ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1514.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1514/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovaným 1) M. K., a 2) M. K., o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 23/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2005, č. j. 5 Co 1324/2005-37, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2005, č.j. 5 Co 1324/2005-37, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. března 2005, č.j. 4 C 23/2005-24, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 4 C 23/2005-24, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 120.000,- Kč s 10% úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. července 2005, č. j. 5 Co 1324/2005-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, uzavřené s bývalým ONV ve S. (dále jen „národní výbor“) dne 9. února 1990, obdrželi žalovaní příspěvek na nástavbu rodinného domku postaveného na parcele č. 5 v kat. úz. D. ve výši 120.000,- Kč. Ve smlouvě se mimo jiné zavázali provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. V opačném případě se zavázali vrátit poskytnutý příspěvek ve lhůtě 30 dnů od nedodržení této podmínky. Případný nárok na vrácení příspěvku byl zajištěn omezením převodu nemovitosti podle §58 občanského zákoníku v tehdejším znění. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve S. dne 14. února 1990. Žalovaní svoji povinnost dokončit stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci ve lhůtě deseti let od uzavření smlouvy, nesplnili. Na základě těchto zjištěných skutečností oba soudy dovodily, že žalovaní nedodrželi sjednané podmínky, neboť deset let, během nichž mělo kolaudační rozhodnutí nabýt právní moci, uplynulo 9. 2. 2000. Tím žalovaným vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Podle názoru soudů obou stupňů však žalovaní vznesli důvodně námitku promlčení. V době uzavření smlouvy sice činila promlčecí doba u práv zajištěných omezením převodu nemovitosti deset let (§109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992), ale novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. již tento institut nepřevzala. Proto pokud promlčecí doba začala v tomto případě běžet až po účinnosti uvedené novely, řídí se její délka a běh podle přechodného ustanovení §870 občanského zákoníku ve znění zmíněné novely (dále jen „ObčZ“) novou právní úpravou a je tudíž podle §101 ObčZ tříletá. K poukazu žalobkyně na §874 ObčZ zaujaly soudy obou stupňů názor, že toto ustanovení se dotýká pouze práv a povinností z omezení převodu nemovitosti, tedy obsahu právního vztahu, nikoli promlčecí doby, na niž dopadá §870 občanského zákoníku. Tříletá promlčecí doba začala běžet podle názoru soudu prvního stupně 9. 3. 2000, podle názoru soudu odvolacího již 10. 2. 2000; v každém případě však pokud žaloba byla podána 12. 11. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a v němž namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovila názor, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se i po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté promlčecí době, což vyplývá z přechodného ustanovení §874 ObčZ. Toto ustanovení je ve vztahu k §870 ObčZ speciálním ustanovením, které upravuje výhradně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti, zatímco běh ostatních lhůt a promlčecích dob se řídí obecným ustanovením §870 ObčZ. Ustanovení §874 ObčZ je v zákoně proto, aby chránilo nabytá práva z omezení převodu nemovitosti, a pokud by měl zákonodárce v úmyslu změnit speciální desetiletou promlčecí dobu na obecnou tříletou, učinil by tak výslovně. Proto je i nadále třeba aplikovat §109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření vyslovili přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů považují za správná, a navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto. Kromě toho upozornili na svoji námitku, kterou uplatnili již v odvolacím řízení, ale kterou odvolací soud neshledal důvodnou, a to že ujednání o omezení převodu nemovitosti obsažené v článku 5 smlouvy o poskytnutí státního příspěvku je neplatné. Podle doslovného znění smlouvy se totiž omezení převodu nemovitosti má týkat nástavby rodinného domku, která je pouhou součástí stavby a není proto způsobilým předmětem právních úkonů.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, ale stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti nadále promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda je u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, nutno promlčení posuzovat podle §101 ObčZ, již dovolací soud opakovaně řešil, přičemž lze odkázat především na rozsudek ze dne 21. září 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 21/2005. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s právním názorem vysloveným ve zmíněném rozsudku a tedy i s hmotným právem, je dána přípustnost dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud České republiky poté, co konstatoval, že dovolání se opírá o způsobilý dovolací důvod, že obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu dovolacími důvody vyplývající z §242 odst. 3 OSŘ nemůže být předmětem přezkumu správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání článku 5 smlouvy, obsahující omezení převodu nemovitosti, je z hlediska určitosti platným právním úkonem.
Dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Ve shora uvedeném publikovaném rozsudku dovolací soud vyslovil a podrobně zdůvodnil názor, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §870 ObčZ a že je nutno postupovat podle §874 ObčZ. V důsledku toho i v případě, že promlčecí doba u práva zajištěného omezením převodu nemovitosti začala běžet po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., zůstává tato doba desetiletá. V podrobnostech lze zcela odkázat na zmíněný rozsudek. Je tedy zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle §870 ObčZ, nikoli podle §874 ObčZ, použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu