ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.394.2003.1
sp. zn. 33 Odo 394/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně nezletilé T. J., zastoupené matkou Ing. I. J., právně zastoupené, advokátem, proti žalované C. S. L. & P. P. A. S., o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 46/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2002, č. j. 20 Co 646/2002-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2002, č. j. 23 C 46/2000-50, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení ročně od 6. 4. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 21. 1. 1996 byla mezi žalovanou a otcem žalobkyně V. J. uzavřena smlouva o úrazovém pojištění, která zněla na pojistnou částku 1,000.000,- Kč, a jako oprávněná osoba z této smlouvy byla určena žalobkyně. Součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky žalované pro úrazové pojištění. Podle článku 7 odst. 4 těchto podmínek je pojišťovna oprávněna snížit plnění až o jednu polovinu při úrazu pojištěného v souvislosti s jednáním, jímž jinému způsobil těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Otec žalobkyně (dále jen „pojištěný“) zemřel dne 5. dubna 1996 při dopravní nehodě, k níž došlo tak, že jím řízený nákladní automobil vjel do protisměru, kde se střetl s protijedoucím nákladním vozidlem, řízeným J. M. Ten byl při nehodě rovněž usmrcen. Podle šetření Policie ČR sice jednání pojištěného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, ale s ohledem na jeho úmrtí byla věc odložena. Soud prvního stupně dovodil, že článek 7 odst. 4 všeobecných pojistných podmínek neváže právo pojišťovny snížit rozsah pojistného plnění na zaviněné jednání pojištěného; předpokladem pro tento postup je pouze naplnění objektivní skutečnosti, že jde o úraz pojištěného v souvislosti s jednáním, jímž jinému způsobil těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jednáním pojištěného v tomto smyslu je to, že se svým vozidlem vjel do protisměru, a není podstatné, zda příčinou byla případně okolnost, že při řízení usnul, nebo technická závada na vozidle. Posouzení příčin by bylo významné jen z hlediska zavinění dopravní nehody, nikoli pro posouzení, zda je žalovaná oprávněna postupovat podle článku 7 odst. 4 pojistných podmínek. Proto žalovaná důvodně odepřela žalobkyni polovinu pojistného plnění.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č. j. 20 Co 646/2002-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a také jeho právní posouzení věci považoval za správné.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, co je jednáním pojištěného ve smyslu článku 7 odst. 4 všeobecných pojistných podmínek, v rozporu s hmotným právem. Namítla především, že to, že vozidlo řízené pojištěným vjelo do protisměru, mohlo, ale nemuselo být jednáním ve smyslu uvedeného článku. Jednání člověka je totiž třeba chápat jako prostředek ke způsobení změny, přičemž způsobení změny je jeho cílem, a tak v něm musí být vždy obsažena určitá subjektivní složka. Proto nemůže být jednáním každý pohyb člověka jako subjektu práva, ale jen takový, který je kontrolován jeho vědomím a řízen jeho vůlí. S názorem, že jednáním pojištěného lze rozumět už to, že jím řízený automobil vjel do protisměru a tam se střetl s protijdoucím vozidlem, nelze souhlasit. Není dokonce vyloučena ani možnost, že pojištěný byl mrtev dříve, než jeho vozidlo vybočilo ze svého jízdního pruhu; v takovém případě by rozhodně nemohlo být vjetí do protisměru považováno za jeho jednání. Proto podle názoru žalobkyně dovoláním napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Dovolatelka dále namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Ta podle jejího názoru spočívá v tom, že soudy obou stupňů nekriticky převzaly výsledky vyšetřování okolností dopravní nehody policejními orgány, ačkoli toto vyšetřování neproběhlo důsledně; ve skutečnosti nebylo vůbec zjišťováno, co bylo příčinou nehody, a závěr, že pojištěný při řízení usnul, nebyl ničím prokázán.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť podle jejího přesvědčení nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Současně poukázala na to, že žalobkyně přichází se stále novými spekulacemi o příčinách dopravní nehody, aniž by je důkazně podložila, a navíc si neuvědomuje, že pokud by bylo pravdivé její tvrzení, že pojištěný zemřel ještě před střetem vozidel, nenastala by smrt následkem úrazu a žalobkyně by neměla nárok ani na již vyplacenou polovinu pojistného plnění.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nemůže být dovolání žalobkyně přípustné podle písm. b) uvedeného ustanovení. Zbývá proto přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolacímu soudu není známo, že by ve své rozhodovací činnosti řešil otázku výkladu pojmu „souvislost s jednáním pojištěného“ v tom smyslu, jak je použit v článku 7 odst. 4 všeobecných pojistných podmínek žalované, a jelikož je tento výklad použitelný pro případné další spory z pojistných vztahů (a je tedy možno jej v tomto směru zobecnit), lze napadenému rozsudku odvolacího soudu, který je na ní založen, přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobkyně je tak pro řešení této právní otázky přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud České republiky tedy poté, co konstatoval, že jsou splněny podmínky dovolacího řízení uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze namítat, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobkyně v souvislosti se zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem nenamítá aplikaci nesprávného právního předpisu, ale nesprávný výklad shora uvedeného článku všeobecných pojistných podmínek a také to, že z přijatých skutkových zjištění – jejichž neúplnost současně vytýká uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ – tento soud vyvodil nesprávné právní závěry. S touto námitkou ale nelze souhlasit. Podle článku 7 odst. 4 všeobecných pojistných podmínek žalované pro úrazové pojištění, které, jak bylo zjištěno, byly součástí pojistné smlouvy otce žalobkyně, je pojišťovna oprávněna snížit plnění až o jednu polovinu při úrazu pojištěného v souvislosti s jednáním, jímž jinému způsobil těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Toto ustanovení není možno vykládat tak, že jde o příčinnou souvislost v tom smyslu, jak je chápána jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Souvislost s jednáním pojištěného je dána i tehdy, je-li bezprostřední příčinou těžké újmy nebo smrti jiného okolnost, jež nastala nezávisle na vůli pojištěného, ale má v jeho jednání svůj původ, pokud nebyla způsobena jednáním jiné osoby. Bylo-li v tomto případě příčinou střetu vozidel to, že vozidlo pojištěného vjelo do protisměru, má tento střet původ v jeho jednání spočívajícím v řízení vozidla, ať už bezprostřední příčinou změny směru byly nepozornost, mikrospánek, technická závada či dokonce úmrtí pojištěného ještě před střetem. Pouze v případě, že by byl podán důkaz o tom, že změna směru vozidla řízeného pojištěným byla způsobena jednáním jiné osoby (nárazem jiného vozidla, zásahem spolujezdce do řízení apod.), by bylo možno uzavřít, že souvislost s jednáním pojištěného tak, jak ji má na mysli článek 7 odst. 4 pojistných podmínek, není dána. Jestliže nic takového nebylo ani tvrzeno, je závěr soudů obou stupňů, že samo vjetí vozidla pojištěného do protisměru jako příčina střetu vozidel zakládá právo žalované na snížení pojistného plnění, správným výkladem uvedeného ustanovení a správným právním závěrem, který byl vyvozen ze zjištěného skutkového stavu. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy není naplněn.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka takovouto vadu spatřuje v tom, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, která při vyšetřování okolností dopravní nehody učinila Policie ČR, ač tato zjištění jsou neúplná a nedostatečná. I když obecně lze konstatovat, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, je vadou řízení, není neúplnost či nesprávnost skutkového zjištění dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ za situace, že odvolací soud přijal určité skutkové závěry a na nich založil své rozhodnutí. V takovém případě se nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat pouze uplatněním dovolacího důvodu mířícího na pochybení ve zjištění skutkového stavu, který je uveden v §241a odst. 3 OSŘ. Tento dovolací důvod, jak plyne z výslovného znění zmíněného ustanovení, však lze úspěšně použít toliko v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení. V dané věci převzal odvolací soud skutkový závěr soudu prvního stupně, že příčinou dopravní nehody bylo vjetí vozidla řízeného pojištěným do protisměru, který považoval za postačující pro právní posouzení věci, a na něm založil své potvrzující rozhodnutí. Jde tedy o situaci, kdy ani případná nesprávná nebo neúplná skutková zjištění nelze považovat za vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ není vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání žalobkyně je dána §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, možné, a tak nezbývá než konstatovat, že k vytýkanému pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze jako k dovolacímu důvodu přihlížet. Je ostatně třeba připomenout, že s ohledem na shora vyslovený právní názor k výkladu článku 7 odst. 4 všeobecných pojistných podmínek nelze tuto výtku dovolatelky považovat za opodstatněnou ani z věcných důvodů.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ, případně – s výjimkou shora uvedené, která nebyla shledána důvodnou – jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé OSŘ musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny, nebyly v dovolání vytýkány a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný, a podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu