Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.2005, sp. zn. 33 Odo 157/2004 [ rozsudek / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.157.2004.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

*Bezdůvodné obohacení. Změna žaloby.

ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.157.2004.1
sp. zn. 33 Odo 157/2004 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. N., proti žalované I. Č., o zaplacení částky 245.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 129/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2003, č. j. 42 Co 58/2003-143, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2003, č. j. 42 Co 58/2003-143, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 129/2000-109, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 245.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 129/2000-109, v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 245.000,- Kč, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. října 2003, č. j. 17 C 129/2000-152, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 249.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná mu kupní smlouvou ze dne 2. 6. 1998 prodala za sjednanou kupní cenu 249.000,- Kč osobní automobil značky BMP 316i compakt barvy šedé metalízy, který dne 11. 8. 1998 vydal policii, neboť šlo o vozidlo odcizené. Žalovaná jeho požadavku na vrácení kupní ceny dosud nevyhověla. Okresní soud v Bruntále v pořadí třetím rozsudkem ze dne 27. září 2002, č. j. 17 C 129/2000-109, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 249.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 3. 6. 1998 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení (předchozí jeho rozsudky ze dne 29. června 2001, č. j. 17 C 129/2000-54, a 15. ledna 2002, č. j. 17 C 129/2000-77, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2001, č. j. 41 Co 914/2001-70, a 25. července 2002, č. j. 42 Co 398/2002-102). Vyšel ze zjištění, že žalobce, který provozoval autobazar, v zastoupení J. K. (na základě mandátní smlouvy) uzavřel dne 2. 6. 1998 se žalovanou kupní smlouvu, jíž žalovaná koupila od J. K. osobní automobil za kupní cenu 249.000,- Kč. Tato dohodnutá kupní cena měla být J. K. uhrazena za žalovanou žalobcem z prodeje osobního automobilu, který téhož dne žalovaná předala žalobci, s nímž zároveň uzavřela mandátní smlouvu s plnou mocí k prodeji předmětného automobilu. Žalovaná (s manželem M. Č.) neměla v úmyslu žalobci tento automobil prodat. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by účastníci ve smyslu §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jenobč. zák.“) uzavřeli kupní smlouvu ohledně automobilu, neboť zde scházel jejich shodný projev vůle takovou smlouvu uzavřít (§34 obč. zák.), a že by předal kupní cenu žalované a tato ji od něho převzala. Za situace, kdy žalobce jako jediný předmět řízení vymezil vrácení kupní ceny za tento automobil, neshledal soud prvního stupně žalobu důvodnou. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č. j. 42 Co 58/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 3. 6. 1998 do zaplacení, dále jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 245.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a zrušil jej v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 26 % úroku z prodlení od 3. 6. 1998 do zaplacení z částky 245.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení; v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předně se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce učinil na základě svého tvrzení předmětem řízení vrácení kupní ceny automobilu. Poukázal zejména na podání žalobce ze dne 13. 3. 2001 (závěrečný návrh), v němž tvrdil, že došlo k uzavření jednak kupní smlouvy ohledně automobilu mezi prodávajícím J. K. (jehož žalobce zastupoval na základě mandátní smlouvy ze dne 12. 5. 1998) a kupující žalovanou a jednak kupní smlouvy ohledně automobilu mezi prodávající žalovanou a kupujícím žalobcem. V obou případech byla sjednána kupní cena ve výši 249.000,- Kč, přičemž žalovaná nezaplatila kupní cenu J. K. a žalobce nezaplatil kupní cenu žalované. Žalobce ovšem vyplatil za žalovanou J. K. na kupní ceně za automobil částku 245.000,- Kč. Pro posouzení věci - na rozdíl od soudu prvního stupně - shledal podstatné tvrzení žalobce, že za žalovanou splnil její povinnost zaplatit J. K. kupní cenu za automobil, a ne zjištění, zda žalobce uzavřel či nikoli se žalovanou kupní smlouvu ohledně automobilu, neboť tento automobil nemohla žalovaná nikdy nabýt do vlastnictví, jelikož byl odcizený, a jakékoli právní úkony týkající se ho byly by absolutně neplatné (§37 obč. zák.). Z listinných důkazů (pokladního dokladu č. 369 ze dne 9. 6. 1998 a mandátní smlouvy č. 139/98 ze dne 12. 5. 1998), jimiž doplnil dokazování, odvolací soud zjistil, že žalobce na základě mandátní smlouvy č. 193/98 uzavřené s vlastníkem automobilu J. K. uzavřel následně dne 2. 6. 1998 kupní smlouvu ohledně tohoto vozidla mezi J. K. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující. Povinnost z této smlouvy zaplatit prodávajícímu kupní cenu ve výši 249.000,- Kč žalovaná nesplnila a za žalovanou tuto povinnost splnil žalobce, jenž vyplatil J. K. částku 245.000,- Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila v rozsahu 245.000,- Kč tím, že žalobce za ni plnil, co po právu měla plnit sama (§454 obč. zák.). Proto jí uložil povinnost žalobci toto bezdůvodné obohacení vydat. Námitce promlčení vznesené žalovanou nepřisvědčil vzhledem ke zjištění, že částka 245.000,- Kč byla za žalovanou žalobcem zaplacena dne 9. 6. 1998 a žaloba byla podána u soudu dne 10. 4. 2000. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 17 C 129/2000-152, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % od 9. 6. 2000 do zaplacení z částky 245.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 26 % úroku z částky 245.000,- Kč od 3. 6. 1998 do 8. 6. 2000 a o zaplacení úroku ve výši 16 % z částky 245.000,- Kč od 9. 6. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Výrok rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, napadla žalovaná dovoláním. V prvé řadě namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce vymezil předmět sporu v žalobě tak, že požadoval vrácení kupní ceny za automobil SPZ B. 3.-5. O automobilu SPZ P. 9.-9. se v žalobě ani nezmínil a učinil tak až v průběhu řízení dne 8. 3. 2001. Ačkoli žalobce v řízení nedisponoval se žalobou a změna žaloby nebyla soudy ve smyslu §95 o. s. ř. připuštěna, odvolací soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci částku 245.000,- Kč představující bezdůvodné obohacení, které na úkor žalobce získala tím, že za ni žalobce zaplatil J. K. kupní cenu za automobil SPZ P. 9.-9. Tím ovšem rozhodl nad rámec žaloby o jiném skutku, než který byl předmětem žaloby. V tomto směru poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000. Dále žalovaná polemizovala se skutkovým dějem, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci, a provedla rekapitulaci svých skutkových tvrzení učiněných v řízení před soudy obou stupňů. Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož při výkladu právních úkonů nepřihlédl k hospodářskému riziku, s nímž žalobce do transakce vstupoval (žalované nebyly známy podmínky mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a J. K. a ziskové možnosti žalobce). Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jeno. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že je i opodstatněné. Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Na rozdíl od zmatečnostních vad žalovaná v dovolání namítla, že řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež zároveň představuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1 věta první o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§95 odst. 2 o. s. ř.). I když soud není vázán tím, jak žalobce v žalobě právně charakterizuje vylíčený skutek, a může jej proto právně kvalifikovat jinak, tedy aplikovat jinou hmotně právní normu, než o jakou opřel svůj nárok žalobce, musí přitom ve sporném řízení vždy respektovat skutkový děj vymezený tvrzeními žalobce. Nemohou-li rozhodné skutečnosti tvrzené žalobcem naplnit skutkovou podstatu jiné právní normy, nemůže soud, aniž by současně došlo ke změně žaloby spočívající ve vymezení jiného (nového nebo doplněného) skutkového stavu, posoudit věc po právní stránce podle této právní normy. Dovolací soud přitom již v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2003 (na který žalovaná poukázala), vyslovil názor, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. V posuzovaném případě se žalobce po žalované domáhal částky 249.000,- Kč představující kupní cenu, za kterou od žalované koupil utomobil SPZ B. 3.-5., jenž později vydal policii, neboť šlo o vozidlo odcizené. Požadované plnění tak dovozoval z důvodu vrácení plnění z neplatné smlouvy ve smyslu §457 obč. zák. V průběhu řízení při jednání u soudu prvního stupně dne 8. 3. 2001 v rámci své účastnické výpovědi, jakož i v podání ze dne 13. 3. 2001, doplnil vylíčení skutkového stavu tvrzením, že došlo k uzavření dvou kupních smluv, a to kupní smlouvy mezi žalovanou (jako kupující) a J. K. (jako prodávajícím) ohledně automobilu SPZ P. 9.-9., kde žalobce vystupoval jako zprostředkovatel, a kupní smlouvy mezi žalobcem (jako kupujícím) a žalovanou (jako prodávající) ohledně automobilu SPZ B. 3.-5. Kupní ceny z obou kupních smluv byly sjednány ve stejné výši 249.000,- Kč, přičemž bylo ujednáno, že žalobce zaplatí J. K. kupní cenu za automobil SPZ P. 9.-9. z kupní ceny získané prodejem osobního automobilu B. 3.-5. Žalobce kupní cenu J. K. uhradil, k prodeji automobilu B. 3.-5. však nedošlo, neboť byl vydán policii. Žalobce tak plnění částky 245.000,- Kč již nedovozoval z titulu „vrácení kupní ceny“ za automobil SPZ B. 3.-5., ale požadoval je proto, že za žalovanou uhradil J. K. kupní cenu za automobil P. 9.-9., tedy z důvodů vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím, že za ni splnil to, co po právu měla splnit sama (§454 obč. zák.). Tím ve skutečnosti uplatnil nárok jiný - nový, který původně v žalobě nepožadoval. Obě požadovaná plnění představují sice bezdůvodné obohacení, které měla žalovaná na úkor žalobce získat, nicméně z hlediska skutkového základu (předmětu řízení) jde o nároky zcela odlišné. Nárok uplatněný původně v žalobě je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu podle §457 obč. zák., dle něhož je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, kdežto nárok uplatněný v průběhu řízení je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo tomu, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám, ve smyslu §454 obč. zák. Lze uzavřít, že žalobce tak nezměnil jen právní posouzení v žalobě uplatněného nároku, ale uplatnil změnou žaloby nárok nový založený na jiném než původně tvrzeném skutkovém stavu, i když nadále trval na zaplacení stejné částky. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce výslovně neuvedl, že mění žalobu, neboť soud je povinen posuzovat každý úkon účastníka řízení podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o.s. ř.). Soud prvního stupně se dopustil pochybení tím, že projednal původní žalobu a rozhodl o ní (o plnění požadovaném na základě skutkového stavu vylíčeného v žalobě), aniž rozhodl o uplatněné změně žaloby. Odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že pochybení soudu prvního stupně nenapravil a projednal žalobcem změněnou žalobu a rozhodl o ní bez toho, že by usnesením změnu žaloby připustil. Oba soudy tím zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud z uvedených důvodů, aniž se zabýval dalšími námitkami žalované, rozhodnutí obou soudů včetně rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2003, č. j. 17 C 129/2000-152, který obsahuje výroky závislé na napadeném výroku (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně 22. září 2005 JUDr. Blanka Moudrá, v.r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:*Bezdůvodné obohacení. Změna žaloby.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/22/2005
Spisová značka:33 Odo 157/2004
ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.157.2004.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§95 předpisu č. 99/1963Sb.
§457 předpisu č. 40/1964Sb.
§454 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-20