ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.371.2004.1
sp. zn. 33 Odo 371/2004-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. V. V., advokátem, o zaplacení částky 160.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 12/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2003, č. j. 18 Co 482/2003-74, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. března 2003, č. j. 18 C 12/2003-28, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % od 20. 11. 1998 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 250.227,40 Kč za dobu od 11. 4. 2001 do 27. 9. 2002, tj. částku 628.107,20 Kč, a smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 250.227,40 Kč od 28. 9. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. října 2003, č. j. 18 Co 482/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 160.000,- Kč, zrušil jej v části výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč, úrok z prodlení ve výši 10,5 % z částky 200.000,- Kč od 20. 11. 1998 do zaplacení, zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 250.227,40 Kč za dobu od 11. 4. 2001 do 27. 9. 2002, tj. částku 628.107,20 Kč, a smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 250.227,40 Kč od 28. 9. 2002 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, v tomto rozsahu pak věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že Ing. J. V. (věřitel) a žalovaný (dlužník) uzavřeli mezi sebou dne 4. 2. 1998 smlouvu o půjčce částky 200.000,- Kč s datem splatnosti do 4. 2. 2003. Pro případ nedodržení termínu splatnosti si zároveň sjednali smluvní úrok z prodlení ve výši 10,5 % ročně. Na majetek Ing. J. V. byl prohlášen konkurz. Žalovaný dopisem ze dne 8. 3. 1999 sdělil správci konkurzní podstaty JUDr. J. P., že není schopen půjčku ze dne 4. 2. 1998 vrátit. Správce konkurzní podstaty uzavřel se žalobcem dne 18. 1. 2000 smlouvu o postoupení pohledávek ve znění jejího dodatku ze dne 15. 3. 2000. Jednou z postoupených pohledávek podle čl. II bodu 24 uvedené smlouvy byla i pohledávka za žalovaným; žalovaný zde byl označen svým příjmením, adresou bydliště a rodným číslem, pohledávka byla specifikována tak, že jde o částku 200.000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 2. 1998, která byla k dodatku přiložena. Dopisem ze dne 18. 1. 2000 postupitel JUDr. P.. oznámil žalovanému postoupení jeho závazku žalobci. Žalovaný v dohodě o uznání a úhradě závazku uzavřené se žalobcem dne 11. 4. 2001 uznal, že žalobce má za ním pohledávku z neuhrazené půjčky poskytnuté žalovanému Ing. J. V. s tím, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce. Dlužnou pohledávku, jejíž jistina činila částku 200.000,- Kč a která dosáhla se sjednanými úroky ve výši 10,5 % ode dne splatnosti celkové výše 250.227,40 Kč, uznal a zavázal se ji splácet v měsíčních splátkách nejméně po 10.000,- Kč nejpozději do každého patnáctého dne v měsíci počínaje měsícem květnem 2001; současně účastníci sjednali smluvní pokutu. Žalovaný uhradil žalobci pouze částku 40.000,- Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek mezi JUDr. P. a žalobcem byla uzavřena platně v souladu s §524 zákona č. 40/1964 Sb., Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) a splňuje všechny náležitosti právního úkonu včetně požadavku určitosti, neboť žalovaný i postupovaná pohledávka jsou ve smlouvě i v jejím dodatku natolik konkretizovány, že neplatnost této smlouvy pro neurčitost nepřichází v úvahu (§34 a násl. obč. zák.). Dohodu o uznání dluhu posoudil jako platné uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., jež obsahuje obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.) a zároveň uznání dluhu co do důvodu i výše včetně vyjádření příslibu dluh zaplatit. Kromě úroků z prodlení posoudil jako oprávněný i požadavek na zaplacení smluvní pokuty, který neshledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Námitce žalovaného, že smlouva o půjčce ze dne 4. 2. 1998 byla simulovaným právním úkonem, kterým měla být pouze zakotvena již promlčená půjčka z roku 1994, nepřisvědčil pro její účelovost.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neuznal pro zjevnou účelovost obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 4. 2. 1998 ke dni 11. 4. 2001, kdy došlo k uznání dluhu, neexistoval, neboť uvedená smlouva o půjčce byla simulovaným právním úkonem. Přihlédl přitom zejména k obsahu dopisu ze dne 8. 3. 1999, adresovanému správci konkurzní podstaty JUDr. P., v němž žalovaný existenci dluhu nepopíral, ale toliko sděloval, že není schopen dluh splácet. Tomu pak odpovídá i skutečnost, že žalovaný následně na dluh uhradil částku 40.000,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena platně a v souladu s §524 obč. zák., takže z ní vyplývá aktivní věcná legitimace žalobce ve věci. Pro nepřezkoumatelnost zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku, jíž bylo vyhověno žalobě ohledně částky převyšující 160.000,- Kč z titulu půjčky, ohledně úroků z prodlení a smluvní pokuty, jakož i ve výroku o nákladech řízení; věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a v němž výslovně uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Namítl, že odvolací soud stejně jako před ním i soud prvního stupně nevzal v úvahu, že půjčka uzavřená mezi ním a původním věřitelem je neplatným právním úkonem, neboť v roce 1998 k této půjčce vůbec nedošlo. Ač toto tvrzení mohlo být prokázáno svědky Ing. V. a V. Š., nebyli tito soudem vyslechnuti. Částku 200.000,- Kč od Ing. V. převzal na základě půjčky z roku 1994 a písemná smlouva o půjčce z roku 1998 měla být pouze potvrzujícím dokladem o půjčce z roku 1994, která již byla v tu dobu promlčena. Jednalo se tudíž o úkon, který nebyl zamýšlen vážně a byl učiněn v rozporu s §37 obč. zák. Uznání dluhu nemohlo proto vzniknout platně, neboť uznat lze jen existující dluh. Navíc úkon uznání dluhu byl učiněn pod značným psychickým nátlakem, takže je neplatným i z tohoto důvodu (§37 obč. zák.). I nadále je přesvědčen, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, neboť smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi žalobcem a správcem konkurzní podstaty úpadce je pro neurčitost v označení žalovaného neplatná. Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem. Jelikož žalovaný v dovolání uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody, navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle článku II, bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. 10. 2003, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučné důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze - je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - namítat pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Znamená to tedy, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze v tomto případě úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
S přihlédnutím k výše uvedenému, je třeba v prvé řadě konstatovat, že námitka žalovaného, že soud neprovedl důkazy (nevyslechl svědky Ing. J, V, a V. Š,), jež byly způsobilé prokázat jeho tvrzení, že uznal dluh, který neexistoval, je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; ten ovšem není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
I když žalovaný v dovolání dále argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně při rozhodování ve věci samé vycházel. Namítá-li, že částku 200.000,- Kč od Ing. V, převzal na základě půjčky z roku 1994 a nikoli na základě půjčky uzavřené v roce 1998, která byla ve skutečnosti pouze potvrzením o půjčce z roku 1994, že k uznání dluhu jej žalobce donutil psychickým nátlakem a že žalovaný nebyl ve smlouvě o postoupení pohledávek označen, netvrdí tím, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu. Podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Tím ovšem ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdil žalovaný, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Jestliže tedy žalovaný ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost právního závěru, že došlo k platnému uznání existujícího dluhu z půjčky uzavřené v roce 1998 (§37, §657 a §558 obč. zák.) a že žalobce je aktivně legitimován v posuzované věci, neboť smlouva o postoupení pohledávky (§524 obč. zák.) byla uzavřena platně (tj. není pro neurčitost neplatná ve smyslu §37 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek uplatněných žalovaným tedy nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat. Nezbylo proto, než dovolání pro nepřípustnost odmítnout (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho rozhodnutím řízení nekončí (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu