ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.418.2004.1
sp. zn. 33 Odo 418/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, IČ: 69797111, adresa pro doručování Územní pracoviště Střední Čechy, Praha 1, náměstí Republiky 3, proti žalované C. a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 233.185,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 326/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2003, č. j. 51 Co 105, 106/2003-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2002, č. j. 48 C 326/2001-41, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 48 C 326/2001-58, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 233.185,- Kč s 10% úroky z prodlení ročně z částky 174.885,- Kč od 1. 12. 2000 do zaplacení a z částky 58.300,- Kč od 7. 2. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu domáhající se zaplacení 2% úroků z prodlení ročně z částky 233.185,- Kč od 1. 6. 1999 do zaplacení a 10% úroků z prodlení ročně z částky 174.885,- Kč od 1. 6. 1999 do 19. 2. 2001 a z částky 58.300,- Kč od 1. 6. 1999 do 19. 2. 2001, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 1793/9, 1793/10 a 1793/11 v kat. úz. K., na nichž jsou umístěny stavby ve vlastnictví žalované. K přístupu k těmto stavbám pak žalovaná užívá část parcely č. 1793/7 v kat. úz. K., rovněž náležející žalobkyni. Pro užívání těchto pozemků nesvědčí žalované žádný právní důvod, a tak jí na úkor žalobkyně vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Na toto právní posouzení věci nemá vliv, jestli žalovaná užívá pozemky sama nebo jestli je pronajímá někomu jinému. Žalobkyně má právo na peněžitou náhradu za toto bezdůvodné obohacení (§458 odst. 1 ObčZ), přičemž požadovaná částka 29,80 Kč za 1 m2 za rok odpovídá výši nájemného v jiných případech v dané lokalitě a čase.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. června 2003, č. j. 51 Co 105, 106/2003-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé“ jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení 10% úroku za den 1. 12. 2000, jinak jej v tomto výroku, stejně jako ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že užívala-li žalovaná pozemky žalobkyně i po skončení nájemního vztahu, vznikl jí prospěch spočívající v tom, že se její majetek nezmenšil o prostředky, jež by jinak vynaložila v souvislosti s právním vztahem zakládajícím právo pozemky užívat. Jde tedy o plnění bez právního důvodu. Námitka žalované, že stavby přenechala do užívání jinému, je nerozhodná, stejně jako to, že její stavby na pozemku parc. č. 1793/11 vznikly oprávněně se souhlasem vlastníka pozemku, který tak dobrovolně omezil své vlastnické právo. Pro posouzení věci je podstatné, že stavby žalované nejsou součástí pozemků žalobkyně, nýbrž samostatnými věcmi, a žalovaná užívala tyto pozemky právě pro výkon svého vlastnického práva ke stavbám, aniž uzavřela nájemní smlouvu a platila odpovídající nájemné. Poukaz žalované na to, že v období, za které žalobkyně požaduje vydání bezdůvodného obohacení, fakticky užívala jen část parcely č. 1793/7, je novou skutečností uplatněnou až v odvolacím řízení a s ohledem na §119a odst. 1 a §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) není způsobilým odvolacím důvodem, k němuž by bylo možno přihlédnout. Důvodem částečné změny výroku týkajícího se úroku z prodlení byl jiný názor odvolacího soudu na počátek prodlení žalované.
Proti tomuto rozsudku, a to podle obsahu proti potvrzujícímu výroku a proti výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání. V něm především s odkazem na publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1031/97 namítla, že stavby na parcele č. 1793/11 je nutno považovat za oprávněné, neboť byly zřízeny před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací. Podle přesvědčení dovolatelky ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně mohlo dojít pouze u takových staveb, které mají charakter stavby neoprávněné ve smyslu §135c ObčZ. V případě oprávněných staveb na cizím pozemku je právě oprávněnost jejich existence kvalifikovaným právním důvodem pro užívání cizího pozemku. Umožnil-li totiž vlastník pozemku vznik těchto staveb, projevil dobrovolně vůli být do budoucna při užívání těchto pozemků omezen. Zákon mu v takovém případě nedává žádný nárok na náhradu za takto dobrovolně převzatou povinnost. Žalobkyně by se tedy mohla domáhat plnění z titulu existence cizí oprávněné stavby na jejím pozemku pouze v případě, že by se k tomu žalovaná smluvně zavázala, což se však nestalo. Odvolací soud tuto právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, posoudil nesprávně, a tak je podle názoru žalované jednak založena přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ], jednak naplněn dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Další pochybení odvolacího soudu spatřovala žalovaná v tom, že se odmítl zabývat věcně námitkami týkajícími se užívání parcely č. 1793/7. Část této parcely užívanou žalovanou byla totiž podle nájemní smlouvy se žalobkyní oprávněna užívat jako příjezdovou cestu společnost A. M. s. r. o., která byla současně v nájemní smlouvě zavázána umožnit užívání této cesty i jiným osobám, mimo jiné též žalované. Proto je žalovaná přesvědčena, že jí právo užívání této části parcely náleželo bezplatně. V každém případě pak bylo při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení třeba přihlédnout k tomu, že část pozemku parc. č. 1793/7 užívaly kromě žalované nejméně tři další subjekty, takže bezdůvodné obohacení v rozsahu celkového nájemného neodpovídá tvrzenému majetkovému prospěchu žalované. Část parcely č. 1793/7 pak žalovaná neužívala vůbec, na což též v odvolání poukázala. Názor odvolacího soudu, že tyto námitky jsou uplatněním nových tvrzení v odvolacím řízení, dovolatelka nepovažuje za správný. Již v rámci obrany proti žalobě žalovaná odkazovala žalobkyni na subjekty, které pozemky skutečně užívají, a v odvolání tyto dříve uplatněné skutkové námitky jen nově právně posoudila. Veškerá její argumentace v odvolacím řízení se opírá o skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a k jí prezentovaným právním závěrům mohl dospět již soud prvního stupně, pokud by řádně hodnotil důkazy. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Neprávnost meritorního výroku pak měla za následek i nesprávnost výroku o nákladech řízení. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že ani případný souhlas vlastníka se zřízením cizí stavby na jeho pozemku mu nezakládá povinnost strpět bez finanční náhrady výkon užívacích práv vyplývajících z vlastnictví ke stavbě, neboť opak by znamenal porušení principu ochrany vlastnického práva. Ztotožnila se i se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná v odvolání uplatnila nové skutečnosti v rozporu s §119a odst. 1 a §205a odst. 1 OSŘ, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem byl ovšem potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže být jeho přípustnost založena. Zbývá přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Ze znění těchto ustanovení je zřejmé, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být založena pouze pro řešení právních otázek, tedy že musí být dán dovolací důvod opírající se o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naopak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sám o sobě nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit, i kdyby byl naplněn. Proto námitkou žalované zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu, že část jejích odvolacích námitek představuje uplatnění nových skutečností, k nimž nelze podle §119a odst. 1 a §205a odst. 1 OSŘ přihlížet, by se mohl dovolací soud zabývat pouze v případě, že by její dovolání bylo shledáno přípustným.
Podle §242 odst. 3 věty prvé OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Dovolací soud je tedy vázán dovolacími důvody tak, jak je dovolatel – i z hlediska jejich obsahové konkretizace – vymezil. Tato zásada platí i pro zkoumání, zda je dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, což znamená, že úvahy o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí mohou být spojovány jen s těmi právními otázkami, které jsou v dovolání jako zásadní (ať už proto, že dosud nebyly vyřešeny, nebo proto, že je odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem) specifikovány. V daném případě žalovaná dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku z toho, že je v něm řešena otázka, jíž se dovolací soud dosud nezabýval, a to otázka, zda užívání stavby postavené na cizím pozemku tzv. socialistickou organizací před 1. lednem 1992, na niž podle ustálené soudní praxe nedopadá ustanovení §135c ObčZ, představuje užívání cizího pozemku bez právního důvodu, které má za následek vznik bezdůvodného obohacení na úkor vlastníka pozemku. Proto bylo možno naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ posuzovat pouze ve vztahu k této otázce.
Jak už bylo uvedeno, vychází žalovaná z toho, že podle §221 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. nemohlo jít o tzv. neoprávněnou stavbu, pokud ji zřídila za podmínek v tomto ustanovení uvedených před 1. 1. 1992 socialistická organizace, a dovozuje, že užíváním takové stavby, která je tedy stavbou oprávněnou, nemůže na úkor vlastníka pozemku vzniknout bezdůvodné obohacení. Tento svůj názor opírá především o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2000. Ve zmíněném rozsudku je ovšem řečeno pouze to, že v takovém případě nelze aplikovat §221 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, nikoli že je vyloučeno uplatnění dalších nároků vlastníka pozemku vůči socialistické organizaci (konkrétně je naznačena – za splnění dalších zákonných podmínek – možnost náhrady škody). Ve stejném smyslu vyznívá právní názor, který Nejvyšší soud ČR zaujal v rozsudku ze dne 22. května 2002, sp. zn. 33 Odo 518/2001, v němž byla řešena situace, kdy stát před 1. 1. 1992 postavil stavbu na pozemku, který se posléze na základě restitučních předpisů stal vlastnictvím fyzické osoby. V tomto rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že se jedná o konkurenci vlastnického práva dvou různých subjektů, při níž vlastník stavby, aby vůbec mohl své vlastnické právo realizovat, musí nutně zasahovat do práva vlastníka pozemku, na němž se stavba nachází. Vlastníka stavby nelze z výkonu jeho vlastnického práva vyloučit, takže jeho jednání není protiprávní; je však možno na něm požadovat, aby vlastníku pozemku vydal bezdůvodné obohacení, které na jeho úkor získal. Je tedy zřejmé, že otázku, jejíž řešení zakládá podle přesvědčení dovolatelky zásadní právní význam napadeného rozsudku, nelze postavit tak, jak to žalovaná činí, t. j. že stavba zřízená na cizím pozemku socialistickou organizací před 1. 1. 1992 je bez dalšího stavbou oprávněnou, jejímž užíváním nemůže být získán majetkový prospěch na úkor vlastníka pozemku. Navíc se jedná o otázku, která není v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nová. Kromě toho je třeba podotknout, že názor vyslovený v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1031/97 byl již překonán judikaturou Ústavního soudu České republiky (srov. blíže Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. července 2004, sp. zn. I. ÚS 599/03, a Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. března 2005, sp. zn. I. ÚS 187/03), takže ani při zjednodušeném chápání tohoto názoru, jak jej prezentuje žalovaná, nelze předpoklad, ze kterého vychází, považovat za správný.
Z toho, co je shora uvedeno, vyplývá, že z pohledu právní otázky, kterou žalovaná ve svém dovolání vymezila, nelze napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší otázku, která v judikatuře dovolacího soudu již byla vyřešena, a přijaté řešení je s touto judikaturou (a tedy i s hmotným právem) v souladu. Jak už bylo vysvětleno, případné naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ nemůže samo o sobě přípustnost dovolání založit, a tak je zřejmé, že pokud žalovaná napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, směřuje její dovolání proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Jelikož pak dovolání není přípustné ani proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nezbylo dovolacímu soudu než dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2005
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu