ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.408.2004.1
sp. zn. 33 Odo 408/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. K., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému P. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 475.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 66/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003, č. j. 19 Co 321, 322/2003-213, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003, č. j. 19 Co 321, 322/2003-213, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. října 2002, č. j. 13 C 66/98-177, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. října 2002, č. j. 13 C 66/98-186, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2002, č. j. 13 C 66/98-177, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. října 2002, č. j. 13 C 66/98-186, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 475.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% ročně od 9. 3. 1998 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku oproti vrácení blíže specifikovaného osobního automobilu tov. zn. FORD MONDEO žalobcem v téže lhůtě, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2003, č. j. 19 Co 321, 322/2003-213, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byla 20. 6. 1997 uzavřena kupní smlouva, ohledně níž byl sjednán režim obchodního zákoníku a jíž žalovaný prodal žalobci shora uvedený automobil. Přitom ho ovšem nesprávně informoval o roku výroby vozidla, o rozsahu havárie, při níž byl vůz poškozen, a o odbornosti oprav, které na něm byly provedeny. Žalobce v dopise žalovanému z 10. 2. 1998 označeném jako „odstoupení od smlouvy“ mimo jiné uvedl, že při uzavření smlouvy vycházel z informací žalovaného, které nebyly pravdivé, a že při znalosti správných údajů by smlouvu neuzavřel. Oba soudy pak dovodily, že žalobce uzavřel kupní smlouvu v omylu, který byl vyvolán žalovaným. Jelikož jde o omyl podstatný, žalobce se důvodně v souladu s §40a občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy (§49a ObčZ). Důsledkem této neplatnosti pak je vzájemná povinnost účastníků smlouvy vrátit si přijatá plnění podle §457 ObčZ, který, jak konstatoval odvolací soud, je ve smyslu §1 odst. 2 obchodního zákoníku nutno aplikovat i na obchodní závazkové vztahy. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto s ohledem na to, že vztah účastníků byl posouzen podle občanského zákoníku, podle §517 odst. 2 ObčZ a podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznil především, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu není důsledkem nesplnění povinnosti prodávajícího upozornit kupujícího na vady věci, případně nesprávného ujištění kupujícího o vlastnostech prodávané věci či o její bezvadnosti neplatnost kupní smlouvy pro omyl kupujícího, nýbrž odpovědnost prodávajícího za vady, takže závěr soudů obou stupňů o tom, že smlouva účastníků je relativně neplatná, není správný. V této souvislosti žalovaný připomněl, že žalobce neuplatnil práva z odpovědnosti za vady řádně a včas tak, jak to kupujícímu ukládá obchodní zákoník. Dovolatel dále namítl, že žalobce se relativní neplatnosti smlouvy řádným způsobem nedovolal, když jeho projev vůle v tomto směru nebyl určitý, zpochybnil skutkové závěry o míře odbornosti provedených oprav, které soudy přijaly na základě znaleckého posudku, a vytkl odvolacímu soudu, že se náležitě nezabýval jeho námitkou, že současný stav vozidla je tak špatný, že na něm nelze požadovat, aby je přijal zpět. Za nesprávné považoval i přiznání úroku z prodlení podle občanskoprávních předpisů, když smlouva byla uzavřena podle obchodního zákoníku. Žalovaný navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale i prvním z nich (ze dne 18. května 1999, č. j. 13 C 66/98-61, zrušeným usnesením odvolacího soudu ze dne 15. prosince 1999, č. j. 19 Co 658/99-93), bylo žalobě vyhověno, takže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nepřipadá v úvahu. Zbývá přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Nejvyšší soud České republiky z důvodů, které budou rozvedeny níže, dospěl k závěru, že napadený rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a shledal tak dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto poté, co zjistil, že jsou splněny podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V daném případě soudy obou stupňů na základě přijatých skutkových závěrů dovodily, že kupní smlouva účastníků je neplatná podle §49a ObčZ pro podstatný omyl žalobce, jehož žalovaný při uzavření smlouvy nepravdivě informoval o určitých vlastnostech prodávaného vozidla. Už v rozsudku ze dne 26. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 18, pod č. C 1279 (na který ostatně žalovaný v dovolá odkazuje), však dovolací soud vyslovil názor, že skutečnost, že prodávající prodal použité vozidlo, aniž splnil svoji povinnost upozornit kupujícího na vady, nebo že při sjednávání kupní smlouvy ujistil kupujícího nesprávně o určitých vlastnostech či bezvadnosti vozu, nezakládá důvod relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl kupujícího, nýbrž odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci podle §597 ObčZ. Od tohoto názoru nemá Nejvyšší soud ČR důvodu odchýlit se ani v tomto případě, tím spíše, že skutkové okolnosti obou sporů jsou téměř shodné. Pak je ovšem zřejmé, že soudy obou stupňů tím, že aplikovaly na zjištěný skutkový stav §49a ObčZ, který na něj nedopadá, vyřešily právní otázku, jaké nároky ze skutkových zjištění pro žalobce vyplývají, v rozporu s hmotným právem, což znamená, že věc nesprávně posoudily po právní stránce. Tím je, jak již bylo shora uvedeno, dán zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu, zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, a současně je i naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Za této situace je předčasné zabývat se ostatními dovolacími námitkami žalovaného, neboť jejich význam pro rozhodnutí o věci závisí na posouzení základní otázky, zda jsou vůbec splněny podmínky pro vznik nároku žalobce z titulu odpovědnosti žalovaného za vady prodaného vozidla. Proto Nejvyšší soud ČR bez dalšího podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož pak důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu