ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1176.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1176/2005-63
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č. r. – Ú., proti žalovaným: 1) Ing. J. M. a 2) V. M., o zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 224/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2005, č. j. 5 Co 975/2005-47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2005, č. j. 5 Co 975/2005-47, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. ledna 2005, č. j. 6 C 224/2004-25, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č. j. 6 C 224/2004-25, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 145.000,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1. 10. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. 5 Co 975/2005-47, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, uzavřené s bývalým ONV ve S. (dále jen „národní výbor“) dne 30. srpna 1990, obdrželi žalovaní příspěvek na stavbu rodinného domku ve výši 145.000,- Kč, který též vyčerpali. Ve smlouvě se mimo jiné zavázali provést stavbu v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. V opačném případě se zavázali vrátit poskytnutý příspěvek ve lhůtě 30 dnů od nedodržení této podmínky. Případný nárok na vrácení příspěvku byl zajištěn omezením převodu nemovitosti podle §58 občanského zákoníku v tehdejším znění. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve Strakonicích dne 5. září 1990. Kolaudační rozhodnutí týkající se žalovanými postaveného rodinného domku bylo vydáno až dne 2. ledna 2002. Na základě těchto zjištěných skutečností oba soudy dovodily, že žalovaní nedodrželi sjednané podmínky, neboť deset let, během nichž mělo kolaudační rozhodnutí nabýt právní moci, uplynulo 30. 8. 2000. Tím jim vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Podle názoru soudů obou stupňů však žalovaní vznesli důvodně námitku promlčení. V době uzavření smlouvy sice činila promlčecí doba u práv zajištěných omezením převodu nemovitosti deset let (§109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992), ale novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. již tento institut nepřevzala. Proto pokud promlčecí doba začala v tomto případě běžet až po účinnosti uvedené novely, řídí se její délka a běh podle přechodného ustanovení §870 občanského zákoníku ve znění zmíněné novely (dále jen „ObčZ“) novou právní úpravou a je tudíž podle §101 ObčZ tříletá. K poukazu žalobkyně na §874 ObčZ zaujaly soudy obou stupňů názor, že toto ustanovení se dotýká pouze práv a povinností z omezení převodu nemovitosti, tedy obsahu právního vztahu, nikoli promlčecí doby, na niž dopadá §870 občanského zákoníku. Tříletá promlčecí doba začala běžet 30. 8. 2000, skončila 30. 8. 2003 a jestliže žaloba byla podána až 11. 10. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a v němž namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovila názor, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se i po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době, což vyplývá z přechodného ustanovení §874 ObčZ. Toto ustanovení je ve vztahu k §870 ObčZ speciálním ustanovením, které upravuje výhradně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti, zatímco běh ostatních lhůt a promlčecích dob se řídí obecným ustanovením §870 ObčZ. Ustanovení §874 ObčZ je v zákoně proto, aby chránilo nabytá práva z omezení převodu nemovitosti, a pokud by měl zákonodárce v úmyslu změnit speciální desetiletou promlčecí dobu na obecnou tříletou, učinil by tak výslovně. Proto je i nadále třeba aplikovat §109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, ale stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti nadále promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda je u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, nutno promlčení posuzovat podle §101 ObčZ, řeší odvolací soudy dosud rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu se tato otázka zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam, navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že dovolání se opírá o způsobilý dovolací důvod, že obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož ustanovení je ke smlouvě třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.
Podle §61 občanského zákoníku v tomtéž znění zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.
Podle §109 věty prvé občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.
Podle §870 občanského zákoníku v současném znění (dále opět jen „ObčZ“), obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
Podle §874 ObčZ (který je rovněž přechodným ustanovením k novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že pod pojem „práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v §874 ObčZ, nelze podřadit promlčecí dobu, která byla před tím, než byl institut omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku vypuštěn, podle §109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 desetiletá, a proto pokud u práva zajištěného omezením převodu nemovitosti začala promlčecí doba běžet až po 1. 1. 1992, je tato doba (podle §870 ObčZ a contrario) ve smyslu §101 ObčZ tříletá a počítá se ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje.
Ustanovení §870 ObčZ představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná, neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení §870 ObčZ nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením, podle kterého je možno postupovat, je §874 ObčZ.
Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena, výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale též – ve spojení s §109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 – prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle §61 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu §61 občanského zákoníku v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., který v této věci přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím zajištěné promlčuje v desetileté promlčecí době, lze pak připomenout i názor zastávaný za účinnosti občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský zákoník, Komentář, Panorama 1997, str. 223).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle §870 ObčZ, nikoli podle §874 ObčZ, použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu