ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1291.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1291/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce P. N., proti žalovanému M. Z., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 224/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. února 2003, č. j. 11 C 224/2001-36, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č. j. 31 Co 153/2004-68, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. února 2003, č. j. 11 C 224/2001-36, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004, č. j. 31 Co 153/2004-68, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 288.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že částka 270.000,- Kč představuje kupní cenu, kterou žalobce žalovanému zaplatil na základě neplatné kupní smlouvy za převáděný automobil, a částku 18.000,- Kč žalobce do předmětného automobilu investoval ještě před tím, než jej – jako odcizený třetí osobě – vydal Policii ČR.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 26. února 2003, č. j. 11 C 224/2001-36, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 270.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 4. 4. 1998 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení dalších 18.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 4. 4. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2004, č. j. 31 Co 153/2004-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně odvoláním napadeného vyhovujícího výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítal, že mu „nebylo umožněno zúčastnit se soudního jednání z vážných zdravotních důvodů“, a bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, přestože se z účasti na jednání z vážných zdravotních důvodů omluvil nejdříve telefonicky v den jednání a následně i písemně. Žalovaný považuje svou přítomnost u jednání odvolacího soudu za „nezbytnou, aby se mohl k celé věci vyjádřit a hájit svou nevinu“. Poté, co byl žalovaný soudem vyzván ke splnění podmínky obligatorního zastoupení advokátem v dovolacím řízení, bylo soudu doručeno podání žalovaným zvoleného advokáta, v němž se zástupce výslovně ztotožňuje s obsahem vlastního podání žalovaného a doplňuje, že dovolání směřuje do všech výroků „rozsudku Okresního soudu Praha – východ č. j. 11 C 224/2001 ze dne 26. 2. 2003“ s tím, že se soud dopustil procesních pochybení, když ignoroval zdravotní stav žalovaného a jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti, ačkoli žalovaný „má samozřejmě své důkazy svědčící v jeho prospěch, které však nemohl přednést a prezentovat“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) dospěl především k závěru, že není funkčně příslušný k projednání dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 224/2001-36.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Shora specifikovaný rozsudek okresního soudu není v této věci rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolacímu soudu nezbylo než řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11 C 224/2001-36, zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Žalovaný v dovolání netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výhradně výtky týkající se údajných procesních pochybení soudu (dovolatel brojí výhradně proti skutečnosti, že soudní jednání proběhlo bez jeho účasti, ačkoliv se z něj z vážných důvodů omluvil). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je eventuelně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu