ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1187.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1187/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně I. s. Č. s., a. s., proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 365.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 380/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2003, č. j. 55 Co 67/2003-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdkyně žalobkyně (S. i. f. a. s. se sídlem v P. 1, Ř. 12) se žalobou v konečném znění domáhala po žalovaném zaplacení částky 2,281.661,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za pronájem „H. S.“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 6. 2000, č. j. 7 C 380/97-76, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 2,277.854,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 200.000,- Kč od 16. 2. 1996 do 27. 2. 1996, z částky 1,000.000,- Kč od 16. 5. 1996 do 10. 6. 1996, z částky 850.000,- Kč od 11. 6. 1996 do zaplacení, z částky 1,065.000,- Kč od 16. 8. 1996 do zaplacení a z částky 362.854,- Kč od 16. 11. 1996 do zaplacení; co do zbytku žalovaného nároku, tedy zaplacení 3.807,- Kč a 16 % úroku z prodlení z částky 3.807,- Kč od 15. 11. 1996 do zaplacení a úroku z prodlení 16 % z částky 362.854,- Kč za den 15. 11. 1996 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2001, č. j. 11 Co 580/2000-98, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 17. 10. 2002, č. j. 7 C 380/97-177, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 365.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 23. 11. 1996 do zaplacení. Co do částky 1,912.854,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 200.000,- Kč od 16. 2. 1996 do 27. 2. 1996, z částky 1,000.000,- Kč od 16. 5. 1996 do 10. 6. 1996, z částky 850.000,- Kč od 11. 6. 1996 do zaplacení, z částky 1,062.854 Kč od 16. 8. 1996 do zaplacení, z částky 2.146 Kč od 16. 8. 1996 do 22. 11. 1996 a z částky 362.854,- Kč od 16. 11. 1996 do 22. 11. 1996 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2003, č. j. 55 Co 67/2003-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 8. 12. 1995 uzavřena smlouva o nájmu nemovitosti (hotelu S. v obci P. se stavební parcelou) a smlouva o podnikatelském nájmu movitých věcí tvořících technické vybavení tohoto hotelu a inventář. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 4,000.000,- Kč ročně, přičemž v roce 1996 byla jeho splatnost sjednána tak, že do 15. 2. 1996 má být zaplacena částka 200.000,- Kč, do 15. 5. 1996 částka 1,000.000,- Kč, do 15. 8. 1996 částka 2,000.000,- Kč a do 15. 11. 1996 částka 800.000,- Kč. Předchozí souhlas obecního úřadu k pronájmu předmětného hotelu nebyl udělen. Žalovaný užíval hotel S. včetně jeho technického vybavení a inventáře od 1. 1. 1996 do 21. 11. 1996. Hodnotu tohoto užívacího práva vyčíslil soud (vycházeje ze znaleckého posudku a výslechu znalce) na 1,650.000,- Kč, z čehož již bylo uhrazeno celkem 350.000,- Kč a směnečným platebním rozkazem byl v jiném řízení žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni 935.000,- Kč. Správným shledal odvolací soud i právní posouzení věci soudem prvního stupně. Pro absenci předchozího souhlasu obecního úřadu k pronájmu nebytových prostor hotelu je nájemní smlouva v této části neplatná a žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které užíváním nemovitosti na jejím základě získal. Jelikož výše nájemného za nájem nemovitosti i věcí movitých byla ve smlouvě sjednána souhrnnou částkou, je nutné dovozovat, že výše nájemného nebyla mezi účastníky sjednána a žalovaný je v souladu s ustanovením §671 odst. 1 občanského zákoníku povinen platit žalobkyni nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy při zohlednění hodnoty pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním hotelu (výše obvyklého nájemného) byla stanovena znaleckým posudkem. Od takto zjištěné ceny odečetl soud částku, která byla žalobcem již uhrazena, a částku, k jejímuž uhrazení byl žalovaný uznán povinným pravomocným soudním rozhodnutím v jiném řízení; ve výsledné částce poté žalobě vyhověl. Odvolací námitky žalovaného neshledal odvolací soud důvodnými s tím, že žalovaný v řízení neprokázal ani své tvrzení, že mezi účastníky došlo ke vzájemnému vypořádání majetkových vztahů směnkou ze dne 8. 8. 1996, ani existenci dohody, na jejímž základě by měl právo na odměnu za udržování hotelu v provozu za účelem jeho lepšího prodeje. Prokázány nebyly ani jím tvrzené investice do hotelu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž znovu argumentuje tím, že se v období od 8. 8. 1996 do 26. 11. 1996 provozováním hotelu bezdůvodně neobohatil. Hotel provozoval z důvodu jeho lepšího prodeje na přání žalobkyně za slíbenou provizi z prodeje. Do hotelu v této době sám investoval částku 500.000,- Kč a vzájemné vztahy účastníků byly vypořádány směnkou ze dne 8. 8. 1996. Žalobkyně neprokázala, zda a v jakém rozsahu hotel fungoval (žalovaný nadále tvrdí, že od května 1995 hotel nesloužil svému účelu), zda a v jakém množství se v něm nacházely movité věci, ani zda tyto movité věci žalovaný skutečně užíval. Nebylo rovněž zjišťováno, zda žalovaný nebyl v provozování hotelu omezován v souvislosti s návštěvami zájemců o koupi hotelu. Srozuměn není žalovaný ani se závěry znaleckého posudku. Mimo jiné namítá, že znalec vycházel z nereálné výnosnosti hotelu, při stanovení výše bezdůvodného obohacení nepřihlédl k cenové mapě dané oblasti a nesprávně stanovil i hodnotu movitých věcí. Protože žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vzniku bezdůvodného obohacení, nemůže jí náležet ani úrok z prodlení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami a „špatně právně posoudil skutkový stav věci“, žalovaný navrhl, aby dovolací soud jeho rozsudek „v té části, ve které potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnosti žalovanému“ zrušil.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí sice druhý, výsledkem však shodný (i předchozím rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobě vyhověno, a to v rozsahu přesahujícím současný předmět řízení, tedy částku 365.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 23. 11. 1996 do zaplacení) rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěrům ohledně existence majetkového prospěchu žalovaného na úkor žalobkyně a jeho vyčíslení, případně odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu jím tvrzené skutečnosti (nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním soud prvního stupně, vycházel). Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalovaného neobsahuje. Podstatou dovolacích námitek jsou výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu