ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.430.2003.1
sp. zn. 33 Odo 430/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. H., zastoupeného, advokátem, proti žalované P. e., a. s., o zaplacení částky 23.913,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 131/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2002, č. j. 53 Co 310/2002-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2002, č. j. 23 C 131/2001-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 23.913,70 Kč s 11% úrokem z prodlení ročně od 10. 10. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 27. června 1995 uzavřel se žalovanou smlouvu o odběru elektrické energie podle zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, v odběrném místě na adrese P. 10, P. 368/59. Při kontrole dne 25. srpna 1999 byla zjištěna neoprávněná manipulace s elektroměrem a jeho poškození, v jehož důsledku procházela elektřina do odběrného místa žalobce, aniž by elektroměr její spotřebu měřil. Žalovaná vyhodnotila tuto skutečnost jako neoprávněný odběr elektrické energie a vyzvala žalobce k náhradě škody způsobené neoprávněným odběrem, kterou vyčíslila částkou 13.913,70 Kč, a k zaplacení náhrady za poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci ve výši 10.000,- Kč. Ve výzvě současně uvedla, že nebude-li celková částka 23.913,70 Kč zaplacena ve stanoveném termínu, bude nucena přerušit dodávku elektřiny ve všech odběrních místech žalobce. Žalobce proto uvedenou částku zaplatil. Požadavek žalobce na vrácení této částky z titulu bezdůvodného obohacení opírající se o tvrzení, že ji žalované zaplatil neoprávněně a navíc pod tlakem bezprávné výhrůžky, neshledal soud prvního stupně opodstatněným. V této souvislosti konstatoval, že upozornění žalované na možnost přerušení dodávky elektřiny v případě nezaplacení účtované náhrady škody je v souladu se zákonem č. 222/1994 Sb., takže nejde o bezprávnou výhrůžku, a že pokud byl v odběrném místě zjištěn neoprávněný odběr elektřiny a v důsledku toho vznikla žalované majetková újma, bylo povinností žalobce podle §415 občanského zákoníku a §22 zákona č. 222/1994 Sb. ji žalované nahradit, takže k plnění existoval právní důvod.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2002, č. j. 53 Co 310/2002-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že pokud byl u žalobce zjištěn neoprávněný odběr ve smyslu §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb., měla žalovaná právo podle §9 odst. 4 písm. f) téhož zákona omezit nebo přerušit dodávku energie. Upozornění na tuto skutečnost tudíž nelze považovat za bezprávnou výhrůžku. Žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že k zásahu do měřicího zařízení došlo působením třetích osob, a jestliže za této situace zaplatil žalované náhradu škody vypočítanou podle §7 vyhlášky č. 169/1995 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny, jednal v souladu se zákonem a žalovaná byla k přijetí jeho plnění oprávněna. Proto se nemohla na jeho úkor bezdůvodně obohatit.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jelikož řeší právní otázku neplatnosti právního úkonu v rozporu s hmotným právem. Uplatnil tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na to, že z dopisu žalované z 9. 9. 1999 je zcela zřejmé, že mu žalovaná, a to v rozporu s §9 odst. 4 písm. f) zákona č. 222/1994 Sb., hrozila přerušením dodávky elektřiny nejen do kanceláře, jejíž elektroměr vykázal poškození, ale do všech jeho odběrních míst, t. j. i do bytu. Na dodávku elektřiny do svého bytu má však žalobce uzavřenu zvláštní smlouvu, z níž vždy plnil a plní své povinnosti. Jelikož je na dodávce elektřiny existenčně závislý, neměl jinou možnost, než požadovanou náhradu škody zaplatit. Proto je žalobce toho názoru, že uhrazení vzniklé škody na něm bylo vymoženo bezprávnou výhrůžkou, a žalovanou přijaté plnění je bezdůvodným obohacením, neboť jde o plnění z právního úkonu, který je neplatný pro nedostatek svobody projevu vůle. Dále žalobce namítl, že z provedených důkazů vyplývá, že žalovaná nikterak nezabezpečila krycí plech elektroměru proti neoprávněnému zásahu, neboť jej nezaplombovala ani jinak nezajistila, ač je plech pro takové účely vybaven. Tím porušila zákonnou prevenční povinnost, která podle §415 ObčZ stíhá i ji, ke škodě tak došlo též jejím zaviněním a podle §441 ObčZ by měla nést škodu poměrně. Žalobce navrhl, aby byly rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nemůže být dovolání žalobce přípustné podle písm. b) uvedeného ustanovení. Zbývá proto přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle citovaných ustanovení samozřejmě je, aby řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy aby nešlo o takovou právní otázku, na které rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. V daném případě žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání a tím i nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem především z názoru, že tento soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudil v rozporu s hmotným právem okolnosti, jimiž byl přinucen zaplatit žalované vyúčtovanou náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie. Přehlíží však, že tato otázka (i když se jí soudy obou stupňů vzhledem k výslovné námitce dovolatele zabývaly) nebyla pro rozhodnutí ve věci podstatná. Soud prvního stupně i soud odvolací totiž postavily své rozhodnutí na závěru, že s ohledem na zjištěný skutkový stav (který, jak bude dále vysvětleno, musí dovolací soud převzít) byla dána povinnost žalobce nahradit žalované škodu vzniklou neoprávněným odběrem a jestliže žalovaná plnění žalobce z tohoto titulu přijala, nemůže jít o plnění bez právního důvodu a tudíž ani o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 ObčZ. Pro takovéto posouzení věci je bez významu otázka, zda žalobce náhradu zaplatil z vlastní iniciativy nebo pouze pod tlakem upozornění, že neučiní-li tak, bude mu přerušena dodávka elektřiny, a proto není významné ani řešení otázky, zda zmíněné upozornění tak, jak bylo formulováno dopisem z 9. 9. 1999, odpovídalo oprávněním, která žalované příslušela podle zákona č. 222/1994 Sb., nebo zda rámec těchto oprávnění překračovalo. Ani případné řešení této otázky v rozporu s hmotným právem by tedy nemohlo přípustnost dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze k řešení právních, nikoli skutkových otázek. To je ostatně zřejmé i z ustanovení §241a odst. 3 OSŘ, který omezuje uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze namítat pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ. To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Na tuto vázanost dovolacího soudu skutkovým stavem zjištěným v předchozím průběhu řízení je nutno odkázat, pokud jde o výhrady žalobce proti tomu, že odvolací soud nezkoumal též zavinění žalované ve smyslu §441 ObčZ. Soudy obou stupňů vyšly pouze z toho, že se žalobci nepodařilo prokázat, že k zásahu do měřicího zařízení došlo vlivem třetích osob, a otázkou, zda byl elektroměr proti takovémuto zásahu zabezpečen, se při zjišťování skutkového stavu nezabývaly. Dovolací soud tedy není oprávněn tuto skutkovou otázku sám řešit. Poukaz žalobce na to, že soudy skutečnost, že měřicí zařízení takto zabezpečeno nebylo, která plyne z provedených důkazů, pominuly a nevzaly ji v úvahu ani při právním posouzení věci, je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který sám, jak je třeba znovu připomenout, přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. ledna 2005
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu