ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.42.2003.1
sp. zn. 33 Odo 42/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně N. K., zastoupené, advokátem, proti žalované … pojišťovně Č. r., o zaplacení 9,173.097,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 46/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2002, č. j. 29 Co 271/2002-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 9,173.097,85 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku si žalovaná neoprávněně započetla vůči pohledávkám žalobkyně na úhradu za provedené zdravotní výkony s odůvodněním, že jde o přeplatek záloh na těchto úhradách za čtvrté čtvrtletí roku 1992.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 18 C 46/99-135, žalobu o zaplacení 9,173.097,85 Kč s 19 % úrokem z prodlení jdoucím z částky 4,593.097,85 Kč od 16. 10. 1993 do zaplacení a z částky 4,580.000,- Kč od 31. 12. 1993 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2002, č. j. 29 Co 271/2002-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která je příspěvkovou organizací zřízenou Okresním úřadem v K., uzavřela se žalovanou ve smyslu §13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, dne 7. 1. 1992, kdy systém pojistného ještě nefungoval a zdrojem příjmů pojišťoven byl státní rozpočet, „Smlouvu o úhradě za potřebnou zdravotní péči poskytovanou v rámci zákona o všeobecném zdravotním pojištění č. 550/1991 Sb.“ (dále jen „smlouva“). V ní se oproti závazku žalobkyně, že bude poskytovat pojištěncům žalované potřebnou zdravotní péči, žalovaná mimo jiné zavázala uhradit provedení zdravotních výkonů podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami v platném znění s tím, že cena bodu bude stanovena cenovým výměrem Ministerstva financí České republiky. Ohledně financování zdravotních výkonů v roce 1992 bylo ujednáno, že žalovaná bude žalobkyni poskytovat čtvrtletní zálohy až do výše finančního limitu vyplývajícího z podílu zdravotnického zařízení na finančních prostředcích státního rozpočtu. S ohledem na dodatek ke zmíněné smlouvě ze dne 8. 7. 1992 a své sdělení ze dne 27. 11. 1992 vycházela žalovaná při výpočtu výše záloh z hodnoty bodu 0,45 Kč. V návaznosti na cenový výměr Ministerstva financí České republiky ze dne 10. 4. 1992 (jímž byla maximální hodnota bodu stanovena na 0,60 Kč), vycházejíc z omezeného přídělu finančních prostředků ze státního rozpočtu jako výlučného zdroje financování zdravotnictví, žalovaná následně stanovila hodnotu bodu 0,34 Kč pro státní a 0,45 Kč pro nestátní zdravotnická zařízení. Při zpětném přepočtu pak vyčíslila přeplatek na úhradách za čtvrté čtvrtletí roku 1992 na 9,173.097,85 Kč a tuto částku postupně jednostranně započetla proti pohledávkám žalobkyně na doplatek úhrad za druhé a třetí čtvrtletí roku 1993.
Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uzavřel, že žalované vznikla za žalobkyní pohledávka ve výši 9,173.097,85 Kč, kterou po právu započetla na pohledávky žalobkyně (doplatky za vykázané zdravotní výkony). Konstatoval, že smlouva uzavřená mezi účastníky je zvláštním typem smlouvy podle zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění platném v době uzavření smlouvy. V ní obsažené ujednání o výši úhrady za zdravotní péči je pro neurčitost neplatné, neboť hodnota bodu, pomocí kterého je vyjádřena hodnota jednotlivých léčebných a diagnostických výkonů, nebyla Ministerstvem financí České republiky stanovena pevnou částkou, jak smlouva předpokládá, a nelze ji proto smlouvou stanoveným způsobem určit. Protože jde o zvláštní typ smlouvy, nezpůsobuje zmiňovaná neurčitost neplatnost smlouvy jako celku. Žalobkyni náleží za provedenou zdravotní péči úhrada ve výši odpovídající rozsahu poskytnuté zdravotní péče v poměru k množství finančních prostředků, které žalovaná za tímto účelem ze státního rozpočtu obdržela. Vycházela-li žalovaná při stanovení hodnoty bodu z celkového objemu přidělených peněz rozvrženého podle rozsahu vykázaných zdravotnických výkonů a nepřekročila přitom maximální hodnotu bodu stanovenou Ministerstvem financí České republiky, nejednala v rozporu s právními předpisy, ani se smlouvou, kterou účastnice řízení uzavřely. Nevýznamnou z hlediska právního posouzení dané věci shledal skutečnost, že Správní radou Ústřední pojišťovny ČR byla odsouhlasena dvojí hodnota bodu v závislosti na charakteru zdravotnických zařízení („z důvodu nutné podpory privatizace zdravotnictví“ pro období svého zavedení byla oproti státním zvýhodněna nestátní zdravotnická zařízení). Dovodil totiž, že žalované nic nebránilo „pohybovat se v rámci maximální ceny za bod“ (s odkazem na veřejný zájem podléhala státní regulaci pouze maximální hodnota bodu), resp. jednostranně stanovit rozdílné podmínky pro jednotlivé subjekty smluvních vztahů. Námitku žalobkyně, že nebyl dodržen smlouvou dohodnutý postup ohledně smírčího řízení, neshledal odvolací soud relevantní s tím, že jde o pouhou deklaraci vůle stran dosáhnout dohody ohledně případných sporných záležitostí, z níž nevyplývá žádný závazný postup, jestliže dohody dosaženo nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčena, že napadený rozsudek je zásadně právně významný. V dovolání namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navíc vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. shledává v prvé řadě v tom, že ačkoli se soud prvního stupně náležitě nevypořádal se dvěma zásadními argumenty žaloby - konkrétně s námitkou, že došlo k porušení zákona při stanovení ceny bodu a že porušena byla smluvní ujednání týkající se postupu stran v případě sporu - ani nevyložil, jak hodnotí důkazy k nim provedené, odvolací soud jeho rozhodnutí nezrušil, nýbrž zaujal na základě obsahu spisu skutková i právní stanoviska a věcně rozhodl. Tím způsobil, že žalobkyni „byla odňata instance“. Dalšího procesního pochybení se odvolací soud dopustil porušením ustanovení §213 o. s. ř. Aniž zopakoval dosud provedené důkazy, na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že cena plnění ve smlouvě o poskytování zdravotní péče sjednána byla. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně nevzal v úvahu stanovisko Ministerstva pro hospodářskou soutěž ČR ze dne 7. 10. 1993 a že nezjišťoval, jak velkou částku měla žalovaná k dispozici pro poskytovatele zdravotní péče. V intencích dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak brojí především proti závěru odvolacího soudu, že při stanovení ceny bodu nebyl porušen zákon. Nezpochybňuje sice závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemohla mezi zdravotnická zařízení rozdělit více peněz, než měla k dispozici, namítá však, že byla při stanovení hodnoty bodu v rozporu s pravidly pro ochranu hospodářské soutěže diskriminována a nadále zastává názor, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je neplatná, neboť výše plnění je esenciální náležitostí smlouvy a je-li v tomto směru smlouva neurčitá, nemůže být platná. Její nárok tudíž není založen smlouvou, nýbrž vyplývá z titulu bezdůvodného obohacení. Nesprávným shledává žalobkyně rovněž závěr o řádném započtení vzájemných pohledávek. V této souvislosti připomíná, že žalovaná přistoupila k započtení bez toho, že by před tím iniciovala smírčí řízení sjednané ve smlouvě pro případ vzniku sporných záležitostí. Právo jednostranného započtení bylo smluvně omezeno a žalovaná k němu nemohla přistoupit bez předchozího smírčího řízení. Navíc k započtení mělo dojít dopisem osoby, jež nebyla oprávněna činit za žalovanou právní úkony; a i proto nelze dovozovat, že byl učiněn řádný úkon vedoucí k započtení předmětné pohledávky. S odkazem na uvedené důvody dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s ř.), se zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání toliko tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, logicky vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. To současně znamená, že dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí převzít skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. Zabývat se proto nelze výtkami dovolatelky směřujícími ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, ani jejími námitkami dovolávajícími se existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky v něm uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejich posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci uplatnila žalobkyně vůči žalované nárok na zaplacení částky, kterou jí podle jejího názoru v rozporu s právem (konkrétně ustanovením §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění platném v době uzavření smlouvy), i v rozporu s platebním ujednáním obsaženým ve smlouvě, již účastnice řízení uzavřely dne 7. 1. 1992, žalovaná nedoplatila za provedené zdravotní výkony podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami stanovenými cenovým výměrem Ministerstva financí ČR. Oprávněnost požadavku žalobkyně na zaplacení žalované částky odvisela od posouzení, zda žalovaná vůči žalobkyni při konečném vyúčtování plateb za provedené zdravotní výkony po právu započetla přeplatek na již vyplacených zálohách, resp. zda takový přeplatek vůbec vznikl. V této souvislosti se odvolací soud především zabýval platností shora zmíněné smlouvy, včetně jejich dodatků, a zkoumal oprávněnost žalované stanovit (až do výše limitované výměrem Ministerstva financí ČR č. 2/92 z 10. 4. 1992) bodovou hodnotu provedených a žalobkyní vyúčtovaných zdravotních výkonů. Žalobkyně v dovolání právní závěry, které odvolací soud v tomto směru učinil, zpochybnila a argumentuje tím, že jsou v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud neshledal pro tyto právní otázky dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustným.
Podle ustanovení §580 ObčZ mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se pohledávky způsobilé k započtení setkaly. Započtení není přípustné proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná (§589 odst. 1 a 2 ObčZ). Podle odstavce 3 téhož ustanovení dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v jeho odstavcích 1 a 2.
V posuzovaném případě žalobkyně nenamítá, že by pohledávky, k jejichž započtení došlo, nebyly stejného druhu nebo způsobilé k započtení. Zpochybňuje pouze závěr, že pohledávka, která byla ze strany žalované započtena, vůbec existovala, resp. že žalované příslušelo stanovit bodovou hodnotu, jíž měly být žalobkyní vykázané zdravotnické výkony oceněny na 0,34 Kč, a že k započtení došlo. Jak již bylo shora vyloženo, zjištění, že žalovaná jednostranným právním úkonem (přípisem ze dne 13. 10. 1993) započetla proti pohledávkám žalobkyně na úhradu provedených zdravotních výkonů svoji pohledávku z titulu vyúčtování této úhrady (tj. zjištění, že k úkonu směřujícímu započtení pohledávek došlo), je zjištěním skutkovým, jehož správnost nelze v posuzovaném případě přezkoumávat.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění platném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon č. 550/1991 Sb.“), hradí příslušná zdravotní pojišťovna náklady potřebné zdravotní péče poskytnuté pojištěncům zdravotnickými zařízeními na základě smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními vždy na dobu dvou let s možností vypovězení smlouvy v případě porušení smluvních podmínek i před uplynutím této doby. Podle třetího odstavce citovaného ustanovení poskytuje příslušná zdravotní pojišťovna úhradu za provedené zdravotní výkony zdravotnickým zařízením podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami vydaným ministerstvem zdravotnictví vyhláškou po dohodovacím řízení se zdravotními pojišťovnami a se zástupci smluvních zdravotnických zařízení, profesními organizacemi zřízenými zákonem a zástupci odborných vědeckých společností. Účastníky dohodovacího řízení svolává ministerstvo nejméně jednou ročně. Ministerstvo financí České republiky stanoví na návrh … pojišťovny ČR hodnotu bodu cenovým výměrem.
Od 1. ledna 1992 se zdravotní péče poskytuje formou tzv. všeobecného (dnes veřejného) zdravotního pojištění, přičemž za zdravotnické výkony poskytované bez přímé úhrady pacientem získává zdravotnické zařízení odpovídající úhradu od zdravotní pojišťovny, jejímž pojištěncem je ošetřovaný, a to na základě smlouvy předvídané ustanovením §13 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb. Výdaje zdravotního pojištění jsou hrazeny z pojistného vybíraného každou zdravotní pojišťovnou od 1. 1. 1993 podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zatímco pro rok 1992, v němž již zdravotní pojišťovny začaly působit, byl zdrojem jejich prostředků výlučně státní rozpočet.
V posuzovaném případě smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 550/1991 Sb. (dále opět jen „smlouva“) vycházela ze systému úhrad podle seznamu výkonů s bodovými hodnotami a v souladu s ustanovením §13 odst. 3 větou druhou zákona č. 550/1991 Sb. počítala s tím, že hodnota bodu bude stanovena Ministerstvem financí ČR (dále jen „ministerstvo“). Ministerstvo při úpravě hodnoty bodu ve Věstníku (č. 2/92) přistoupilo k cenové regulaci nikoliv stanovením ceny pevné podle §5 odst. 1, 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (tedy takové, od níž se účastníci nesmějí odchýlit), jak účastnice řízení při uzavírání smlouvy předpokládaly, nýbrž stanovením ceny maximální podle §5 odst. 1, 2 citovaného zákona (tj. takové, která nesmí být při smluvním ujednání překročena). Protože se účastnice řízení ve smlouvě ze dne 7. 1. 1992 ohledně úhrady za zdravotní výkony dohodly na tom, že její výše se bude odvíjet od ceny bodu, kterou stanoví státní orgán, a ministerstvo nestanovilo hodnotu bodu pevnou částkou, nýbrž určilo jeho maximální hodnotu, nelze výši úplaty náležející žalobkyni podle uvedené smlouvy stanovit a smlouva je v rozsahu ujednání o výši úplaty pro neurčitost neplatná. Již v rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 Cdo 476/98 Nejvyšší soud České republiky dovodil, že ustanovení §13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 30. 6. 1993, zakládá nový typ smlouvy, jejímž obsahem je závazek zdravotnického zařízení poskytovat zdravotní péči pojištěncům příslušné zdravotní pojišťovny, jejíž povinností je hradit náklady vynaložené péče zdravotnickým zařízením; jedná se o zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru (týká se zabezpečení veřejných potřeb spočívajících ve zdravotní péči), odlišný od typů smluv upravených občanským nebo obchodním zákoníkem. Vzhledem k tomu, že obsah tohoto smluvního typu je výslovně upraven zvláštním zákonem (nelze použít úpravu tzv. inominátních smluv), je i při posouzení důsledků absence smluvního ujednání o výši úhrady třeba vycházet z ustanoveních upravujících všeobecné zdravotní pojištění. Ze zákona č. 550/1991 Sb. nelze dovodit neplatnost předmětné smlouvy pro případ, že se smluvní strany dohodly na úplatnosti smlouvy, aniž by ze smlouvy bylo možné dovodit výši této úplaty (jak je tomu i v posuzované věci). Smlouva uzavřená mezi účastnicemi řízení je proto platná a žalobkyni z ní vyplývá právo na úplatu za poskytnuté plnění. Protože uvedené právo na úplatu vyplývá ze smlouvy, nelze přisvědčit žalobkyni, že má právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího hodnotě poskytnutého plnění (zdravotní péče) a odvolací soud v tomto směru nepochybil (jeho závěr je konformní s výše zmíněnou judikaturou dovolacího soudu).
Výše plnění, na něž má žalobkyně podle smlouvy za poskytnutou zdravotní péči nárok, nevyplývá ani z této smlouvy, ani ze zákona. Účelem předpisů zavádějících všeobecné zdravotní pojištění bylo v průběhu roku 1992 převedení systému financování i organizace zdravotnictví, pokud jde o zajišťování zdravotní péče, ze státem řízeného a dotovaného způsobu na systém nový, založený na konkurenci samostatných a kromě … … pojišťovny na státu nezávislých zdravotních pojišťoven, které by finanční prostředky převážně získávaly samy výběrem pojistného od svých pojištěnců. Protože se pojistné platilo až od roku 1993, v roce 1992 přerozdělovaly pojišťovny stále ještě finanční prostředky státu a po toto přechodné období byly tedy i soukromé pojišťovny závislé na státním rozpočtu. Právní úprava, která již směřovala ke smluvnímu základu vztahů mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami, přesto (právě s ohledem na finanční dopady) smluvní volnost limitovala například tím, že zdravotním pojišťovnám stanovila kontraktační povinnost, délku smluvního vztahu apod. Podle pravidel stanovených pro úhradu za poskytnutou zdravotní péči se výše plnění zjišťovala výpočtovým vzorcem odvíjejícím se od celkového množství provedených výkonů, které byly individuálně bodově oceněny; klíčovou položkou pak byla hodnota jednoho bodu, jíž se násobilo množství a kvalita výkonů převedené do bodového vyjádření. Hodnotu bodu se stát rozhodl regulovat a výslovně zmocnil ministerstvo financí, aby ji stanovilo cenovým výměrem. Ministerstvo financí pak hodnotu bodu pro rok 1992 upravilo stanovením ceny maximální a nikoliv pevné.
Lze sice přisvědčit názoru, že bez odpovídajícího souhlasného projevu vůle druhé účastnice smlouvy (žalobkyně) nebyla žalovaná ke stanovení hodnoty bodu oprávněna. Naproti tomu však nelze než konstatovat, že v předmětném období, kdy prostředky na úhradu smluvních povinností žalované ještě neplynuly z pojistného vybraného od vlastních pojištěnců, nýbrž ze státního rozpočtu, a stát tedy na základě tehdejší zákonné úpravy financoval smluvní plnění jedné strany, může žalobkyni náležet nárok na plnění pouze v rozsahu odpovídajícím množství prostředků, které k úhradě svých smluvních povinností obdržela a které na ni vzhledem k počtu a bodové hodnotě provedených výkonů poměrně připadá. Zavázala-li se žalovaná ve smlouvě za poskytnutou zdravotní péči zaplatit zálohově částku, jejíž výše měla být při následném vyúčtování určena podle výpočtového pravidla vycházejícího i z toho, že ministerstvo určí (pevnou sazbou) hodnotu jednoho bodu, přičemž ministerstvo tak neučinilo, nemá požadavek žalobkyně, aby byla použita sazba 0,45 Kč za jeden bod, s níž bylo uvažováno při zálohových platbách, oporu ani ve smlouvě ani v zákoně. Je proto irelevantní, že žalovaná stanovila výši plnění, resp. bodovou hodnotu provedených zdravotních výkonů, jednostranně a rozlišila přitom mezi státními a nestátními zdravotnickými zařízeními (nezapovídal jí to žádný právní předpis). Nemá-li tedy žalobkyně nárok na vyšší plnění, než jí bylo žalovanou poskytnuto, nelze zpochybnit ani existenci pohledávky žalované představující rozdíl mezi plněním zálohově vyplaceným a plněním, které žalobkyni náleží vzhledem k žalovanou stanovené hodnotě bodu provedených zdravotních výkonů.
Zbývá vyjádřit se ke správnosti právního závěru odvolacího soudu, že na započtení pohledávek nemá vliv skutečnost, že se před zápočtem nekonalo mezi žalobkyní a žalovanou smírčí řízení. Z článku V. odst. 2 smlouvy vyplývá, že se v případě potřeby projednání sporných záležitostí týkajících se této smlouvy sejdou zástupci obou smluvních stran, a to nejpozději do čtrnácti dnů od doručení písemné žádosti jedné ze stran k smírčímu řízení. Případné spory, které nebudou vyřešeny vzájemným aktivním jednáním, budou řešeny podle stávajících právních předpisů. Dovodil-li odvolací soud, že uvedené ujednání nebránilo jednostrannému právnímu úkonu (započtení pohledávky) ze strany žalované bez předchozího smírčího řízení, je jeho závěr správný. Z obsahu smlouvy totiž nelze dovodit, že by úkony některé ze stran ohledně sporných záležitostí byly předchozím konáním smírčího řízení podmíněny, případně že by s jeho nekonáním byla spojena sankce pro některou ze smluvních stran. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že uvedené smluvní ujednání ve své podstatě pouze deklaruje vůli stran k dohodě a určitý postup pro její dosažení, avšak nedodržení tohoto postupu nemá na právní postavení stran žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud řešil právní otázky, na nichž založil své rozhodnutí, v souladu s hmotným právem a konformně s tím, jak byly řešeny dovolacím soudem již v jiné obdobné věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98). Dovolacímu soudu pak rovněž není známo, že by zmíněné právní otázky byly řešeny odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu proto nebylo shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolacímu soudu nezbylo, než jej podle ustanovení §218 písm. c/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243b odst. 5 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevnikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. dubna 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu