ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.418.2005.1
sp. zn. 33 Odo 418/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně G. M. M., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 27.936,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 85/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2004, č. j. 13 Co 116/2004-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 5 C 85/2003-42, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 27.936,- Kč a náklady řízení ve výši 9.970,- Kč, vše v měsíčních splátkách po 500,- Kč splatných pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení kterékoli z nich vždy do pátého dne každého měsíce předem po právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o pronájmu s následnou koupí najaté věci ze 4. 11. 1998 převzal žalovaný od žalobkyně blíže specifikovaný televizor v ceně 14.990,- Kč a zavázal se platit jí po dobu 40 měsíců nájemné ve výši 582,- Kč měsíčně. Současně byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20% dlužné částky pro případ porušení povinností žalovaného ze smlouvy. Žalovaný svůj závazek nesplnil a dohodnuté částky neplatil. Smluvní vztah tak zanikl ke 4. 3. 2002. Soud prvního stupně posoudil věc podle §633 a následujících občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a uložil žalovanému povinnost zaplatit jak dlužné splátky, tak smluvní pokutu, to vše (se souhlasem žalobkyně) ve splátkách. Poukaz žalovaného na jeho nepříznivý zdravotní stav a nedostatek finančních prostředků, stejně jako námitka, že se televizor hned při převážení rozbil a je tak od počátku neupotřebitelný, jsou podle názoru soudu prvního stupně pro rozhodnutí ve věci bez významu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května 2004, č. j. 13 Co 116/2004-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal plně skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a v celém rozsahu odkázal na jeho argumentaci v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Namítl, že se odvolací soud nevypořádal náležitě s jeho poukazem na nepříznivý zdravotní stav, v jehož důsledku není mimo jiné schopen dostatečně posoudit některé své úkony, a že nepřihlédl k jeho velmi špatné finanční situaci. Podle názoru žalovaného měl odvolací soud vzít v úvahu jeho nerovné postavení ve vztahu k žalobci, které z uvedených skutečností vyplývá, a rozhodnout s přihlédnutím k §3 ObčZ. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním napadeným rozsudkem byl ovšem potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže být jeho přípustnost založena. Zbývá přípustnost podle písm. c) téhož ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Už v usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, a rozhodnutí má současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Odvolací soud, jak bylo uvedeno, převzal závěr soudu prvního stupně, že není důvodu upustit od vymáhání pohledávky žalobkyně pro zdravotní postižení žalovaného ani pro nedostatek finančních prostředků na jeho straně, ani pro okolnosti, za nichž se televizor jako předmět nájmu stal neupotřebitelným. Tento závěr je založen na zcela konkrétních okolnostech daného případu, a proto nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném rozsudku obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán též tím, že toto rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud ani předtím soud prvního stupně výslovně §3 ObčZ necitovaly, ale z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že k postupu podle tohoto ustanovení neshledaly důvody. Tento závěr nelze považovat za nesprávný. Žalobkyně se domáhá jen toho, k čemu se žalovaný smluvně zavázal, navíc se na skutečnostech, jimiž nyní žalovaný argumentuje ve prospěch aplikace §3 ObčZ, nikterak nepodílela. Naopak je třeba zdůraznit, že žalovaná vyšla žalobci vstříc tím, že upustila od původního požadavku na zaplacení úroku z prodlení a souhlasila s plněním ve splátkách. Proto je dovolací soud toho názoru, že odvolací soud vyřešil právní otázku použití §3 ObčZ v souladu s hmotným právem, když dospěl k závěru, že nejsou dány důvody k tomu, aby žalobkyni bylo odepřeno právo na plnění ze smlouvy, kterou s ní žalovaný uzavřel.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že přípustnost dovolání žalovaného není založena ani ustanovením §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, totiž nelze pokládat za účelně vynaložené ve smyslu §142 odst. 1 OSŘ, neboť toto vyjádření se zabývá pouze věcnou správností napadeného rozsudku a pro úvahy o přípustnosti dovolání, na nichž je rozhodnutí dovolacího soudu založeno, tak nemá žádný význam.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu