ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1179.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1179/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. K., proti žalované M. spol s r. o. o určení neexistence pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 200/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č. j. 28 Co 102/2004-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 23 C 200/2002-37, zamítl žalobu na určení, že neexistuje pohledávka žalované za žalobcem ve výši 9,170.686,60 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce tvrdil, že sporná pohledávka sice byla žalované postoupena, ale jelikož úplata za postoupení nebyla zaplacena ve sjednaném termínu, smlouva o postoupení pohledávky v souladu s ujednáním jejích stran zanikla a v důsledku toho za ním žalovaná pohledávku nemá. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost V. s., a. s. se sídlem v P. postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. listopadu 2000 svoji pohledávku za žalobcem přiznanou jí rozsudkem téhož soudu ze dne 23. března 2000, č. j. 12 C 2/97-126, v celkové výši 9,170.686,60 Kč žalované. Úplata za postoupenou pohledávku činila 100% její výše, tedy 9,170.686,60 Kč, a byla splatná do 28. 2. 2001 s tím, že jejím neuhrazením ve smluveném termínu pozbývá smlouva o postoupení pohledávky platnosti. Dodatky ke smlouvě č. 2 a 3 byla lhůta splatnosti posunuta nejprve do 30. 4. 2001 a posléze do 30. 9. 2001. Postoupení pohledávky bylo žalobci oznámeno. Obě strany smlouvy o postoupení pohledávek prohlásily, že závazky ze smlouvy byly splněny a rozvazovací podmínka obsažená ve smlouvě tedy nenastala. Žalovaná vymáhá spornou pohledávku od žalobce v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 35 E 96/2000, v němž tento soud dovodil, že došlo k řádnému přechodu práva z vykonávaného rozhodnutí na žalovanou. Na základě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Ten je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Právní postavení žalobce však „je postaveno na jisto – je dlužníkem ve vztahu k žalované společnosti“. Navíc „není ani ohroženo žalobcovo právo – ve vztahu k žalované má povinnost, a to uhradit pohledávku, nikoliv právo“. Proto byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 28 Co 102/2004-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně, a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce nemá na určení neexistence sporné pohledávky naléhavý právní zájem. I když tuto skutečnost nelze dovozovat – jak činí soud prvního stupně – z toho, že předmětem určení je dluh žalobce vůči žalované, nikoli jeho právo, je zřejmé, že požadované určení není způsobilé vyvolat pro žalobce příznivé důsledky. Námitku, že žalovaná není oprávněna vymáhat spornou pohledávku, totiž může žalobce uplatnit přímo v probíhajícím vykonávacím řízení, ať už podáním odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nebo návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí. Navíc soud, který rozhoduje o nařízení výkonu rozhodnutí, je sám povinen existenci vztahu ze sporné pohledávky mezi účastníky posuzovat. Pokud žalobce argumentuje tím, že je třeba sjednat jistotu ohledně věřitele uvedené pohledávky, může tuto situaci řešit plněním do soudní úschovy. Jeho námitka, že zaplacením dluhu žalované by jí na jeho úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, rovněž není na místě, neboť v takovém případě by se (vzhledem k ustanovení §526 odst. 2 občanského zákoníku) žalovaná bezdůvodně obohatila nikoli na úkor žalobce, nýbrž na úkor postupitele, t. j. společnosti V. s., a. s.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že otázka, zda byl v řízení osvědčen naléhavý právní zájem, má zásadní právní význam, a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I odvolací soud připustil, že může existovat nejistota o tom, kdo je věřitelem sporné pohledávky. Pak ovšem nelze argument, že lze plnit do soudní úschovy, považovat za adekvátní, neboť řízení o úschově je typické především v případě nejistoty dlužníka v důsledku sporu možných věřitelů o právo k pohledávce a navíc v něm není otázka existence pohledávky řešena meritorně. Stejně lze argumentovat i ve vztahu k dalším bodům odůvodnění napadeného rozsudku, především je-li žalobce se svými námitkami odkazován na probíhající vykonávací řízení. Dovolatel s poukazem na judikaturu dovolacího soudu navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce blíže nespecifikuje, proč má mít otázka, zda byl v této věci osvědčen naléhavý právní zájem, zásadní právní význam. Vzhledem k tomu, že k výkladu §80 písm. c) OSŘ existuje velmi rozsáhlá judikatura (kterou ostatně dovolatel i částečně cituje), nelze tuto otázku považovat za otázku neřešenou nebo dosud nevyřešenou, jak má na mysli prvá část §237 odst. 3 OSŘ. To platí tím spíše, že její posouzení v této věci závisí na zcela konkrétních a individuálních skutkových okolnostech a postrádá tak potřebný judikatorní přesah do rozhodovací praxe soudů (srov. např. usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, nebo usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71).
Zásadní právní význam napadeného rozsudku by tedy mohl být dán pouze v případě, že by otázku, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. I když je §80 písm. c) OSŘ normou obsaženou v procesním předpisu, má její aplikace dopad i na posouzení merita věci, tedy na posouzení hmotněprávní. Navíc odvolací soud zvažoval existenci naléhavého právního zájmu žalobce i z pohledu institutů hmotného práva (postoupení pohledávky, splnění dluhu), a proto by případný rozpor jeho úvah s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku mohl založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. K ničemu takovému ale v této věci nedošlo. Žalobce se domáhá určení, že žalovaná nemá vůči němu pohledávku, kterou jí postoupila společnost V. s., a. s. V podstatě tedy požaduje, aby byla v nalézacím řízení řešena otázka, zda na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 24. 11. 2000 přešlo na žalovanou právo přiznané rozsudkem, který je nyní exekučním titulem v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 35 E 96/2000. Řešení této otázky však přísluší podle §256 OSŘ především soudu v řízení o výkon rozhodnutí, takže je-li toto řízení zahájeno, je na žalobci, aby se za použití argumentů uplatňovaných v tomto nalézacím řízení bránil (a to způsoby, které správně naznačil odvolací soud) nařízení, případně provedení výkonu rozhodnutí. Rovněž úvahy odvolacího soudu, že závazek žalobce případným splněním žalované zanikne bez ohledu na to, zda smlouva o postoupení pohledávky „pozbyla platnosti“, jsou bezchybné (v tomto směru postačí odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/2004). Je tedy zřejmé, že námitky žalobce popírající věcnou legitimaci žalované k vymáhání sporné pohledávky lze řešit postupem podle procesních předpisů přímo ve vykonávacím řízení a že chce-li žalobce svůj dluh splnit, může tak učinit ve vztahu k žalované bez obav o to, zda bude zánik jeho závazku v budoucnu zpochybňován. Proto skutečně požadované určení, že pohledávka žalované vůči němu neexistuje, nemůže nikterak posílit jeho právní jistotu ve vztahu k žalované ani ve vztahu k probíhajícímu výkonu rozhodnutí a odvolací soud nepochybil, když neshledal na tomto určení naléhavý právní zájem. Jeho výklad §80 písm. c) OSŘ i příslušných ustanovení občanského zákoníku tedy neodporuje hmotnému právu a ani z tohoto důvodu nemůže být přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založena.
Za této situace nezbývá než uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu