ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.384.2004.1
sp. zn. 33 Odo 384/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce G. R., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1) R. Z., a 2) H. Z., zastoupeným, advokátkou, o zaplacení částky 372.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 11 C 307/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 30 Co 466/2003-117, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 30 Co 466/2003-117, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. prosince 2002, č. j. 11 C 307/2002-69, ve výroku I. o platební povinnosti žalovaných a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2002, č. j. 11 C 307/2002-69, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 372.500,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 15. 3. 2002 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok označený I.), zastavil řízení „v části o zaplacení 47.500,- Kč“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech vynaložených státem (výroky III. a IV.). Rozsudkem ze dne 26. srpna 2003, č. j. 11 C 307/2002-96, pak doplnil shora uvedený rozsudek ve výroku II. tak, že „výrok celý správně zní: Řízení se v části o zaplacení 47.500,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 15. 3. 2002 do zaplacení zastavuje.“, a rozhodl o nákladech „této části řízení“. Vyšel ze zjištění, že 18. 6. 1996 předal žalobce žalovanému částku 420.000,- Kč, kterou žalovaní použili na zaplacení kupní ceny za dům č. p. 219 v L., jehož vlastníky se stali na základě kupní smlouvy z 19. 6. 1996. Žalovaní popřeli, že uvedenou částku od žalobce obdrželi, ale soud prvního stupně toto skutkové zjištění považoval za prokázané především přímým důkazem – výpovědí svědkyně E. J., družky žalobce, kterou nepřímo potvrdily i výpovědi svědků Ing. K. a S. a další listinné důkazy. Žalobce a svědkyně J. pak užívali při návštěvách České republiky byt v domě žalovaných až do podzimu 2001, kdy jim žalovaní začali v užívání bránit. Podle názoru soudu prvního stupně se však žalobci nepodařilo prokázat tvrzení, že částka 420.000,- Kč představovala jeho půjčku žalovaným s tím, že půjčka bude bezúročná, žalobce a jeho družka za to budou moci užívat po neurčitou dobu bytovou jednotku v domě č. p. 219 a dluh se stane splatným až poté, kdy žalobce a svědkyně J. této možnosti pozbudou. V tomto smyslu vypovídala jednoznačně pouze svědkyně J., zatímco z výpovědí ostatních svědků, jejichž výslech žalobce navrhl, tento závěr učinit nelze. Jelikož tato svědkyně měla byt v domě žalovaných užívat spolu s žalobcem a je tak na výsledku sporu zainteresována, její samotná výpověď k prokázání žalobního tvrzení nestačí. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že ujednání účastníků v souvislosti s poskytnutím částky 420.000,- Kč bylo natolik neurčité a nesrozumitelné, že je neplatné ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Žaloba je důvodná nikoli z titulu vrácení dluhu ze smlouvy o půjčce, ale z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobce plnil žalovaným bez právního důvodu. Výše bezdůvodného obohacení je dána poskytnutou částkou 420.000,- Kč sníženou o 47.500,- Kč, tedy o částku odpovídající nájemnému za dobu, po kterou žalobce a jeho družka byt v domě užívali. Ohledně této částky vzal ostatně žalobce žalobu částečně zpět. Soud prvního stupně závěrem konstatoval, že pokud žalovaní v řízení naznačovali, že by nárok žalobce mohl být promlčen, nešlo o jednoznačný projev vůle uplatnit námitku promlčení u soudu a k této námitce nebylo možno přihlédnout.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 30 Co 466/2003-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 372.500,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 15. 3. 2002 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení věci považoval za správná, ale zabýval se – vzhledem k výslovné námitce vznesené v odvolání žalovaných – otázkou, zda uplatněný nárok je či není promlčen. V tomto směru především dovodil, že námitka promlčení má povahu právní, a proto ji lze i v systému neúplné apelace s úspěchem vznést až v odvolacím řízení, tím spíše, že skutková tvrzení, o něž žalovaní tuto námitku opírají, byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně. Promlčení pak posoudil podle §107 ObčZ. Vzhledem k závěru o neplatnosti právních úkonů účastníků směřujících k uzavření dohody o předání a přijetí částky 420.000,- Kč (se kterým, jak bylo uvedeno, se odvolací soud ztotožnil) se na straně žalovaných jedná o bezdůvodné obohacení získané nikoli plněním z právního důvodu, který odpadl, ale plněním bez právního důvodu, a proto začala tříletá objektivní promlčecí doba běžet již okamžikem plnění, t. j. 18. 6. 1996. Žaloba byla podána 12. 2. 2002, a tak nelze žalobci uplatněný nárok z důvodu promlčení přiznat. Argument, že uplatnění námitky promlčení odporuje v tomto případě dobrým mravům, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že pro postup podle §3 odst. 1 ObčZ nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Zdůraznil, že soudy obou stupňů považovaly jeho ujednání se žalovanými za neurčité v rozporu s obsahem provedených důkazů, když bylo prokázáno, že žalovaným předal částku 420.000,- Kč a následně bez jakýchkoli dalších plateb do roku 2001 užíval byt v jejich domě, a není tedy pochyb o vzájemnosti vztahu mezi nimi. Podle jeho názoru se jednalo o dohodu podle §51 ObčZ, uzavřenou přinejmenším konkludentně, a až okamžikem, kdy ji žalovaní přestali dodržovat a vykázali ho ze své nemovitosti, jim vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalobce zpochybnil i správnost názoru, že námitku promlčení lze uplatnit až v odvolacím řízení, a nadále tvrdil, že takovýto postup je při dodržení §119a OSŘ tzv. nepřípustnou novotou. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem, že uplatnění této námitky ze strany žalovaných neodporuje dobrým mravům, a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tudíž zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobce vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 3 OSŘ lze dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci spočívající ve vadnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajícího skutkového závěru, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Je bez významu, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, případně v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 161/98). V daném případě odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho skutkový závěr, že zatímco bylo prokázáno, že žalobce 18. 6. 1996 předal žalovanému 420.000,- Kč, neprokázal žalobce své tvrzení, že se tak stalo na základě smlouvy, jejíž obsah podrobně vylíčil v odst. II. žaloby. K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně tak, že v otázce předání peněz vyšel z výpovědi svědkyně J., která podpořila žalobní tvrzení, s přihlédnutím k tomu, že obsah její výpovědi nepřímo potvrzují i další důkazy. Naproti tomu v otázce obsahu tvrzené dohody nepovažoval výpověď této svědkyně shodující se s údaji v žalobě za věrohodnou proto, že má na výsledku sporu shodný zájem jako žalobce a že z dalších důkazů tvrzené ujednání účastníků dovodit nelze. Takovéto hodnocení svědecké výpovědi E. J. nepovažuje dovolací soud za logické. Tato svědkyně jako družka žalobce by mohla mít nepochybně zájem nejen na tom, aby bylo prokázáno, že žalobce uzavřel se žalovanými dohodu tak, jak je uvedeno v žalobě, ale i na tom, aby byl podán důkaz o předání částky 420.000,- Kč, které žalovaní od počátku popírali. Přesto v jedné z těchto sporných skutkových otázek soud prvního stupně (a shodně s ním soud odvolací) svědkyni J. uvěřil a ve druhé nikoli. Přitom všechny další svědecké výpovědi mají charakter pouze podpůrných důkazů, neboť slyšení svědci jednání účastníků nebyli přítomni a nemají o obsahu jejich dohody žádné přímé poznatky, takže je vcelku přirozené, že z jejich výpovědí žádné podstatné skutečnosti o této dohodě neplynou. Hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně podle toho, že jedna její část je podporována nepřímými důkazy a druhá ne, je jen mechanické a zcela pomíjí, že přijatý závěr o tom, že žalobce žalovanému spornou částku předal, vlastně znamená, že procesní obraně žalovaných soud neuvěřil. Soud prvního stupně se vůbec nevypořádal s tím, že tvrzení žalovaných, s nimiž vystoupili na svoji obranu, nebyla podložena žádnými relevantními důkazy, zatímco tvrzení žalobce o obsahu dohody účastníků podporuje svědecká výpověď, která byla v další z podstatných skutkových otázek shledána věrohodnou. Kromě toho soudy obou stupňů při úvahách o tom, zda žalobce unesl své důkazní břemeno, vůbec nezkoumaly, proč žalovaní v období let 1996 až 2001 souhlasili s tím, aby žalobce a E. J. užívali bez jakékoli úhrady byt v jejich domě. Přitom tato – v řízení nezpochybněná – skutečnost by rovněž mohla nasvědčovat tomu, že se účastníci shodli na bezúročné půjčce a protihodnotou bylo právě žalobcem tvrzené oprávnění bezplatně užívat byt.
Lze tedy konstatovat, že za současné důkazní situace (t. j. pokud se nepodaří logicky vysvětlit, proč svědkyně J. v otázce předání peněz mluvila pravdu, ale v otázce obsahu dohody ne, a pokud žalovaní nepředloží přesvědčivý důkaz zpochybňující její výpověď) odporuje přijetí závěru, že se žalobci nepodařilo tvrzený obsah dohody prokázat, zásadám hodnocení důkazů uvedeným v §132 OSŘ. V hodnocení toho, co vyšlo v řízení najevo, je z hlediska věrohodnosti logický rozpor a kromě toho soudy pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Tato pochybení při zjišťování skutkového stavu věci se týkají skutečností, které byly podstatné pro rozhodnutí ve věci, neboť jen na základě závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzený obsah dohody, považovaly soudy obou stupňů dohodu účastníků za neplatnou pro neurčitost a nesrozumitelnost a na vztah mezi účastníky nahlížely jako na věc bezdůvodné obohacení, což mělo přirozeně vliv na právní posouzení problematiky promlčení uplatněného nároku. Skutkový stav, který byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, čímž je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušit. Důvody, pro které je třeba tento rozsudek zrušit, však platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a proto byl podle §243b odst. 3 věty druhé OSŘ zrušen i tento rozsudek v rozsahu, v jakém byl předmětem odvolacího přezkumu, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S ohledem na to, že dosud není postaveno najisto, z jakého skutkového stavu bude třeba při právním posouzení věci vycházet, je předčasné vyjadřovat se k námitce, že na dohodu účastníků mělo být nahlíženo podle §51 ObčZ, i ke správnosti právního posouzení promlčení nároku žalobce. Bez ohledu na to, k jakým skutkovým závěrům soudy v dalším průběhu řízení dospějí, však lze již nyní poznamenat, že odvolací soud nepochybil, když vycházel z toho, že i podle současného znění občanského soudního řádu lze námitku promlčení uplatnit (není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů) až v průběhu odvolacího řízení, neboť tento názor je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2003 pod č. 213). Rovněž závěr, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných není v rozporu s dobrými mravy, neodporuje ustálené soudní praxi, neboť uplatnění této námitky může být v rozporu s §3 odst. 1 ObčZ jen zcela výjimečně a žádné výjimečné okolnosti nebyly zatím v tomto případě shledány (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 15, pod č. C 1058).
Podle §226 odst. 1 ve spojení s §243d odst. 1 věty prvé OSŘ budou v dalším průběhu řízení soudy obou stupňů vázány právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu