s. r. o. Návrh na vstup K., s. r. o. do řízení na místo K., a. s. podal zástupce, oprávněný k zastupování této akciové společnosti na základě plné moci účinné i po prohlášení konkursu. Zástupce K., s. r. o. se vstupem do řízení na místo původní žalobkyně souhlasil. Jelikož k postoupení pohledávky mezi oběma obchodními společnostmi došlo ještě před prohlášením konkursu na majetek K., a. s., nestala se tato pohledávka součástí konkursní podstaty. Ohledně věcných námitek žalovaného mimo jiné uvedl, že absence vyjádření právního důvodu postupované pohledávky není důvodem pro neplatnost smlouvy o jejím postoupení pro neurčitost, neboť pohledávka byla zcela nezaměnitelným a jasným způsobem určena uvedením jména dlužníka (včetně jeho adresy) a její výše. Právní důvod pohledávky pak není obligatorní součástí smlouvy o postoupení pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V prvé řadě v něm uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., v jehož rámci vytýkal, že v řízení bylo namísto původní žalobkyně K., a. s. pokračováno se K., s. r. o. přesto, že podání návrhu na záměnu účastníků předcházelo prohlášení konkursu na původní žalobkyni. Prohlášením konkursu totiž plná moc udělená právnímu zástupci původní žalobkyně v souladu s §14 odst. 1 písm. h/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy účinném znění – dále jen „konkursní zákon“, zanikla a nemohl tudíž podávat jejím jménem návrhy. Jelikož předpokladem právního nástupnictví je návrh původního žalobce, nemohla K., s. r. o. do řízení vstoupit v souladu s procesními předpisy. Rovněž naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, spatřuje dovolatel právě především v nerespektování pravidla o zániku plné moci. Dále v jeho rámci brojí proti závěru odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky je platná přesto, že v ní není vyjádřen právní důvod postupované pohledávky. Má zato, že uvedení důvodu – byť i při převodu jediné pohledávky – je nezbytné, neboť „v případě soudního řízení o zaplacení postoupením nabyté pohledávky musí být postupník schopen uvést důvody pohledávky, aby postoupenou pohledávku mohl vymáhat, tedy ve smyslu §79 o. s. ř. musí vylíčit skutkové okolnosti“.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O otázku zásadního právního významu naopak nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové obtíže (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením C 127/2).
Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení; není však vázán v dovolání provedenou právní kvalifikací uplatněných námitek (tzn. který z dovolacích důvodů je tou kterou námitkou dovolatele uplatněn).
Dovolatel shledává naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. mimo jiné v nedostatcích v procesním postupu soudu prvního stupně, které odvolací soud nenapravil Jeho námitky v tomto směru však ve skutečnosti nesměřují k naplnění zmiňovaného dovolacího důvodu, neboť nezpochybňují samotné právní posouzení odvolacím soudem (odvolacímu soudu jimi není vytýkáno, že by na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, anebo že by aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo že by ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry). Veškerá argumentace dovolatele v tomto směru je zaměřena k tvrzení existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak již bylo vyloženo shora, namítané vady řízení mohou být dovolacím soudem zohledněny pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) otevřel dovolatel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, jímž je dovozeno, že absence vyjádření právního důvodu postupované pohledávky není důvodem pro neplatnost smlouvy o jejím postoupení pro neurčitost. Tuto právní otázky předestřenou dovolatelem k přezkumu v dovolacím řízení však nelze označit za otázku zásadního právního významu, neboť její výklad v soudní praxi žádné těžkosti nečiní.
Podle ustanovení §524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“, může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Předpokladem platnosti každého právního úkonu (tudíž i smlouvy) je určitost jeho obsahu. Z pohledu smlouvy o postoupení pohledávky je požadavek určitosti kladen mimo jiné na jednoznačné a nezaměnitelné vymezení postupované pohledávky. Z žádného ustanovení zákona však nevyplývá, že podmínkou určitého (nezaměnitelného) vymezení pohledávky je i vyjádření jejího právního důvodu v textu smlouvy o jejím postoupení. Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že požadavek určitého označení pohledávky byl v posuzovaném případě naplněn uvedením jména dlužníka (včetně jeho adresy) a uvedením výše postupované pohledávky. Není sice vyloučeno, že v konkrétním případě – např. při současném převodu více pohledávek jednou smlouvou – může být uvedení právního důvodu pohledávky nezbytné z hlediska naplnění požadavku její nezaměnitelnosti. Obligatorní náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky však uvedení jejího právního důvodu není (obdobně Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 766 s.). Odkazuje-li dovolatel na podporu svých argumentů v těchto souvislostech na ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., jeví se tento jeho odkaz jako zcela nepřípadný.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není způsobilé přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu