ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.160.2004.1
sp. zn. 33 Odo 160/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyň a) J. Š. a b) H. D., proti žalovaným 1) S. Z. a 2) L. Z., o zaplacení částky 50.220,- Kč s příslušenstvím, 3) P. K. a 4) A. K., o zaplacení částky 33.180,- Kč s příslušenstvím, 5) M. K., o zaplacení částky 33.660,- Kč s příslušenstvím, 6) V. R. a 7) D. R., o zaplacení částky 37.180,- Kč s příslušenstvím, a proti žalovaným 1) S. Z., 2) L. Z., 3) P. K., 4) A. K., 5) M. K., 6) V. R. a 7) D., o zaplacení částky 7.852,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 413/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2003, č. j. 28 Co 470/2003-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 9. srpna 2000, č. j. 7 C 413/97-81, spojil věci vedené pod sp. zn. 7 C 413/97 (ve věci žalobkyň proti žalovaným S. Z. a L. Z., o zaplacení částky 50.220,- Kč s příslušenstvím), 7 C 414/97 (ve věci žalobkyň proti žalovaným P. K. a A. K., o zaplacení částky 33.180,- Kč s příslušenstvím), 7 C 415/97 (ve věci žalobkyň proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 33.660,- Kč s příslušenstvím), 7 C 416/97 (ve věci žalobkyň proti žalovaným V. R. a D. R., o zaplacení částky 37.180,- Kč s příslušenstvím) a 7 C 438/97 (ve věci žalobkyň proti všem žalovaným, o zaplacení částky 7.852,- Kč s příslušenstvím) ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 7 C 413/97. Učinil tak poté, co byly v jednotlivých řízeních vydané rozsudky ze dne 15. prosince 1999, č. j. 7 C 414/97-48, 7 C 415/97-46, 7 C 416/97-48, 7 C 413/97-51, a ze dne 14. února 2000, č. j. 7 C 438/97-67, jimiž bylo žalobám proti žalovaným vyhověno, zrušeny usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2000, č. j. 28 Co 205/2000-73, a tyto věci byly vráceny soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 7 C 413/97-124, byl k odvolání žalovaných ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích o nákladech řízení usnesením odvolacího soudu ze dne 5. března 2002, č. j. 28 Co 39/2002-157, zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 7 C 413/97-239, ve znění opravného usnesení ze dne 30. října 2003, č. j. 7 C 413/97-276, výrokem I. uložil žalovaným S. a L. Z. povinnost zaplatit žalobkyním částku 50.220,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení, výrokem III. uložil žalovaným P. a A. K. povinnost zaplatit žalobkyním částku 33.180,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení, výrokem V. uložil žalovanému M. K. povinnost zaplatit žalobkyním částku 33.660,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení, výrokem VII. uložil žalovaným V. a D. R. povinnost zaplatit žalobkyním částku 37.180,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení, výrokem IX. uložil všem žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním částku 7.852,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do zaplacení (povinnost plnit byla stanovena vždy do tří dnů od právní moci rozsudku) a výroky II., IV., VI., VIII., X. a XI. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání všech žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. prosince 2003, č. j. 28 Co 470/2003-288, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně jsou právními nástupkyněmi Josefa Šímy, zemřelého dne 16. 12. 1996 (viz usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 3. 1998, č. j. 7 D 4/97-52, které nabylo právní moci dne 9. 4. 1998), jenž byl vlastníkem mimo jiné pozemků p. č. 86/2 (druh pozemku – neplodná) a p. č. 87/3 (druh pozemku – louka), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 198 pro katastrální území R. Geometrickým plánem byly uvedené pozemky (aniž by došlo ke změně jejich druhu) rozděleny mimo jiné na pozemky , zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec R. Na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené J. Š. dne 10. 5. 1993 s J. K. - realitní kanceláří R. (dále jen „realitní kancelář“) pak prodávající J. Š. uzavřel dne 16. 6. 1994 se žalovanými kupní smlouvy. Předmětem kupní smlouvy uzavřené se žalovanými S. a L. Z. byl pozemek za kupní cenu 50.220,- Kč, se žalovanými P. a Á. K. pozemek za kupní cenu 33.180,- Kč, s žalovaným M. K. pozemek za kupní cenu 33.660,- Kč, se žalovanými V. a D. R. pozemek za kupní cenu 37.180,- Kč. Rovněž dne 16. 6. 1994 J. Š. uzavřel kupní smlouvu se všemi žalovanými a dále s manžely H., R . a Z., na základě níž převedl do jejich podílového spoluvlastnictví za kupní cenu 16.541,- Kč pozemek. Všechny pozemky byly zakoupeny jako louky. Vlastnická práva kupujících podle těchto smluv byla do katastru nemovitostí vložena s právními účinky ke dni 20. 6. 1994. Žalovaní sjednané kupní ceny prodávajícímu neuhradili, manželé Z., R. a H. uhradili část kupní ceny na ně připadající podle posledně uvedené kupní smlouvy, takže žalovanými zůstala nezaplacena poměrná část této kupní ceny ve výši 7.852,- Kč. Všichni žalovaní od předmětných kupních smluv odstoupili dopisem ze dne 30. 6. 1994 s odůvodněním, že „smlouvy podepisovali v dobré víře, že na pozemcích mohou vystavět zahradní domek a předložením souhlasu Obecního úřadu R. a Obecního úřadu v K. byli při podpisu smluv uvedeni v omyl. Teprve po konzultaci na CHKO K. zjistili, že výstavba zahradních domků v dané lokalitě není možná“. Odstoupení od smluv J. Š. obdržel v době od 1. 7. 1994 do 9. 8. 1994 a poté žalovaným sdělil, že s odstoupením nesouhlasí, neboť prodej a parcelace jednotlivých pozemků byly provedeny v souladu s platným územním plánem pro území obce R., který tuto lokalitu určuje využít jako zahrádkářskou kolonii. V blíže neurčený den byl v deníku Rakovnicko uveřejněn inzerát, podle něhož realitní kancelář nabízela ke koupi pozemky v R. a B. vhodné k výstavbě rodinných domků, které nebyly jinak specifikované. J. K. před uzavřením kupních smluv žalovaným sdělil, že pozemky lze v souladu s územním plánem obce R. využít pouze na zahrádky. Tvrzení, že prodávající žalované ujistil, že pozemky mohou sloužit k postavení zahradních domků, se žalovaným nepodařilo prokázat. V letech 1994 až 1996 byl pro uvedenou obec zpracován jen návrh územního plánu, který počítal s využitím pozemku (následně geometrickým plánem rozděleného na předmětné pozemky) pro volný čas, sport a rekreaci; schválený územní plán v tu dobu neexistoval. Na takovýchto pozemcích by pak bylo možno zřídit zahradnickou chatku či další drobné stavby na základě ohlášení podle stavebního zákona, jak vyplývá ze zprávy Obecního úřadu v R. u K. ze dne 14. 12. 2002. Okresní úřad v Rakovníku, referát životního prostředí dne 6. 2. 1991 rozhodl o stavební uzávěře na území CHKO Křivoklátsko, kam patří i katastrální území R., která představuje zákaz povolování novostaveb rekreačních chat a staveb kolen na nářadí jako staveb hlavních na pozemcích vně zastavěných území (intravilánů). Rozhodnutím Správy CHKO K. ze dne 17. 8. 1994 nebyl udělen souhlas k vydání rozhodnutí o umístění a případné povolení stavby zahradních chat, oplocení pozemků p. č. 86/8, 86/13 - 86/18 a k využití těchto pozemků na zahrady.
Odvolací soud se při takto zjištěném skutkovém stavu věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaní nedovolali úspěšně relativní neplatnosti uzavřených kupních smluv pro omyl (§40a a §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění - dále jen „obč. zák.“), neboť se jim nepodařilo prokázat, že právní úkon učinili v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující a osoba, které byl právní úkon určen (prodávající Josef Šíma), tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět, případně jej vyvolala úmyslně. S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, konstatoval, že osoba jednající v omylu a omylu se dovolávající není zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama si zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. O omluvitelný omyl nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Jestliže v posuzovaném případě nemohly pozemky, které byly předmětem převodu, v době uzavírání smluv sloužit k žalovanými zamýšlenému účelu, mohlo tomu bránit pouze rozhodnutí příslušných úřadů. Pak ale měli žalovaní možnost zajistit si odpovídající míru objektivních informací u těchto úřadů. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že žalovaní neodstoupili platně od kupních smluv ve smyslu §597 odst. 2 obč. zák. Poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 22 Cdo 2663/98, předeslal, že možnost realizovat na pozemku určitý typ stavby je jeho vlastností ve smyslu uvedeného ustanovení. Jestliže tedy prodávající ujistil kupujícího o tom, že územní plán umožňuje na pozemku určitý typ výstavby a toto ujištění se ukáže nepravdivým, má kupující možnost od smlouvy odstoupit. Protože však v posuzovaném případě bylo zjištěno, že podle kupních smluv byly převáděnými pozemky louky a kupní smlouvy neobsahovaly žádné výhrady co do charakteru převáděných pozemků (zejména z hlediska možnosti jejich stavebního, případně jiného využití), a z provedených důkazů nevyplynulo, že prodávající ujistil kupující o možnosti výstavby zahradních domků, pak žalovaní od kupních smluv neodstoupili platně, neboť v zákonné lhůtě šesti měsíců podle §599 odst. 1 obč. zák. vytkli jedinou vadu, a to nemožnost výstavby zahradních domků. K později uváděné vadě (nemožnost zřízení zahrádky) nebylo možno přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že „OS rozhodoval opakovaně vázán právním názorem KS, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil a dále proto, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť důkazy nebyly provedeny v plném navrhovaném rozsahu a provedené důkazy byly nesprávně interpretovány v rozporu se skutečností, a též dle §237 odst. 3 o. s. ř.“. Výslovně v něm namítli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.). Oběma soudům konkrétně vytkli, že při zjišťování skutkového stavu nesprávně zhodnotily jimi tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, kterými byla jejich tvrzení, jež jednotlivě zmínili, prokázána. Dovolacímu soudu předložili vlastní verzi skutku, jak měla být podle jejich názoru správně zjištěna. Na rozdíl od soudů obou stupňů pokládali za zjištěné, že právní předchůdce žalobkyň inzeroval předmětné pozemky prostřednictvím realitní kanceláře za účelem zřízení zahrádek, zahrádkářské kolonie. Žalobkyně J. Š. - manželka prodávajícího coby matrikářka Obecního úřadu K. musela vědět o stavební uzávěře i o tom, že kulturu pozemku (louky) nelze bez souhlasu CHKO měnit a využít pozemky na zahrádky. Vzhledem k postavení žalobkyně a k tomu, že se prodávající zaštítil rozhodnutím obecního úřadu R., nemohli mít pochyb, že něco zanedbali. Na základě těchto zjištění učinili žalovaní vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní závěry, k nimž se mělo v řízení dospět, a sice že byly v posuzovaném případě naplněny předpoklady neplatnosti kupních smluv ve smyslu §49a obč. zák. Další polemika se týkala závěru odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro odstoupení od smluv podle §597 odst. 2 obč. zák., který odvolací soud učinil na základě nesprávného zjištění, že žalovanými byla v šestiměsíční lhůtě vytknuta pouze vada nemožnosti výstavby zahradního domku a nikoli též nemožnosti vybudování zahrádky. Z uvedených důvodů navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami - účastníky řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně svým v pořadí třetím rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v předcházejících dvou (zrušených) rozsudcích, tj. žalobě vyhověl. Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem (tj. těch, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze - je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - namítat pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Znamená to tedy, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. (tedy i podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v §237 odst. 1 o. s. ř. byly jinak naplněny.
V dané věci žalovaní napadají dovoláním mimo jiné výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti všech žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním částku 7.852,- Kč s příslušenstvím coby nedoplatku kupní ceny sjednané v kupní smlouvě, jejímž předmětem byl pozemek p. č. 87/11. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku odvolacího soudu je třeba s přihlédnutím k tomu, že jde o samostatný nárok s odlišným skutkovým základem, posuzovat zvlášť bez ohledu na to, zda byl projednán ve společném řízení s dalšími samostatnými nároky týkajícími se žalovaných a zda o nich bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Jelikož samostatný nárok uplatněný proti žalovaným z výše uvedené kupní smlouvy nepřesahuje částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vzhledem k §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. proti uvedenému napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena.
I když žalovaní v dovolání argumentují (kromě jiného) také nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejich dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel, a vytýkají soudům nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu věci. Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalovaných neobsahuje. Podstatou jejich námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Tím ovšem žalovaní ve skutečnosti uplatnili toliko dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaní tvrdili, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Jestliže tedy žalovaní ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru, že se úspěšně nedovolali relativní neplatnosti uzavřených kupních smluv pro omyl ve smyslu §40a a §49a obč. zák. a že neodstoupili platně od uvedených smluv ve smyslu §597 odst. 2 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nadto se sluší podotknout, že závěr, zda byly splněny v projednávané věci předpoklady neplatnosti kupních smluv podle §49a obč. zák., je věcí konkrétního posouzení příslušných okolností daného případu a zodpovězení této otázky postrádá judikatorní přesah (není významné z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nýbrž je významné jen pro věc samu). Z tohoto důvodu se proto ani nemůže jednat o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek uplatněných žalovanými tedy nepřísluší Nejvyššímu soudu České republiky přezkoumávat, neboť nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Proto nezbylo, než dovolání pro nepřípustnost odmítnout (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemají, a žalobkyním v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly proti žalovaným právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu