ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1124.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1124/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce V.H. proti žalovanému K.H. o zaplacení 42.629,10 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 352/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2003, č. j. 20 Co 489/2001-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 2.805,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. B.P. advokátky se sídlem v B.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 42.629,10 Kč. Uváděl, že tato částka představuje rozdíl mezi tím, co měl podle smlouvy o provedení práce (opravy automobilu tov. zn. M.) žalovanému zaplatit a tím, co mu ve skutečnosti zaplatil.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, č. j. 4 C 352/2000-85, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 42.629,10 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 3. 2003, č. j. 20 Co 489/2001-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný převzal do opravy automobil žalobce. V zakázkovém listě, který při převzetí automobilu vystavil, bylo vyznačeno, že předmětem opravy je „oprava karoserie a lakování komplet“ s uvedením předběžné ceny 55.000,- Kč. Žalobce za opravu vozidla zaplatil celkem 108.629,10 Kč. Žalovanému se nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že se žalobcem uzavřel další ústní smlouvy, jimiž byl rozšířen rozsah prací a jimiž byla navýšena cena opravy. Neprokázal ani, že žalobci písemně oznámil zvýšení ceny za provedení opravy. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným byla sjednána ústní smlouva o dílo, v níž byl dohodnut rozsah prací (oprava karoserie a lakování komplet) a sjednána předběžná cena díla. Protože právo zhotovitele požadovat podstatně vyšší cenu, než jaká byla stanovena předběžným odhadem, je ve smyslu §636 občanského zákoníku podmíněno písemným upozorněním a oznámením nově určené ceny opravy a existence těchto písemností nebyla v posuzovaném případě prokázána, nemá žalovaný právo na zaplacení rozdílu v ceně opravy a pokud mu žalobce tento rozdíl uhradil, jde o plnění bez právního důvodu, které je žalovaný povinen žalobci vydat. K návrhům žalovaného na doplnění dokazování odvolací soud nepřihlédl s tím, že pro takový postup nejsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §205a o. s. ř. Uzavřel, že odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř., který žalovaný uplatnil a odůvodnil tím, že teprve po rozhodnutí soudu prvního stupně zjistil jména a adresy dalších osob přítomných jeho jednání se žalobcem, není skutečností nebo důkazem, které nebyly dosud uplatněny, protože nastaly až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (jak má na mysli ustanovení §205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Soud prvního stupně přitom v řízení provedl všechny účastníky navržené důkazy a řádně účastníky ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř. poučil o omezení odvolacích důvodů v důsledku uplatnění tzv. principu neúplné apelace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). S výslovným odkazem na dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci §205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. Je přesvědčen, že odvolací soud zcela pominul ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V odvolání navržení svědci totiž měli zpochybnit výpovědi žalobce a svědka K., tedy věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozsudek soudu prvního stupně. Nové skutečnosti a důkazy, které žalovaný v odvolání uplatnil, jsou tedy přípustné, i když podmínka vyplývající z ustanovení §205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. splněna nebyla. Naplnění zmiňovaného dovolacího důvodu spatřuje žalovaný také v tom, že mu písemné vyjádření žalobce k jím podanému odvolání (došlé soudu 9. 11. 2001) bylo doručeno krátkou cestou teprve při jednání dne 4. 3. 2003. Protože téhož dne odvolací soud rozhodl o odvolání, neměl žalovaný – ač o to žádal - dostatečný prostor k tomu, aby zaujal stanovisko k tomuto žalobcovu podání. S odkazem na dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný brojí proti závěru o platnosti „smlouvy o realizaci zakázky“. Má zato, že „předmět zakázky“ nebyl smluvními stranami sjednán dostatečně určitým způsobem a smlouva je z toho důvodu pro neurčitost neplatná; termíny „oprava karoserie a lakování komplet“ totiž nedostatečným způsobem vymezují předmět smlouvy. Právě tato neurčitost vedla smluvní strany k uzavírání dalších dohod, jimiž měl být postupně upřesňován (rozšiřován) rozsah opravy a upravována i její cena; „nešlo tedy o úpravu ceny díla ve smyslu ust. §636 obč. zák“. V tomto směru brojí žalovaný rovněž proti hodnocení důkazů. Podle jeho názoru bylo prokázáno, že po převzetí zakázky došlo k uzavření dalších dvou dohod, kterými byl původní rozsah zakázky postupně doplňován o další opravy a žalobce byl srozuměn i s cenou opravy ve výši cca 100.000,- Kč. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí. Má zato, že odvolací soud správně a v souladu s platným občanským soudním řádem posoudil otázku přípustnosti odvolání s odkazem na princip tzv. neúplné apelace. Žalovaný navrhl opětovný výslech svědka N. s argumentací, že původní výslech tohoto svědka byl kuse protokolován. Sám však byl tomuto výslechu přítomen a měl možnost vznést námitky proti protokolaci a ještě před poučením podle §119a o. s. ř. navrhnout doplňující výslech svědka. Pokud jde o výslech dalších svědků, neuvedl žalovaný žádnou ze zákonných okolností, která by jej opravňovala uplatnit provedení takových důkazů v rámci odvolacího řízení. O odvolací důvod podle ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. žalovaný své odvolání ani neopíral a při jednání před odvolacím soudem se nezmínil, že by jím dodatečně navrhovanými důkazy měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo. Za bezvýznamnou považuje žalobce námitku žalovaného ohledně údajné procesní vady spočívající v odnětí možnosti zaujmout své stanovisko k vyjádření k odvolání. Toto žalobcovo podání totiž nemohlo mít vliv na průběh odvolacího jednání, popisovalo pouze názor žalobce na odvolání žalovaného. S právním závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení platnosti smlouvy se žalobce zcela ztotožnil.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo tedy v řízení o dovolání žalovaného postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že dovolání je přípustné. Sám o sobě však tento důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.). Spatřuje-li žalobce zásadní právní význam jím napadeného rozhodnutí v „posouzení změny rozsahu opravy motorového vozidla a jejího dopadu na výši ceny“ a zpochybňuje-li v tomto smyslu skutková zjištění soudu námitkami, že bylo prokázáno, že po převzetí zakázky došlo k uzavření dalších dvou dohod, kterými byl původní rozsah zakázky postupně doplňován o další opravy a žalobce byl srozuměn i s cenou ve výši cca 100.000,- Kč, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který – jak bylo vyloženo shora – nemůže být v posuzovaném případě úspěšně použit. Stejně tak z pohledu výtky, že odvolací soud se dopustil procesní vady, neposkytl-li žalovanému dostatek času k zaujetí stanoviska k žalobcovu podání ze dne 8. 11. 2001, nelze zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu poměřovat.
Dovolací soud se tedy zaměřil na výhrady žalovaného k právnímu posouzení věci, které jedině mohly vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku. Jde v prvé řadě o námitku, že odvolací soud pochybil při interpretaci §205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. Tato námitka nebyla shledána opodstatněnou a tudíž ani způsobilou založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. lze odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, odůvodnit (vedle dalších taxativně uvedených odvolacích důvodů) tím, že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§205a o. s. ř.).
Podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že odvolací návrhy žalovaného na doplnění dokazování opětovným výslechem svědka M.N. a výslechem dalších dvou nových svědků, kteří byli přítomni při sjednávání rozsahu prací a jejich ceny mezi žalobcem a žalovaným, směřovaly k uplatnění odvolacího důvodu uvedeného v ustanovení §205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu (s nímž se ostatně v dovolání ztotožňuje i žalovaný), že v odvolání uváděné skutečnosti a navrhované důkazy nejsou novými ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., tzn. nastalými nebo vzniklými až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a nelze je tudíž v rámci odvolacího důvodu podle ustanovení §205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. uplatnit. Zpochybňuje-li žalovaný v dovolání správnost závěru odvolacího soudu o nepřípustnosti jím v odvolání uplatněných nových skutečností a důkazů s tím, že měly být správně posouzeny jako nové skutečnosti a důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nelze s jeho názorem souhlasit. Nejvyšší soud České republiky již ve svém dřívějším rozhodnutí (srov. jeho rozsudek ze dne 16. 7. 2003, č. j. 21 Cdo 818/2003-69, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod číslem 175/2003) vyložil „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“ ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tak, že se jím v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvracejí závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti (např. svědek vypovídal pod vlivem výhrůžky, listina je falzifikátem apod.). Nejde však o zpochybnění důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
V posuzované věci žalovaný prostřednictvím tvrzených skutečností a na jejich podporu nabízených důkazů nezpochybňoval věrohodnost důkazního prostředku, ale pravdivost tvrzení žalobce o tom, že mezi ním a žalovaným nebyly uzavřeny žádné další smlouvy nad rámec smlouvy o dílo, uzavřené ústně při převzetí automobilu do opravy. Žalovaný tak zpochybňoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a nikoli věrohodnost některého z důkazních prostředků, na nichž spočívá rozsudek soudu prvního stupně.
Námitka nesprávné interpretace ustanovení §205 odst. 2 písm. f/ o. s. ř. tak nebyla shledána dovolacím soudem důvodnou, a nemůže tudíž ani založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí.
Zbývá posoudit opodstatněnost dovolací námitky, že otázka platnosti smlouvy o dílo byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V posuzovaném případě uzavřeli účastníci ústní smlouvu o dílo. Podle jejího obsahu byl vyplněn zakázkový list, v němž je uvedeno, že žalovaný přebírá dne 10. 6. 1998 do opravy osobní automobil tovární značky M. s termínem dokončení 30. 9. 1998 s předmětem opravy karoserie a lakování komplet za předběžnou cenu 55.000,- Kč. Předmětnou smlouvu považuje dovolatel za neplatnou proto, že předmět plnění nebyl dohodnut dostatečně určitým způsobem.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon je považován za neurčitý, je-li jeho věcný obsah nejednoznačný, přičemž neurčitost obsahu právního úkonu nelze odstranit ani za použití interpretace. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 občanského zákoníku nemůže totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán.
Dovodil-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), že vymezení předmětu smlouvy použitím sousloví „oprava karoserie a lakování komplet“ je dostatečně určité, neodchýlil se od ustálených logických postupů při výkladu právních úkonů, neboť již jazykovým výkladem lze dospět k závěru, co bylo předmětem smlouvy mezi účastníky. Ke kontrole správnosti závěrů, k nimž odvolací soud správnou interpretací §35 odst. 2 občanského zákoníku dospěl, není dovolací soud oprávněn, neboť výklad konkrétního pojmu použitého ve smlouvě účastníků postrádá obecný významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a postrádá tudíž zásadní právní význam z pohledu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že v dovolání žalovaného vytýkaná právní pochybení nejsou způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §218 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. odmítnout.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 2.730,- Kč (srov. §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), s připočtením paušální částky náhrady hotových výdajů 75,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), celkem tedy 2.805,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu uložil, aby tyto náklady žalobci podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu