ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.403.2004.1
sp. zn. 33 Odo 403/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 80/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 Co 123/2002-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j. 49 C 80/2000-93, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 210.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 22. 10. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 31. ledna 1996 dodatkem ke smlouvě o budoucím převodu bytové jednotky, uzavřené téhož dne mezi městem K. a sdružením investorů, převedl jeden z investorů PhDr. J. E. na žalobce svá práva a povinnosti z této smlouvy. O možnosti tohoto převodu se žalobce dověděl od žalovaného. Ten ho odkázal na M. Š., který zastupoval sdružení investorů a s nímž žalobce nadále jednal. Jemu také žalobce po předložení plné moci od PhDr. E. předal v souvislosti s převodem práv a povinností ze smlouvy dne 21. března 1996 částku 330.000,- Kč. Z této částky dal M. Š. PhDr. E. 97.000,- Kč, zatímco 210.000,- Kč od něho převzal žalovaný. Ten si žalobci nikdy o žádné peníze neřekl. Žalobce v době, kdy předával 330.000,- Kč M. Š., proti výši této částky nic nenamítal, nyní ovšem tvrdí, že mu nebylo známo, že z částky 330.000,- Kč má dostat 210.000,- Kč žalovaný jako odměnu za to, že převod práv a povinností z PhDr. E. na žalobce zprostředkoval, a že pokud by o tom věděl, s vyplacením tak vysoké částky by nesouhlasil. Soud prvního stupně se však neztotožnil s názorem žalobce, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil, a dovodil, že má-li žalobce za to, že na zaplacení částky 210.000,- Kč neměl žalovaný nárok, měl se obrátit na M. Š., s nímž byl od počátku v kontaktu, a požadovat uvedenou částku od něho.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 19 Co 123/2002-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové závěry soudu prvního stupně považoval za dostatečné a pochybení neshledal ani v právním posouzení věci. V souvislosti s ním uvedl, že bylo prokázáno, že celou částku 330.000,- Kč od žalobce obdržel M. Š., a to na základě zmocnění od PhDr. E., a že žalovaný od žalobce žádné peníze nezískal. To, jak měly být peníze rozděleny, bylo otázkou dohody mezi PhDr. E. a M. Š. V žádném případě tedy nešlo o plnění žalovanému bez právního důvodu ze strany žalobce. Názor žalobce, že od počátku chyběl právní důvod k jeho plnění, není správný, jelikož tímto právním důvodem byla dohoda o předání částky 330.000,- Kč uzavřená mezi ním a M. Š., kterého k jednání pověřil PhDr. E. To, jak s převzatou částkou M. Š. naložil, nepřísluší žalobci přezkoumávat, případné výhrady k výši částky, jíž se mu dostalo, by mohl vznášet pouze PhDr. E. Závěr, že žalovanému na úkor žalobce nevzniklo bezdůvodné obohacení, je tedy správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozsudku a v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznil, že ačkoli mezi ním a žalovaným nebyla uzavřena žádná dohoda o zaplacení odměny za zprostředkování převodu práv a povinností ze smlouvy o budoucím převodu bytové jednotky, vyplatil M. Š. žalovanému bez vědomí žalobce částku 210.000,- Kč. Tím se žalovaný na jeho úkor obohatil a jelikož pro toto obohacení nebyl žádný právem uznaný důvod, jedná se o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Je bez významu, že toto obohacení zavinil svým nesprávným jednáním M. Š., neboť povinnost vydat bezdůvodné obohacení stíhá v každém případě žalovaného, který majetkový prospěch získal. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 1999, sp. zn. 33 Cdo 973/98 (správně 32 Cdo), který podle jeho názoru řeší právě takovouto situaci, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním žalobce je ovšem napaden v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže být jeho přípustnost založena. Zbývá přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud v rámci úvah, zda, případně komu a na čí úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, vycházel ze zcela konkrétních okolností daného případu, nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném rozsudku obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolatel namítá, že právní otázku, zda, případně komu v této věci vzniklo bezdůvodné obohacení, vyřešil odvolací soud nesprávně, tedy v rozporu s §451, příp. §456 ObčZ. Tato námitka však není opodstatněná.
Podle §451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením (mimo jiné) majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Podle §456 věty prvé ObčZ se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dána pouze pro řešení právních otázek. To současně znamená, že v takovém případě dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, na kterých postavil odvolací soud právní posouzení věci (srov. též výslovné znění §241a odst. 3 OSŘ), a přípustnost dovolání musí zvažovat s přihlédnutím ke skutkovému stavu, z nějž vycházel odvolací soud. Jinými slovy řečeno skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vázán. Proto i v této věci dovolací soud při posuzování souladu řešení právní otázky, zda se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, musí vycházet z toho, že PhDr. E. zmocnil M. Š. k jednání ohledně převodu práv a povinností týkajících se budoucí bytové jednotky a na základě tohoto zmocnění uzavřeli žalobce a M. Š. dohodu, že na náklady spojené s postoupením práv a povinností a na odstupné předá žalobce M. Š. 330.000,- Kč. Žalobce měl zato, že odstupné je určeno pro PhDr. E., ovšem tomu M. Š. předal jen 97.000,- Kč a zbývající částku 210.000,- Kč (po odpočtu 23.000,- Kč představujících zálohu městu K. a náklady na projekt) odevzdal žalovanému. Z takto zjištěného skutkového stavu (který ostatně žalobce ani nezpochybňuje) plyne, že žalobce neplnil žalovanému, ale M. Š. jako zmocněnci PhDr. E., jemuž byla část plnění představující odstupné určena, a že nešlo o plnění bez právního důvodu, nýbrž o plnění na základě dohody o zaplacení částky 330.000,- Kč. Žalobce tedy plnil jen to, k čemu se dohodou s M. Š. zavázal. Tím, kdo plnil žalovanému, byl M. Š. a odvolacímu soudu lze přisvědčit, že osobou, která by mohla zpochybňovat oprávněnost tohoto plnění, nemůže být žalobce, ale pouze PhDr. E., který je (podle přesvědčení žalobce v okamžiku uzavření smlouvy s M. Š.) měl obdržet. Proto je nepřípadný odkaz na shora zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 973/98, ve kterém byla řešena zcela odlišná situace, kdy pochybením soudu provádějícího výkon rozhodnutí bylo z účtu žalobce plněno subjektu, s nímž žalobce nebyl v právním vztahu a k němuž tudíž nebyl vázán žádnou povinností. Odvolací soud tedy správně vyložil ustanovení §451 a §456 ObčZ, když dospěl k závěru, že žalobce plnil jen to, k čemu se zavázal, takže se na jeho úkor žalovaný ani nikdo jiný neobohatil, a jeho právní závěr, že žalobce nemá na vydání bezdůvodného obohacení nárok, není v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této situace mu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu