ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.252.2004.1
sp. zn. 33 Odo 252/2004-85
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně S. V., proti žalovaným 1) Z. V., a 2) A. T. M., s. r. o., o vrácení vzájemného plnění z neplatné kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 139/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 24 Co 350/2003 - 65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 24 Co 350/2003 – 65, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. ledna 2003, č. j. 4 C 139/2001-50, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí a žalovanému Z. V. (dále jen „žalovaný“) bylo uloženo vydat žalované A. T. M., s. r. o. (dále jen „žalovaná“), „BIO-V komplet“ sestávající z polarizační lampy PL 3000, transformátoru, stojanu, informační brožurky, kufříku a vlněného kompletu oproti povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a žalovanému částku 11.890,- Kč z titulu vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy. Uváděla, že žalovaní dne 22. 5. 2001 uzavřeli kupní smlouvu, kterou je nutné považovat za neplatný právní úkon, neboť žalobkyně jako manželka žalovaného s jejím uzavřením nesouhlasila a záloha kupní ceny byla uhrazena ze společných úspor manželů.
V pořadí prvý rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. října 2001, č. j. 4 C 139/2001-17, jímž bylo žalobě vyhověno, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. května 2002, č. j. 24 Co 193/2002-34, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Okresní soud v Kutné Hoře poté rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č. j. 4 C 139/2001-50, uložil žalobkyni a žalovanému vydat specifikovaný předmět kupní smlouvy žalované oproti její povinnosti zaplatit jim 11.890,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 19. 7. 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že žalovaní dne 22. 5. 2001 uzavřeli kupní smlouvu, podle níž žalovaný (kupující) koupil od žalované (prodávající) „BIO –V komplet“ za kupní cenu 23.180,- Kč. Při uzavření kupní smlouvy zaplatil žalovaný bez souhlasu žalobkyně, která je jeho manželkou, první splátku kupní ceny ve výši 11.890,- Kč, splatnost zůstatku kupní ceny byla účastníky kupní smlouvy sjednána do 30 dnů od převzetí zboží. Na prvou splátku použil žalovaný finanční prostředky náležející do společného jmění manželů. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že nákup věci, jejíž hodnota přesahovala 20.000,- Kč, nelze - vzhledem k finančním poměrům žalobkyně a žalovaného - považovat za běžnou záležitost, kterou by mohl vyřizovat pouze jeden z manželů. Protože žalobkyně jako manželka neudělila žalovanému souhlas k uzavření kupní smlouvy, je tato smlouva neplatná a její účastníci jsou povinni vrátit si vzájemně přijatá plnění.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j. 24 Co 350/2003-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Poté, kdy zopakoval důkaz kupní smlouvou ze dne 22. 5. 2001, konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně doznal změn pouze pokud jde o zjištění výše kupní ceny (ta činila 23.780,-Kč a nikoli 23.180,- Kč) a ujednání smluvních stran ohledně předání předmětu koupě kupujícímu. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že „je sice nepochybné, že prvá splátka úhrady kupní ceny ve výši 11.890,- Kč byla žalovaným (manželem žalobkyně) žalované zaplacena ze společných finančních prostředků manželů, ovšem žalovaný uzavíral kupní smlouvu sám, proto jejím uzavřením (respektive přechodem vlastnictví) by teprve došlo k nabytí věci do společného jmění manželů“. Je-li z této smlouvy vůči žalované „oprávněn i zavázán výlučně jen sám žalovaný, nepřichází v úvahu možnost dovolání se relativní neplatnosti této kupní smlouvy ze strany žalobkyně ve smyslu §40a a §145 odst. 1 o.z. ve znění změn a doplňků k datu uzavření předmětné kupní smlouvy“. Žalobkyně tak není aktivně legitimována k vedení sporu o nároky podle §457 zmíněného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká v něm odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, resp. že nesprávně vyložil ustanovení §145 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy. Je přesvědčena, že aktivní legitimaci k podání předmětné žaloby má, neboť s majetkem patřícím do společného jmění manželů v posuzovaném případě nakládáno bylo, když žalovaný žalované uhradil část kupní ceny ve výši 11.890,- Kč ze společných finančních prostředků bez souhlasu žalobkyně. Ve smyslu ustanovení §145 občanského zákoníku ve znění platném k 22. 1. 2001 nejsou společnou věcí míněny jen movité či nemovité věci, nýbrž lze jimi rozumět také práva nebo jiné majetkové hodnoty, tedy i peníze. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnout dovolání žalobkyně pro nepřípustnost, popř. jako nedůvodné je zamítnout. Má za to, že po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/1998 Sb. nepatří do společného jmění manželů závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že se její manžel (žalovaný) zavázal zmíněnou kupní smlouvou nad míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nepatří tento závazek do společného jmění manželů, a žalobkyně nemůže být v řízení věcně aktivně legitimována.
Dovolání, které bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, shledal dovolací soud opodstatněným.
Podle ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existenci takových vad žalobkyně v dovolání nenamítá a z obsahu spisu nevyplývá, že by jimi řízení trpělo.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že jí nepříslušelo právo dovolat se neplatnosti kupní smlouvy uzavřené žalovanými dne 22. 5. 2001, neboť touto smlouvou by teprve došlo k nabytí věci do společného jmění manželů, a že tudíž nemůže být aktivně legitimována v předmětném sporu.
Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu než měl, nebo sice použil správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí sice výslovně deklaruje použití „občanského zákoníku ve znění jeho změn a doplňků ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy“ (tj. k 22. 5. 2001), nicméně cituje v něm a ve skutečnosti také aplikuje ustanovení §145 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998. V důsledku novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. doznalo do té doby platné ustanovení §145 občanského zákoníku změn, které nejsou z pohledu právního posouzení dané věci bez významu.
Podle §145 občanského zákoníku platného ke dni uzavření kupní smlouvy (dále jen „ObčZ“) majetek, který tvoří společné jmění manželů užívají a udržují oba manželé společně (odst. 1). Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (odst. 2). Závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (odst. 3). Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně (odst. 4).
Ačkoli podle §21 odst. 1 a 2 zákona o rodině manžel je - pokud zvláštní předpis nestanoví jinak - oprávněn zastupovat druhého manžela v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, a ačkoli jednání jednoho manžela při obstarávání běžných záležitostí rodiny zavazuje oba manžely společně a nerozdílně, neplatí toto ustanovení bezvýhradně ve věcech společného jmění manželů. Společné jmění manželů tvoří jak majetek definovaný v ustanovení §143 odst. 1 písm. a/ ObčZ, tak i některé závazky (§143 odst. 1 písm. b/ ObčZ). Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů sice může vykonávat každý z manželů, v ostatních záležitostech je však zapotřebí souhlasu obou manželů. Je proto namístě odlišit úkony patřící do obvyklé správy majetku od úkonů, které tuto obvyklou správu přesahují. Jde-li o úkony, přesahující obvyklou správu, má nedodržení souhlasu obou manželů za následek (relativní) neplatnost právního úkonu. Závazky náležející do společného jmění manželů jsou ty, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, jež náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Nesouhlasí-li jeden z manželů s právním úkonem, na jehož základě vznikl společný závazek (tedy závazek patřící do společného jmění manželů), má rovněž obranu v podobě námitky relativní neplatnosti takového úkonu.
Odvolací soud v posuzovaném případě pochybil, když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 177/97, v němž je vyložen pojem „společná věc manželů“ posoudil danou věc z pohledu ustanovení §145 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., zatímco podle §145 ObčZ zjištěný skutkový stav věci prokazatelně nezvažoval. Aplikoval tudíž jinou právní normu, než měl a dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž dovolatelkou uplatněn důvodně. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. května 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r
předsedkyně senátu