ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.1556.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1556/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně G. M. A., a.s. (dříve G. C. L., a.s.), proti žalovanému F. B., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 318/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. března 2005, č. j. 9 Co 777/2003-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání v žalobě specifikovaného osobního automobilu, a pro případ, že by jej nebylo možné vydat, požadovala zaplacení částky 89.000,- Kč. Uváděla, že mezi účastníky byla dne 20. 2. 1998 uzavřena leasingová smlouva (jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné smluvní podmínky leasingu a splátkový kalendář), podle níž žalovaný převzal do užívání osobní automobil a zavázal se žalobkyni zaplatit 24 měsíčních splátek ve výši 3.616,- Kč s tím, že po řádném ukončení leasingového vztahu má právo předmět leasingu od žalobkyně odkoupit za dohodnutou cenu. Automobil žalovaný převzal od prodejce 20. 12. 1999. Protože nezaplatil leasingové splátky, došlo k předčasnému ukončení leasingové smlouvy a žalovaný je povinen předmět leasingu vrátit. Tuto povinnost nesplnil.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 15. května 2003, č. j. 13 C 318/2002-19, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. června 2003, č. j. 13 C 318/2002-28, uznal žalovaného povinným do tří dnů od právní moci rozsudku vydat žalobkyni osobní automobil Alfa Romeo 164.0, č. motoru 011158, č. karoserie ZAR16400006206461 tmavě zelené barvy; eventuální žalobní požadavek na zaplacení částky 89.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. března 2005, č. j. 9 Co 777/2003-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobkyni osobní automobil Alfa Romeo 164.0, č. motoru 011158, č. karoserie ZAR16400006206461 tmavě zelené barvy potvrdil, ve výroku, jímž byl zamítnut eventuální návrh na zaplacení částky 89.000,- Kč, jej zrušil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20. 2. 1999 leasingovou smlouvu ohledně pronájmu osobního automobilu zn. Alfa Romeo 164 3.0, jehož pořizovací cena byla stanovena částkou 89.000,- Kč. Pronájem byl sjednán na dobu 36 měsíců, v nichž mělo být zaplaceno 24 splátek po 3.616,- Kč splatných podle splátkového kalendáře. Smlouva obsahovala též ujednání o odprodeji předmětu leasingu a dále plnou moc pro žalovaného k převzetí předmětu leasingu od dodavatele, k přihlášení automobilu do evidence příslušného dopravního inspektorátu a k uplatňování všech nároků plynoucích ze záruky jménem pronajimatele vůči dodavateli leasingu. Předmětný osobní automobil nabyla žalobkyně (tehdy pod obchodním názvem I. L., a. s.) koupí od Auto C., s. r. o. v P. 2 a od prodávající jej převzal osobně žalovaný. Žalovaný nesplnil podmínky leasingové smlouvy, neboť neuhradil sjednané splátky. Žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 2. 4. 1999 předčasně odstoupila; tento dopis žalovaný převzal 9. 4. 1999. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud posoudil vztah účastníků jako finanční pronájem založený nepojmenovanou smlouvou, umožňující žalovanému po uplynutí sjednaného pronájmu odkoupit od pronajímatele pronajatou věc. Protože tento vztah skončil platným odstoupením od smlouvy pro neplnění sjednaných podmínek ze strany žalovaného, je žalovaný povinen předmět pronájmu vlastníku (pronajímateli) vydat a neučinil-li tak, přísluší žalobkyni právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku. Námitku žalovaného, že v souvislosti s pronájmem automobilu zaplatil částku 33.000,- Kč a trvá na jejím vrácení, posoudil odvolací soud s ohledem na článek X. odst. 3 Všeobecných leasingových podmínek jako irelevantní. Bez právního významu shledal rovněž námitku, že předmět leasingu vykazoval vady, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný tvrzené vady u prodejce nebo u žalobkyně v souladu s leasingovými podmínkami vůbec uplatnil.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě o vydání automobilu, a proti nákladovému výroku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž za zásadně významnou považuje otázku, „zda splatnou pohledávkou ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku je či není pouze pohledávka přiznaná soudem“. V dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomněl, že během řízení uváděl, že nemá povinnost automobil žalobkyni vydat, neboť mu svědčí zadržovací právo. Automobil totiž měl závažné skryté vady, které žalovanému znemožnily jeho užívání. Toto jeho tvrzení žalobkyně nikdy nerozporovala a k závěru o vadách došel např. také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě v pravomocných usneseních ze dne 14. 6. 2002, č. j. 1 Zt 348/2002-12, a ze dne 9. 7. 2002, č. j. 1 Zt 348/2002-18. Žalobkyně vady automobilu nikdy nijak neodstranila, ani nezajistila jejich odstranění a tudíž nese vůči žalovanému odpovědnost za vady. Soud prvního stupně tato zjištění pominul, resp. argumentoval tím, že jde pouze o tvrzení žalovaného, které nebylo prokázáno, neboť žalovaný vzal zpět svou žalobu o náhradu škody. Ani odvolací soud tuto vadu nenapravil a omezil se na konstatování, že žalovaný své tvrzení neprokázal. Žalovaný je nadále přesvědčen, že má vůči žalobkyni splatnou pohledávku a závěr, že se mu nepodařilo existenci pohledávky za žalobkyní prokázat, považuje za nesprávný. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), dále jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že brojí výlučně proti skutkovým závěrům soudů ohledně existence jeho pohledávky za žalobkyní, která měla sloužit jako podklad pro zadržení automobilu. Nesouhlasí totiž se skutkovým závěrem, že v řízení neprokázal, že by jím tvrzené vady automobilu uplatnil (v souladu se všeobecnými leasingovými podmínkami) u prodejce nebo případně u žalobkyně jako poskytovatele leasingu a vytýká přitom soudům, že důkazy svědčící ve prospěch tohoto jeho tvrzení (tj. rozhodnutí příslušného státního zástupce, v nichž se vady automobilu výslovně zmiňují) zcela pominuly. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalovaného neobsahuje. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalovanému svědčí právo zadržet předmětný osobní automobil k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti žalobkyni, jíž je jinak povinen automobil vydat.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, jíž by příslušelo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v této fázi řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu