ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1404.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1404/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně B., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1) Dr. Ing. V. R. a 2) L. R., zastoupeným, advokátem, o zaplacení 154.269,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 151/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 11 Co 26/2004-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. září 2003, č. j. 6 C 151/94-244, uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 16.507,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 13. 10. 1998 do zaplacení a co do zbytku, pokud bylo žádáno zaplacení dalších 165.061,50 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 11 Co 26/2004-278, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jen tak, že žalované uznal povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 10.792,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně (tedy pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 154.269,- Kč s příslušenstvím) potvrdil. Návazně na toto rozhodnutí o věci samé pak odvolací soud změnil rovněž nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V dovolání vytýká odvolacímu soudu především to, že se nezabýval žalobkyní namítanými procesními vadami, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně. Pominul tak, že nebyl proveden žalobkyní navržený důkaz stavebním deníkem a že účastníkům nebylo umožněno, aby v souladu s ustanovením §119a odst. 2 o. s. ř. shrnuli své postoje ve věci a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Dále pak žalobkyně namítá, že odvolací soud pominul objektivní posudek k ocenění stavebních prací ÚRS a za základ svého rozhodování vzal odhad provedený projektantem D., který však není položkovým rozpočtem, není z něho zřejmý rozsah prací a jejích ocenění, a proto nemohl dobře sloužit k určení ceny díla. Vycházel-li odvolací soud právě z tohoto odhadu, nerespektoval, že „k ocenění je nutno vzít v úvahu skutečně provedený rozsah prací a nikoli cenu vycházející z odhadu vypracovaného před započetím dodávky díla“. Navíc cenu za dílo „bez jakéhokoli návrhu opětovně snížil“, přičemž se „nezabýval ani otázkou prekluze případných nároků žalovaných“. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Především namítají, že žalobkyně nedodržela lhůtu k podání dovolání, když jsou přesvědčeni, že dovolání má být projednáno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. ledna 2001. Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaní považují za věcně správné a tvrzení žalobkyně za účelové, směřující k tomu, aby mohla navýšit původně smluvně sjednanou cenu díla.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě směřuje dovolání žalobkyně jednak proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu co do částky 10.792,50 Kč a jednak proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu co do částky 154.269,- Kč (soud prvního stupně zamítl žalobu celkem co do částky 165.061,50 Kč).
Již v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soud pod č. C 154, Nejvyšší soud konstatoval, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Směřuje-li tudíž dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni vůči žalovaným přiznal právo na zaplacení dalších 10.792,50 Kč, směřuje proti výroku, jímž nevznikla žalobkyni žádná újma a žalobce proto není k podání dovolání proti takovému rozhodnutí subjektivně oprávněn. Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně je upravena v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.; podle písmena b/ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c/ je pak dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k odstranění vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
I když žalobkyně v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěru, že mezi účastníky byla určena cena díla dle rozpočtu, tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel. Žalobkyně jako dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně ujednání o ceně díla, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k dovolatelkou namítaným procesním vadám, jimiž jí měla být v průběhu řízení před soudem prvního stupně nesprávným postupem tohoto soudu odňata možnost řádně jednat před soudem, by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení nevznikly náklady, které by bylo možno hodnotit jako účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu