ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1184.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1184/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně JUDr. J. L., správkyně konkursní podstaty úpadce K. b. P., a.s. – v likvidaci, proti žalované D., spol. s r. o., o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 2/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2003, č. j. 11 Co 429/2002-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně jako správkyně konkurzní podstaty úpadce K. b. P., a.s. – v likvidaci, se sídlem v P. 1, D. tř. 7, se po žalované domáhala vydání v žalobě specifikovaných movitých věcí. Uváděla, že žalovaná tyto věci, které patří úpadci, zadržuje bez právního důvodu a odmítá je žalobkyni vydat.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. června 2002, č. j. 21 C 2/2000-107 (poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 11. října 2000, č. j. 21 C 2/2000-50, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 10 Co 145/2001-64, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku vydat žalobkyni ve výroku specifikované movité věci a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. února 2003, č. j 11 Co 429/2002-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž s výslovným odkazem na „důvody podle §240 odst. 3 o. s. ř.“ vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, neboť upřednostnil argumentaci žalobkyně před argumentací žalované, rozhodl na základě zcela účelových svědeckých výpovědí a pominul písemné důkazy, které toto „svědectví zcela vyvracejí“. V dalším pak dovolatelka zpochybňuje způsob doručení v pořadí prvého rozsudku soudu prvního stupně a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalované přípustné není, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Odvolací soud totiž - aniž zavázal soud prvního stupně svým právním názorem - zrušil jeho dřívější rozhodnutí výlučně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, resp. proto, že považoval za nezbytné, aby byly provedeny důkazy výslechem svědků Ing. R. a JUDr. Š. s tím, že hodnota těchto výpovědí může být pro právní posouzení věci určující.
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten je v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založena. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud - shodně jako před ním i soud prvního stupně - vycházel a že brojí především proti závěru, že v řízení bylo prokázáno, že vlastníkem žádaných věci je úpadce. Podstatou jejích námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání postrádá.
Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaná v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Výslovný odkaz na důvody podle §240 odst. 3 o. s. ř. je nepřípadný, neboť zmiňované ustanovení dovolací důvody neupravuje. Výtky, jimiž žalovaná zpochybňuje správnost poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání a dovolací lhůtě, jsou sice důvodné, mají však význam pouze pro posouzení včasnosti dovolání; způsobilý dovolací důvod nenaplňují.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto toto dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu