ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.381.2004.1
sp. zn. 33 Odo 381/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. Z. T., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému F. J., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 162.190,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 14/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2003, č. j. 39 Co 309/2003-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.285,- Kč k rukám advokáta … do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. února 2003, č. j. 34 C 14/2002-41, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 162.190,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 200.000,- Kč za dobu od 1. 6. do 31. 12. 2000 a z částky 122.190,- Kč za dobu od 1. 1. 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 5. 4. 2000 uzavřeli účastníci dohodu, na jejímž základě žalobce půjčil žalovanému částku 200.000,- Kč. Tato částka byla žalovanému též odevzdána, a to tím způsobem, že ji žalobce v přítomnosti žalovaného a s jeho souhlasem předal J. S. jako podíl žalovaného na podnikání v klubu M. Žalovaný ji tedy bral jako svoji a volně s ní naložil přesto, že ji fyzicky neměl v ruce. Splatnost půjčky byla původně sjednána do 31. 5. 2000 a v případě nedodržení tohoto termínu bylo dohodnuto „vyplacení náhrady“ ve výši 10% z celkové půjčené částky za každý započatý měsíc po uplynutí splatnosti až do „úplného vyrovnání půjčky“. Termín 31. 5. 2000 nebyl dodržen a účastníci se proto dohodli na splátkovém kalendáři s doplacením půjčky do 31. 12. 2000. Žalovaný dosud zaplatil žalobci částku 77.810,- Kč. Tvrzení žalovaného, že dohoda účastníků byla ve skutečnosti dohodou o společném podnikání, nepovažoval soud prvního stupně za prokázané. Vztah účastníků proto posoudil jako vztah ze smlouvy o půjčce podle §657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), která je platným právním úkonem, jelikož není v rozporu s dobrými mravy (§39 ObčZ) a nebylo prokázáno, že by ji žalovaný – jak namítal – neuzavřel svobodně a vážně. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci částku 122.190,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu půjčky a – podle §544 ObčZ – požadovanou částku 40.000,- Kč z titulu sjednané smluvní pokuty.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 39 Co 309/2003-59, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s výjimkou části týkající se žaloby na zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč od 1. 6. do 31. 12. 2000, v níž byl tento výrok změněn tak, že se žaloba zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se zcela se skutkovými závěry soudu prvního stupně a v této souvislosti konstatoval, že zatímco žalobce předložil v řízení dostatek důkazů prokazujících jeho žalobní tvrzení, zůstala obrana žalovaného pouze v rovině tvrzení. Proto soud prvního stupně správně posoudil právní vztah mezi účastníky jako občanskoprávní závazek podle §657 ObčZ. Za této situace není důvodná námitka žalovaného, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud proto, že vztah mezi účastníky je vztahem obchodněprávním, a že měl tedy v prvním stupni rozhodovat Městský soud v Praze. Důvodem částečné změny rozsudku soudu prvního stupně bylo to, že tento soud chybně stanovil začátek doby prodlení žalovaného.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že podle jeho přesvědčení je jím napadáno rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. V dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Znovu uplatnil tvrzení, že podle §9 odst. 3 písm. r) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) měl v prvním stupni rozhodovat Městský soud v Praze, jelikož šlo o spor z obchodně závazkového vztahu a požadované peněžité plnění převyšovalo 100.000,- Kč. Podle jeho názoru i když žaloba byla koncipována jako žaloba z občanskoprávního závazku, z dokazování vyplynulo, že veškeré úkony účastníků se týkaly společného podnikání v klubu M. Sám žalobce totiž prohlásil, že v tomto klubu podnikal jako tichý společník, a vzhledem k tomu, že smlouva o tichém společenství má vždy povahu závazku podle obchodního zákoníku, odvolací soud pochybil, když dovodil, že byla dána věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce poukázal na to, že sami účastníci v rámci smluvní volnosti zvolili pro svoji smlouvu režim občanského zákoníku, zpochybnil tvrzení žalovaného o tichém společenství jako účelové a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jak bylo shora uvedeno, žalovaný napadl svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně měnícího výroku. Už v rozsudku ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154, však vyslovil dovolací soud názor, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Pokud tedy měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu újma na právech dovolatele nenastala, jde o dovolání podané někým, kdo k němu není oprávněn. V této věci byl napadeným rozsudkem změněn rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žaloba byla ohledně žalobci původně přisouzeného 10% úroku z prodlení z částky 200.000,- Kč za dobu od 1. 6. do 31. 12. 2000 zamítnuta. Tím ovšem v poměrech žalovaného nenastala žádná újma, kterou by bylo možno zrušením uvedeného výroku odstranit, naopak rozsudek soudu prvního stupně byl změněn v jeho prospěch. Žalovaný proto není subjektivně oprávněn dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podat a v této části muselo být jeho dovolání podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. b) OSŘ odmítnuto.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nemůže být dovolání žalovaného proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Proto lze přípustnost dovolání v tomto směru zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Ze znění těchto ustanovení je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být založena pouze pro řešení právních otázek, tedy že musí být dán dovolací důvod opírající se o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naopak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ (jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ (kterým je možno zpochybnit skutková zjištění námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) samy o sobě nemohou přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit, i kdyby byly naplněny. To současně znamená, že při posuzování přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je dovolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil odvolací soud, a je povinen z něj vycházet. Tato vázanost plyne z §241a odst. 3 OSŘ, který výslovně omezuje uplatnění tam uvedeného dovolacího důvodu na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. V tomto případě sice žalovaný formálně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, avšak z hlediska skutkového stavu, ze kterého vycházel odvolací soud (tedy že se žalovanému nepodařilo prokázat souvislost mezi poskytnutím částky 200.000,- Kč a společným podnikáním účastníků), správnost právního posouzení věci (včetně posouzení otázky věcné příslušnosti) vlastně nezpochybňuje. Podstatou jeho výhrad je námitka, že přestože bylo prokázáno, že veškeré úkony účastníků souvisely s jejich společným podnikáním, při němž vystupoval žalobce jako jeho tichý společník, nevzal odvolací soud tuto skutečnost v úvahu a nesprávně dovodil, že věc náležela do věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10, neboli – jinými slovy řečeno – tvrzení, že kdyby odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jaký pokládá za prokázaný žalovaný, musel by dospět k jiným právním závěrům. Podle obsahu dovolání se tedy jedná o uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 3 OSŘ (poukaz na nesprávná skutková zjištění) a podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ (námitka, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud), které, jak bylo vysvětleno, samy přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemohou. Dovolání proti potvrzujícímu výroku tudíž směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Jelikož pak dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nezbylo dovolacímu soudu než i ve zbývající části dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ má žalobce vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta za písemné vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5., §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.210,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. března 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu