ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1225.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1225/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. S., zastoupeného, advokátkou, proti žalované J. M., zastoupené, advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 197/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č. j. 23 Co 117/2004-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, č. j. 23 Co 117/2004-70, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. prosince 2003, č. j. 7 C 197/2003-54, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno dovolacím soudem přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobce otevřel dovolacímu přezkumu otázku, zda žalovaná jednáním, jímž podle tvrzení žalobce iniciovala jeho psychiatrické vyšetření, a jednáním spojeným se stavebními úpravami darované nemovitosti vzhledem k okolnostem, za nichž k jejich realizaci došlo, naplnila jednu z podmínek pro vrácení daru ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboli žalobce napadl správnost právního závěru odvolacího soudu, že v dané věci nelze chování žalované vůči žalobci právně kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů podle §630 obč. zák. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu pojmu hrubého porušení dobrých mravů je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky hrubého porušení dobrých mravů v konkrétním případě tak nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Dovolací soud se navíc již opakovaně vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, popř. rozhodnutí ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, a rozhodnutí ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503).
Vzhledem k řečenému již bylo nadbytečné zabývat se další námitkou žalobce směřující proti právnímu závěru odvolacího soudu, že „žaloba na určení výlučného vlastnictví žalobce pouze k jedné ideální polovině nemovitostí by nemohla být úspěšná ani tehdy, pokud by byly splněny zákonné předpoklady §630 obč. zák., a to proto, že se lze úspěšně domáhat pouze vrácení celého daru, tedy všeho, co bylo darováno smlouvou“, neboť i kdyby dovolací soud uvedený právní názor odvolacího soudu neshledal správným, neměla by tato skutečnost vliv na výsledný závěr dovolacího soudu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž jednotná potud, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech (jak tomu bylo i v této posuzované věci), pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 17/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněný pod R 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. ledna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu